Příběh

Usmál jsem se na něj vesele. ,, Děkuju Kyle... děkuju moc... Budu se snažit ovládat, ale stejně si jednou najde cestu na povrch, takže by jsi se s ním musel někdy potkat" hlavně v Údolí Nox...tam se neumím moc ovládat... Vždycky mě přepadnou zlé myšlenky a už je to. Ještě že mě Oki tak hlídá a stará se o mě. Jinak bych byl už bůh ví kde.

Pohlédl jsem na ní a jemně se usmál. Nevím jestli bych jí to všechno měl říkat, bylo to opravdu složité a ne že by e mi chtělo jíí vysvětlovat proč mě táta vyvedl z Olympu. Neudělal to schválně...jen se na mou osobu už nemohl déle dívat. Jo tohle znělo hrozně. Ale je harpyje, měla by o tom něco vědět, konec konců, pochází také z Řecka, měla by o tom vědět dost, kromě toho, Apollón se svým vztahem s Hyacinthusem nijak netajil, ale to že jsem z toho vznikl já, to už věděl málokdo. "Můj táta, můj táta je Apollón, to že mě má...ví hrozně málo lidí, dost mou sosobu, ukrýval, necpotřeboval aby všichni koukali na to, jakého má syna a s kým ho má." Možná že teď by jí i ty Hyacinty co kolem mě rašili mohli dávat smysl.

Kurumi žádného Apollóna neznala, jelikož se nikdy o dění ve světě příliš nezajímala. Podle toho, co jí její nový kamarád řekl usoudila, že se jeho otec za něj asi styděl. Položila mu křídlo na rameno a soucitně mu povídala. "Nic si z toho nedělej, že se za tebe otec styděl. Moje matka se za mě taky styděla, pořád mi říkala že jí dělám jen ostudu."

"Nestyděl se za mne, měl mě rád...jen, jsem mu hrozně někoho připomínal, někoho pro něj velmi důležitého. Nedokázal to unést." Zahleděl jsem se na ní, podle výrazu netušila o kom mluvím. Což bylo divné, harpyje o tomhle věděly nejvíc. Hlavně, bohové pro ně byli extrémně důležití, nebylo možné aby neznala mého otce.  Ale podle toho výrazu. "Apollón...Řecký bůh, tvůj bůh." Zvedlů jsem ruku k nebi abych poukázal na slunce. "Bůh slunce." Zamumlal jsem, ve snaze jí oživit mysl.

Kurumi se na chvíli zahleděla do slunce, ale za chvíli jí začaly pálit oči a tak toho nechala. Znovu se podívala na Denaa, usmála se a povídala "Ne, tak toho neznám."

Byl jsem překvapen když jsem se vlastně dozvěděl o co tu jde. Pokud to totiž zařídil bůh tak...

Nechtěl jsem na to ani myslet. Potom mi řekla, že ten malý dokáže vidět mou minulost. Vylekal jsem se. Ne. Tohle není dobré. Když mě moje vlastní minulost dohnala k sebevraždě tak jeho absolutně zničí. Začal jsem se třást. Zase jsem si na to všechno vzpomněl. Bylo mi zle. Najednou mi z očí začaly téct i slzy. Nechtěl jsem ať mě někdo vidí brečet, ale nemohl jsem to zastavit. ,,To-to je tak kruté." Tohle byla jediná věc, kterou jsem ze sebe v ten moment dostal.

Stmívalo se a mezitím sténání utichlo. Podívala jsem se na Doragon. Viděla jsem jak stála na místě. Radši jsem mlčela aby jsem jí nijak nerušila. Pak ke mně promluvila. "Hmm. Ať je to cokoli, my jim to nedovolíme. Jsem připravena bojovat." Řekla jsem Doragon. Ať ty osoby jsou cokoli, my je porazíme. Věřila jsem si že to dokážeme.

(Stál u kuchyňského okna, zaneprázdněný vlastními myšlenkami, ztrácející vědomí o přítomností ostatního personálu. Ostře cítil temnotu, která se každou vteřinou rozrůstala víc a víc. V myslí se táže, kdo si troufá vlézt do zabraného „teritoria“ a zkomplikovat mu cíl, kterého míní dosáhnout a vůči kterému zabil a posedl lidskou schránku služebníka. Místností zazní hrubý hlas kuchaře, vracející Abaddona do „reality“ s mírným otočením do strany, čímž zaostří tác s nachystaným Clitoria Ternatea. Míchá se s mátou, medem a citronem a uplatnění nachází jako uklidňující a relaxační nápoj, též známý pod názvem; Modrý čaj. Chopil stříbrný tác a automatický vlastními kroky opustil kuchyň, kráčející chodbou paláce. Veškeré kroky zastaví až u dveřního vstupu do zahrady, odkud má ideální příležitost zahlídnout mladého prince, hlídaného přítomnou stráží. Zamýšlel tento čaj odnést vládkyní a opustit palác z důvodu opětovného vracení se do údolí Nox. Možná se chvílí zdrží. Vyhlídne si služebnou o pár metrů dál, ke které mimochodem odkráčí se žádosti, zda by čaj nedoručila vládkyní. Odsouhlasí-li splnění žádostí, vydá se nazpět. Ihned po otevření dveří zamíří kupředu, nezastaví-li kroky u mladíka s udržováním odstupu dle vhodné etikety.) „Lorde.“ (V mírností se předklání vyjádřením úcty. On sám pořád zanechává znít otázku, zda ví, že v „těle“ služebníka sídlí démon. A pokud to ví - neboť s těží by oba kdokoliv zařadil mezi hlupáky - dozajista to nedávají znát.) „Je všechno v pořádku?“

Nevěděl jsem co dělala sestra, pravděpodobně byl někde uvnitř panství a snažila se zjistit co a jak, náš hrad byl chráněný a já si víc než uvědomoval, že je to hlavně kvůli mé neschopnosti. Na jednu stranu, mne to hrozně rozčilovalo, byl jsem princ, měl jsem chránit svou zemi, místo toho ji ochraňovala moje sestra která se zbraněmi uměla lépe než já. Byla jiná než já, vše si uměla zorganizovat a byl...větši muž než já. Věděla co a jak. Já...ne, pokud šlo o bojovou strategii, létání a občas i o mou magii, byl jsem v tom daleko horší než ona. Vše jsem vkládal do svých pocitů. A to byla moje chyba. Všichni mně opustili, Řekl jsem si že se nenechám ovládnout temnotou, ale moje srdce bylo křehké z tolika ztrát.

Ze zamyšlení mě vyrušil nějaký služebný, otočil jsem hlavu a prohlédl si ho, vlastně, nikdy jsem nedával pozor ohledně toho, kdo u nás pracuje, a hlavně, nikdy se o mě nikdo nezajímal natolik, aby se ptal jestli jsem v pořádku. Prohlédl jsem si ho a narovnal se, abych měl alespoň nějakou úctu. "Já...jsem v pořádku...ale, ty moc nevypadáš, tvoje aura je hrozně tmavá a zvláštní." Pozoroval jsem vlny kolem jeho těla které jeho aura vyzařovala.

„Mmm?“ (Zpětná odpověď ho donutila v mírností naklonit obličej do strany. Nezvedl-li pravou paži, jakoby se sám snažil očním kontaktem zvrátit tvrzení prince.) „Vskutku..“ (Odstranil by i špetku rozpoznatelnosti, která by z něho učinila plnohodnotnou lidskou bytost, ale vůči „otcové pečetě“ mu dělá velké problémy užívat i ty „laciné“ vrozené schopnosti.) „Lidská existence lpí na křehkosti, u které stačí kapka negativního pocitu, která nás zaplaví zlem aniž by si to kupříkladu dotyčný uvědomil.“ (Nechá paži dopadnout zpětně k tělu.) „Není však formální vás okrádat o čas a zpovídat se vám nehodnotnými problémy. Mimika vašeho obličeje značí snad smutek, Lorde. Nepočítám-li.. Během času strávený zaměstnáním ze strany Lady Accalie sem si všiml vašeho odstupu.“ (Vlastně se s mladším bratrem vládkyně setkal prvně. Věděl o něm leda z naslouchání ostatních z personálu. Momentální zájem u Abaddona spustilo vědomí, že má tu čest s potomkem, kterému v žilách proudí „královská“ krev. Velká odlišnost mezi nimi skutečně existovala. V předností u samotné výchovy, původu, věků i činů. A přesto si byli z padesát procent podobní.) „Můj návrh zní; doprovázet vás krátkou procházkou zahradou a naslouchat vám.“ (Sledoval zpovzdálí lidi, kteří většinou formou útěchy nabízeli tradiční vyslechnutí druhého účastníka. Neznamenalo to však, že by se tato forma uplatnila mezi nadpřirozenými bytostmi. Nezapíral, že v něm přítomnost prince způsobila ten zvláštní pocit v břiše, přehrál-li si v myslí nesmírná muka, která by mu snad chtěl dopřát. Možná bylo i dobře, že na něho „lidská schránka“ měla opačný vliv a bránila té bizarní osobností dát najevo existenci. Přeci jenom.. Kdo by si k tělu připustil psychický narušenou bestii?)