Příběh

"Má sestra ona...jen, mě chrání, vidí na mě že to co ona zvládne, je na mě moc. Jsem oproti ní...slabý, hrozně, hrozně moc slabý." Pohlédl jsem na něj a přijal kapesník, oči mě od slz pálili. Vždycky jsem byl...takový ňouma. Ne že by mě moje chování nerozčilovalo. Ale nijak jsem si nedokázal pomoct. Zahleděl jsem se na něj. Plnit mé sestře i drobná přání, je pravda, že je tu od začátku, veškeré služebnicto pozvala ona, věděla všechno i to co bych měl vědět já a nevěděl. Moje sestra byla srdce toho všeho, nikdy bych si nedokázal představit, že bych měl tolik zkušeností a starostí jako ona, i když je naše moc identická. 

"Jestli mne temnota která tu znovu je, zase ovládne, získá neskutečnou moc nad celým lesem, kterou ani já nedokážu ovládat, moje moc je...nebezpečná. Nechci aby mě znovu něco ovládlo. Do teď jsem se z toho nevzpamatoval." Zašeptal jsem. Následně jsem na něj znovu pohlédl, nahradí? Možná kdybych se zkrátka s někým vyspal, přestalo by mně tolik tížit svědomí, nebo pravděpodobnější část, hluboce bych se zamiloval a nedokázal tu osobu ztratit. "Nevládne tu žádná diskriminace, moje sestra, by lidi kteří by to provozovali hned vykázala, už jen...kvůli mě." Zahleděl jsem se do jezera. "Miluje mě, jsem jediný kdo ji z rodiny zbyl a snaží se dělat vše pro to abych byl šťastný, aby se mi nic nestalo."  Pohlédl jsem znovu k němu. proč mě tu vlastně poslouchá, kdo by byl zvědavý na kecy mladého princátka který vlastně neumí ani ovládat svou moc?

Když mi řekl že vztahy s královskými potomky...jsou takové, zahleděl jsem se na svůj odraz, to znamená...Myky chtěl jen moje peníze? Ale říkal...říkal mi jak moc mě miluje, je pravda že kdyby to byla pravda, nejspíš by neodešel. "Chceš tím říct...že nikdy nebudu mít nikoho kdo by mě opravdu miloval?" Zašeptal jsem, ochrana hradu jakoby zablikala, ve chvíli kdy to moje srdce ještě víc ranilo. Plachá a křehká duše lákala temnotu až moc a až nebudu chráněný, vezme si mě, a tentokrát už doopravdy. Zavřel jsem oči, tohle už nezvládám. Konečky mých průsvitných modrých křídel, nabrali černou barvu, znovu...znovu už ne. Zakolébal jsem se, ale rovnováhu se mi stále podařilo udržet.  Měl jsem pocit, že mé srdce krvácí snad ještě víc.

Překvapeně jsem na něj pohlédla. "Kruté?" Vyhrkla jsem, jestli Yuki viděl něco hrozného, bude to ještě horší. Tak nějak jsem nevěděla coby, ale nakonec jsem toho shinigamiho lehce poplácala po zádech. "To je v pořádku, Yukiho život...Yukiho život byl také hrozný, nemusíš se bát." Zašeptala jsem. Pravda byla, že jsem si nedokázala představit mít život jako Yuki. "Rodiče ho drželi několik let ve sklepě protože si mysleli že je dítě démona. Když utekl, netrvalo to dlouho co si užíval svobodu a zabili ho. Byla jsem u toho a nezabránila tomu." Sklonila jsem hlavu. Viděla jsem jak se Yukimu rána zaceluje. "Vidět minulost a pocity ostatních, je vzácná schopnost, ale spíše prokletí, Yuki to nezvládá, vždy si s tím člověkem udělá pouto a pak se ho nezbavíš."

Kurumi se na něj pořád usmívala. "Kdybys chtěl být dominantní, tak klidně být můžeš, podřídila bych se. Klidně bych tě nechala, aby sis s mým tělíčkem dělal co bys chtěl." Šibalsky na něj mrkla a pokračovala dál. "Říkáš, že tě nepřitahují ženy, no ale teď máš za kamarádku harpyji, tak třeba později změníš názor. Svět se mění a lidi se mění s ním." Chvíli se odmlčela a pak mu povídala. "Nechtěl by ses trochu proletět? Neboj, vím že nemáš rád výšky a tak bysme letěli nízko nad hladinou, ukázala bych ti všechny krásy Diamantového jezera."

Vyprávěla mi příběh toho chlapce. Jak jsem to uslyšel zželelo se mi ho ještě víc. Před chvílí bych jej klidně zklidil, ale teď už ne. V hlouby svojí ubohé duše jsem cítil, že on má právo na život. Bylo mi ze mě na nic. Setřel jsem si slzy ze tváře a dodělal poslední stehy na jeho břiše. Poté jsem se podíval na tu kouzelnou dračí ženu. ,,Vy jste..... bohyně." Vždy jsem byl životem jenom znechucený a opovrhoval jsem jím. Ale ona dokázala dát nešťastné duši lepší život. Dokonce možná lepší než by byl v ráji. ,,Je to úchvatné a překrásné. Vy jste mu dala nový život. Máte víru a naději. Jste opravdu bohyně." Netušil jsem proč jsem říkal něco takového. Byl jsem na limitech mé psychyky. Ale nakonec řekla něco co mě zaujalo. ,,Udělá si se mnou pouto a pak se ho nezbavím? Jak to myslíte?" Byl jsem zmatený. Znamenalo to snad, že s ním mám zůstat už navěky? 

"A to je právě to,  co mě absolutně neláká." Oznámil jsem jí. "Nejsem někdo kdo by chtěl si s někým něco dělat,  jsem ten kdo chce aby si s ním někdo něco dělal." Pokrčil jsem rameny a Gladiola do mě strčila hlavou. "Mám dva biologické otce,  možná to mám po nich,  co já vím." Pokrčil jsem rameny.  "Znám spoustu žen,  mám i pár kamarádek,  sice ne tady,  ale byly moje kamarádky. Nepřitahovala mně ani jedna." Krčil jsem rameny a dál hladil Gladiolu. Spát s dívkou... Ne,  to by mě zničilo. Zvlášť když jsem já ten co přijímá,  navíc jsem pořád panic. I když jsem se snažil někoho sbalit,  nechápal mou existenci a radši ode mě odešel.  A dívka. . Nikdy bych si nic nezačal s dívkou,  kromě toho,  jsem úplný idiot a vlezl Harpyji do hnízda.  Jestli mě znásilní,  bude to konec mojí česti. Netušil jsem jak to má Kurumi,  ale normální Harpyje se s mužem vyspali,  a pak ho buď sežraly nebo ho hodily z útesů dolů. Nemyslím že by mě zabila,  ale pravděpodobně bych o sebevraždě přemýšlel sám.  Nemohl bych mít dítě v tomhle věku a už vůbec ne s holkou,  i když by byla pěkná jako Kurumi. 

„Každý vyniká v něčím zcela odlišném.“ (Není zrovna snadné krotit ty slyšitelné pudy, vidí-li stékající slzy z lesknoucích se očí a mladíka, zahlceného zármutkem, lákající každou temnou bytost konat. Viditelné i slovní důkazy zodpovídají, že měl už kdysi do činění s temnotou a dle pochopení se stal jakýmsi obětním beránkem a oblíbencem temnoty, která si našla vhodnou loutku k ovládnutí. Což ale znamenalo riziko a zkomplikovaní Abaddonových plánů.) „Ano. Začnou s vámi manipulovat a našeptávat vám ty krásné slůvka, která vás dočista zaslepí.“ (Udělá pár kroků dozadu, ocitající se za zády mladíka.) „Nemůžu dopustit, aby vás získala laciná kopie temnoty.“ (Záměrně přiznal vnímaní temnoty a odhalil tak i nadpřirozenou identitu. Ve vteřině udeří mladíka do zátylku s docílením ho přivést do bezvědomí. Splní-li čin s úspěšností, zabrání chycením mladíka v oblasti smyslných boků dopadu k zemi. Nabere-li mladíka do náruče, v krátkém informativním prozkoumání zrakem oblast u řeky nezaznamená kteroukoliv účast v okolí. Otevření průchodné brány na vzdálenost mezi královstvím a údolí Nox? Vyčmuchá ho Cerberus a ohrozí tak i mladíka. Zřejmě v „lidské“ společností strávil dost času, ovlivněný odeznívajícími pocity této schránky. Napřed s mladíkem v náručí zamíří kupředu. Nezastaví-li na druhém konci zahrady. Každý démon dokáže použít „teleportační“ schopnost, otevíráním krátkodobého portálu. Avšak! Na krátkou vzdálenost. Jak jinak by se totiž démoní dostali do Wonderfulů na všemožných místech? Nevýhoda? Při použití démon spotřeboval zvýšenou hladinu síly, která ho doslova oslabila s omezením, použít tuto „schopnost“ několikrát i dlouhodobě. V konečném rozhodnutí skutečně průchodnou „bránu“ otevírá, ve které i mizí. Neopouští-li bránu u zadní katakomby v údolí Nox, sloučené se skálou ve které doposud sídlí. Vkročí dovnitř, kráčející temnotou, kdy nemá problém se zorientovat. Veškeré kroky zastaví až v útrobách skály, osvětlenou vrchní dírou - která sem propouští sluneční i měsíční září -  kdy mladíka pokládá zády do „podestýlky“ z černého peří, neodpustí-li usazením se na výrůstek skály v zadní částí s čekáním, až mladík nabere vědomí. Vládnoucí - intenzivní - atmosféra plněná temnotou bránila komukoliv zaregistrovat přítomnost kohokoliv. Větší podíl sklízí zdejší „můry“ nebo-li „golemové“. Víceméně neškodná masožravá zvířátka z podsvětí, která se živí i konkrétními bytostmi, ocitnou-li se v pozici zraněného. Není možné si golemy „ochočit“ za mazlíčky. Můžou mít různé podoby hmyzu - můžou se nacházet v početných skupinkách - oklamat smysly - neboť zkonzumování například masa démona u nich zanechá zápach temné aury, která momentálně útroby skály izolovala od pravděpodobností že by i obyčejný kolemjdoucí vycítil přítomnost mladíka. Horší varianta by zněla, kdyby do skály vstoupil kupříkladu vládce Hyperion, či vládkyně Accalie. Vezmeme-li na vědomí, že jejich úroveň zůstává zkrátka na vyšším stupínku. V době čekání se vzhled Abaddona mírně pozměnil. Oči již nemá temné, ale krvavě-rudé. I vlasy nabrali svou typickou délku, ozdobené velkými rohy a malými, které připomínají spíš korunu  a špičaté uši. Ostatní částí „lidského“ těla přeci jenom zůstali i s oděvem a viditelným symbolem - křížem - na čele. Ačkoliv to nikdy nevyšlo na veřejnost, „otcova - ďáblova“ pečeť mu komplikuje nahromaděnou sílu a musí tedy platit i následky.)

"Všechno je jednou poprvé. Třeba tě přitahovat začnu." říkala Kurumi se svým veselým úsměvem na tváři a jemně se pohupovala na nohách. V duchu si říkala: Nevím co je to za módu, že to chlapi chtějí dělat s chlapama ne s holkama jak správně mají. Ale snad se mi Denaa časem povede přivést k rozumu. Jelikož se jí na její poslední dotaz nedostalo odpovědi, tak ho zopakovala. "Nechtěl by ses trochu proletět? Neboj, vím že nemáš rád výšky a tak bysme letěli nízko nad hladinou, ukázala bych ti všechny krásy Diamantového jezera."

Jen jsem se ironicky zasmál. Je to harpyje,  pomalu jsem si čím dál připadal v nebezpečí.  Ale notak,  jsem polobůh, já si poradím. "Ne,  to je dobré,  radši bych to tu prošel po svých nebo tady na mé kamarádce." Pohladil jsem svojí klisničku po hlavě a pousmál se. Přitahovat mě nezačne,  a teď když mi tohle nabízela,  trochu jsem se bál že by mě třeba někde pustila abych si rozbil hlavu. Smutně jsem se zahleděl na Gladiolu. Vypadala že mě chápe,  vždycky mě chápala, věděla jak moc mi chybí Olymp,  jak moc mi chybí to vše ostatní. A teď se mě ještě snaží sbalit Harpyje.  "To je dobré.  Můžeme přece jít pěšky." Uvedl jsem se a zahleděl se na ní. "Nebo můžeš letět vedle mě."

Kurumi se cítila, že opět něco pokazila. Konečně narazí na kluka, který vypadá pěkně a nechová se jako egoistický fracek, a on zrovna musí být na chlapy. Proč zrovna já musím mít takovou smůlu? No tak Kurumi, nevzdávej se, uvidíš, že ho nakonec předěláš na normálního kluka. Pak si s tebou bude určitě rád hrát. Jedna stará harpyje v Harpyjí vesnici říkala, že teploušství je jen nemoc, která se dá správným přístupem vyléčit. Říkala si Kurumi v duchu. Pak Denae odpověděl, že letět nechce, ale mohli by jít pěšky. Jelikož se stále nacházeli na ostrůvku s uschlou borovicí, tak Kurumi jen udiveně pozvedla obočí. "Pěšky? Po vodě? Ty snad umíš chodit po vodě?"

"Pro mě to není žádný problém." Pokrčil jsem rameny. Uměl jsem dýchat pod vodou,  navic jsem tu měl Gladiolu. Ta se teď zvedla a došla do vody,  okamžitě se proměnila na svou podobu hypoccampa. Došel jsem do vody a vyhoupl se jí na hřbet. "Tak? Můžeme jít." Usmál jsem se na ní. Prohrábl jsem si modré vlasy a prsty pohladil Gladiolu po krku,  spokojeně zafrkala. "Na zemi se promění zase v normálního koně." Řekl jsem a Gladiola se na Kurumi podívala. Měla takový vážný,  smutný pohled.