Příběh

Chápal jsem že ta harpyje měla hodně ráda kachny, ale snad opravdu nepočítala s tím, že po kapsách nosím rohlíky. "Ale já nic nemám." Řekl jsem, neměl sjem na Gladiole ani sedlo, přece si nemyslela že mám nekonečné kapsy. "Jediné co mám je ambrozie, což je jídlo Bohů a normálním smrtelníkům by to rozvařilo vnitřnosti a umřeli by." Pohlédl sjem na kachny, vypadaly hladově. Sáhl jsem si do kapsy a vytáhl vůbec nic. Omluvně jsem se na Harpyji zadíval a vytáhl naruby prázdné kapsy aby bylo vidět že opravdu nic nemám. "Nestačí jim ty mouchy a hmyz tady? Kdybys něco měla ty, ale já svoje poslední jídlo snědl ppředevčírem."

Kurumi obrátila svojí brašnu dnem vzhůru a zatřepala s ní. Vypadlo z ní jen pár drobků. "Taky už nic nemám, všechno už jsem za dnešek vyházela." Kachny ještě chvíli kolem okoukněly a pak jako by pochopily, že nic nedostanou, se odkolébaly zpátky k vodě. Kurumi za nimi volala. "Nezlobte se, zítra ráno, půjdu do blízké vesnice na nákupy a pak vám přinesu takovou hostinu, jakou jste ještě neviděly." Pak se obrátila na Denaa. "Šel by jsi na nákupy se mnou? A co je vůbec zač to jídlo, po kterém se ti rozvaří vnitřnosti?"

Doragon mi řekla aby jsme se vrátili. Něco je s Akim. "Hmm. Dobrá Doragon." Řekla jsem. Viděla jsem jak Doragon vypadala nervórzní. Bylo to poznat. "Ale proč? Je něco špatně? Aki nemá slabiny. A nebo ano?" Žeptala jsem se. Nemohla jsem věřit že by snad Princ Aki měla slabiny. Pak jsem taky něco zacítila. "Hmm."

Nandadla jsem si svá oblečení. "Jojo." S úsměvem jsem řekla. Konečně jsem s někým měla sex. Ale však jsem celou dobu cítila ty dvě osoby které byli nedaleko od nás. Zasmála jsem se. "Zdá se že máme společnost." Prohlásila jsem. Cítila jsem osoby ze kterých stoupala temná magie. A věděla jsem že nejsou tady jentak.

Jen tak? No budiž. Potom zašla do lesa pro dřevo a udělala oheň. Dále mi řekla něco víc o tom chlapci. Soudě podle toho co řekla je tedy ten Yuki homosexuál a cítí se v mojí přítomnosti dobře, protože jsem muž. Nevěděl jsem co na to povědět. Jen jsem tupě zíral do ohně. ,,A proč jste vlastně tady? Proč jste v údolí Nox, když tady žijou shinigami?" Zeptal jsem se. Možná, že cestují. Připomínalo mi to příběhy z knih, které jsem četl. Hlavní skupinka narazí na někoho s kým bude v rozporu, ale nakonec se spojí a mají o jednoho člena více. Sklízet duše se dá po celém světě, takže by to nebylo porušení zákona. Jenom jsem dále zíral do ohně a čekal, co z Jiang-Li vypadne.

"To se zeptej jeho." Ukázala jsem na spícího Yukiho. "Já ho jen následovala až sem." Pokrčila jsem rameny. "Yuki se šel projít, tábořili jsme úplně jinde. Ale tohle místo, nám nijak nevadí. Yukimu je všechno jedno a já...mě vlastně taky." Pokrčila jsem rameny. "Chodí si kde se mu zachce, a tak skončil nejspíš i u tebe." Pokrčila jsem rameny s jemným úsměvem. "Kromě toho, nežijí tu jen shinigami, ale další temné bytosti, i duchové." Pohlédla jsem na Yukiho jehož tělo vydávalo slabou záři a stále svíral Kannovi ruku. Zatvářila jsem se smutně, možná je chyba že jsem se ptala, Yuki možná, přece jen začne něco cítit. A já nechci aby byl nešťastný.

,,Hmmmm..." přemýšlel jsem nahlas. I přestože Yukiho Jiang-Li zachránila, neměli mezi sebou moc dobrý vztah. On si skrátka mohl dělat co chtěl. Podíval jsem se na něj. Pořád zářil. Netušil jsem, jak rychle se hojí duchové, ale doufal jsem, že mu to dlouho nezabere. Zahleděl jsem se na něj. ,,A cestujete?" Snažil jsem se získat co nejvíce informací, abych si náhodou nevyložil něco špatně.

"Samozřejmě, neustále cestujeme, je to tak lepší." Zašeptala jsem a hleděla i nadále do zářivých ohnivých plamenů. Tenhle večer se mi zdál velmi příjemným, potkala jsem nového člověka. Sledovala jsem Yukiho ránu která sepomalu zacelovala, vrtěl se, díky tomu jak se mu v hlavě neustále promítala Kannaho minulost. "Jsem ráda že si ho takhle u sebe necháváš." Zašeptala jsem směrem k němu. Upřela jsem na něj svůj milý jemný úsměv. "Děkuju." Řekla jsem.

Vše se mi promítalo před očima, viděl jsem svět jinak, temnější, ošklivější. Chvíli to trvalo, ale najednou jsem viděl jeho očima, přesně to všechno jak se dělo, zažil jsem podruhé smrt. Vše se to odehrálo tak rychle a bylo to tak...smutné, a zvláštní. A tak to šlo až do přítomnosti, viděl jsem sám sebe v jeho náručí, jeho očima. Svíral jsem mu ruku, a až se vzbudím, budu ho muset pustit, nechci ho pustit.

Mé oči se pomalu otevřeli. Moje záře mírně zesílila díky tomu že jsem se probral, opravdu jsem ležel stulený v jeho náručí, unaveně jsem mrkal a dál se k němu tiskl, nejspíš proto, že mi to bylo tak příjemné. Nikdy jsem nepotkal pěkného kluka co by byl ochotný mě mít u sebe. Protože mě nuikdo neviděl. A on....vic jsem mu stiskl ruku a tiše dýchal.

"Na nákupy..." Zopakoval jsem, to bylo asi to nejhorší co se mohlo stát, moc dobře jsem věděl jak jsou na tom holky a nákupy. Ale nechtěl jsem být nezdvořilý. "Jasně, proč ne a to jídlo, jmenuje se to mAmbrozie, je to takováhle kostička." Vytáhl jsem z báglu pytlík ve kterém byli kostky Ambrozie a jednu vytáhl, vypadala skoro jako karamelka. "A mě to nic neudělá když toho nesním moc, léčí mě to a musím si to hodně šetřit." Uklidil jsem ji zpět do pytlíku a ten do báglu. "Tebe by to zničilo, změnila by ses na prach." Vysvětlil jsem. "I pouze jediná kostička."