Příběh

Kurumi si kostičku zvědavě prohlížela. Kdyby se tohle dostalo do křídel harpyjím z mojí vesnice, kdo ví, čeho by s tím byly schopné. Mohly by to tajně dávat těm, kteří jim nevyhovují, do jídla a lehce je tak zabíjet. Denae má teda odvahu, nosit u sebe takhle nebezpečné věci. honilo se jí hlavou. Pak jí potěšilo, když Denae souhlasil, že jí pomůže s nákupy. Usmála se na něj a říkala. "Ale máme tu jeden menší problém. Vesnice s obchodem, se nachází přesně na opačném břehu jezera. Nejrychlejší bude asi cesta vzduchem. Nesla bych tě nízko aby ses nebál, cestou mi klidně můžeš nahlížet pod sukýnku a okukovat moje černé kalhotky." říkala mu pořád se svým milým úsměvem.

Potěšila mě informace, že cestují. Kdybych je požádal, tak bych možná...
Najednou se Yuki probral. Mírně otevřel oči a stále se ke mně tiskl. Nevím proč, ale bylo mi celkem příjemné někoho chovat v náruči. Uvědomoval jsem si, kam tohle všechno směřuje. Já chci být s nimi. Cítím to. Potřebuju je. Nechci je opustit. Zadíval jsem se na čerstvě probuzeného Yukiho a usmál se. ,,Už je ti lépe?"

Byl jsem vyčerpaný, nešťastný a smutný, bylo to hrozné. Cítil jsem se příšerně. Alespoň že si mě u sebe nechal, to se mi líbilo. Odhrnul jsem si sněhobílé vlasy z čela. Sevřel jsem mu ruku a pohlédl mu do tváře. "Je mi to mov líto, to co se ti stalo." Zašeptal jsem pevně mu svíral ruku. Pozoroval jsem jeho tvář, najednou mi připomínal mě. Jeho minulost ho dohnala k sebevraždě. Mě chtěli znásilnit než mě zabili. Natáhl jsem se a objal ho, šíleně mě bolela čerstvě zašitá rána, ale koho to zajímalo. Chtěl sem ho obejmout, už jen kvůli tomu že mi ho bylo tak strašně líto, na jeho otázku jsem neodpověděl, jen se k němu dál zoufale tiskl. "Moc mě to mrzí." Ne nechci ho opustit, teď už vůbc ne.

Zůstala jsem na něj zírat když ho tak nadšeně objal. "Yuki..." Zašeptala jsem a jemně se usmála. "Nemyslím že by ses na něj měl takhle vrhat, po tom co ses právě probudil. Tvoje rána se hojí." Snažila jsem se ho upozornit, nevypadalo to, že by ho to zajímalo, dělal si zkrátka to co uznal za vhodné a očividně do toho nepatřilo poslouchání mojí osoby. Vypadalo to, no jednoduše si teď hleděl jen jeho, nechala jsem ho, alespoň zatím.

Úsměv mi z tváře zmizel v ten moment kdy na mě promluvil. Nikdy mě nikdo nelitoval. Bylo tu tolik věcí, kterýma jsem si v životě prošel, ale také jsem toho ještě tolik neznal. Najednou mě objal. To všechno bylo tak nové. Tak smutné. Nevěděl jsem jak na to reagovat. Všechno to co právě teď dělal....... cítíl jsem se, jakobych byl najednou důležitý. Chtěný. Milovaný.....

Už jsem to nemohl déle snášet. Chtěl jsem být silný, ale nedokázal jsem to. Histericky jsem se rozbrečel a automaticky ho objal. Nic z toho jsem nekontroloval. Všechny ty emoce, které jsem doteď potlačoval vyšly napovrch. Absolutně jsem nevěděl co teď dělám, ale v jedné věci jsem si byl jistý. Po tomhle setkátí už nikdy nebudu stejný jako dřív.

Cítil jsem jak mě k sobě přitiskl a zabořil mi tvář do ramene které smáčel svými slzami. "To nic. To bude dobré." Zaašeptal jsem a hladil ho po vlasech. Slyšel jsem Jiang-Li, ale bylo mi úplně jedno co říká, nechtěl jsem aby byl někdo smutný. Mé tělo se mírně rozzářilo a já ho jemně hladil po vlasech a šeptal jak už bude všechno dobré. Zavřel jsem oči a pomalu do něj dostával pocit klidu. Chápal jsem ho, a tohle, patřilo k mým pocitům, uměl jsem normálně uklidňovat lidi, dávat jim svůj klid, a něhu. Občas jsem s těmi kdo se mnou byli opravdu propojení i mluvit pomocí telepatie, ale to jsem zatím  mohl jen s Jiang-Li. 

Moje tělo ještě víc zářilo jak jsem ho uklidňoval.

Hladil mě po vlasech a uklidňoval. Opravdu jsem nechtěl, aby tohle někdo viděl. Aby někdo viděl, že mám city. V jeho objetí jsem se najednou cítil v bezpečí. Cítil jsem to z něho. To on mě uklidňoval. Najednou jsem se z jeho objetí vyprostil. Už jsem nikomu nechtěl způsobovat potíže či obavy. ,,Pro-promiň." Utíral jsem si slzy. Znal jsem tyhle pocity. Pocity absolutního zhroucení. Pocity předcházející mé vebevraždě. Rychle jsem z brašny vytáhnul tu největší jehlu a zabodl si ji do dlaně. Zamračil jsem se pod přívalem bolesti, ale za chvíli už jsem byl zcela klidný. Tohle byla moje uklidňovací metoda. ,,Je mi líto, že jsem ti způsobyl potíže Yuki. Nevěděl jsem čeho tím mohu dosáhnout." Řekl jsem s kamennou tváří. ,,Jiang-Li mi už o tobě všechno řekla. Upřímě, divím se že jsi se nezabil. Jsi silnější než vypadáš." Vytáhnul jsem si rychle jehlu z dlaně a zase ji schoval do brašny. Potom jsem se na Yukiho usmál. ,,Jsi velice silný."

Chvíli to trvalo, ale pak mě pustil do trávy a já překvapeně zamrkal a vzápětí si ruku polžil na čerstvě zašitou ránu, tohle hrozně bolelo. To jak mě odstrčil, i ta rána. Pohlédl jsem na něj jak vytahuje jehlu, sotva si ji tam zabodl, polkl jsem, ta krev, toklik krve, třeštil jsem oči. Tohle nemůžu, nemůžu na to koukat, nemůžu koukat na to jak krvácí kdokoliv. "Prosím, dovol...dovol mi ti to vyléčit." Zašeptal jsem plný zoufalství. Ta krev mi to všechno připomínala, chlápky s noži, hlavně toho jednoho a pak krev ve které se topím. Nečekal jsem na svolení. Zoufale jsem mu chňapl ruku a během chvilinky mu ji vyléčil. "Promiň já...nemůžu...nemůžu vidět krev, nejde to..." Šeptal jsem to vyděšeným, skoro nepřítomným hlasem.

Podivil jsem se, když mi vmžiku vyléčil mou dlaň. Šokovaně jsem na něj zíral. Byl tak zranitelný. Z jeho reakce jsem pochopil, že má trauma spojené s krví. Skrátka to nesnese. Tomuhle naprosto rozumím. Jeho naprostě dokonalé léčící schopnosti mě ale velice překvapily. ,,Takže...... ty nesneseš krev?" Zeptal jsem se, ale spíše pro sebe. Z mojí brašny se totiž někdo ozíval. Jen jsem si povzdechnul a vytáhl Salome . ,,Copak je? Doufám, že máš velice dobrý důvod, proč mě teď vyrušovat." Zamračil jsem se na ni. Zanedlouho už jsem však pochopil o co jí jde. Byla prostě až moc hodná na malé děti. Pak jsem se ale podíval na Yukiho. ,,Kolik ti vlastně je?"

Pomalu mi to začínalo docházet, tenhle chlapík, nebyl náš sluha. Nikdy nebyl, ne protože bych ho tu nikdy neviděl, ale já ho viděl, byl veselý a plný energie a všichni ho měli rádi, až na mě, nikdy jsem s ním nemluvil. Ale teď když jsem viděl tvář toho mladíka před sebou, věděl jsem, že tohle není on. Otočil jsem se na něj, ale to už zasáhl, podařilo se mi jen vykulit oči, voda se zvedla z koryta, ale hned klesla jakmile jsem se dostal do limbu. Moje mysl se zatmavila a já měl pocit že jsem se ocitl kdesi ve vesmíru. Proč se tohle děje vždycky mě, neměl bych být tak důvěřivý, neměl a i tak jsem. Vůbec bych neměl být prince, někdo jako já si ten titul ani nezaslouží. 

Ve své mysli, jsem se ocitl na úpatí jakéhosi kopce, velmi vysokého. Nebezpečného. Ale přesto uklidňujícího, okolo mne byly všude hvězdy, zářily všemi možnými barvami. Vydal jsem se po cestě nahoru, stoupal jsem výš a výš, až jsem se ocitl úplně nahoře. Byla tam jedna jediná osamocená budova, vypadala jako Řecký chrám. Vešel jsem dovnitř, zády ke mě byla otočená nějaká žena, byla mi tak povědomá, a já stejně nevěděl kdo to je. Usmívala se na malé modrovlasé miminko v kolébce. U nohou jí stála jakási malá holčička a nahlížela do kolébky. "Je to tak Accali, musíš ho chránit, musíš, dostal moc od samotného Boha moří. Neovládne ji, chci aby jsi mu pomáhala." Dívenka přikývla.Accalia, takže ten drobek v kolébce jsem já? Za Ženou přišel nějaký muž a vzal ji kolem ramen, usmál se a sledoval moje malé já. A pak jsem se začal vzdalovat. ocitl jsem se mezi hvězdami a padal, nedokázal jsem to zastavit.

Pomalu jsem otevřel oči. Ležel jsem na něčem hedvábném, v prostředí které, bylo něco opravdu strašného, chtěl jsem domů, okamžitě. Posadil jsem se a přitáhl si nohy k bradě, očima jsem se rozhlížel a hledal svého únosce, a brzy jsem ho našel. Byl to démon. "kdo jsi, co ode mě chceš?" Zašeptal jsem zoufale.  Proč mě prostě nechtějí nechat na pokoji?