Příběh

Pozoroval jsem ránu na které ještě před chvíli byla krvavá rána a jemně ho po ní pohladil svými drobnými prsty. Pak jsem se na něj podíval a pomalu přikývl. "Když jsem umřel." Zakroutil jsem hlavou a natáhl k němu ruce, sevřel jsem ty jeho ve svých, "Poslouchej." Zašeptal jsem a pohlédl mu do očí. "Ukážu ti to." Pak ale vytáhl panenku. "No, když jsem umřel...bylo mi šestnáct a teď, je to rok od mé smrti." Zašeptal jsem. Znovu jsem mu sevřel ruce a pohlédl na něj. Čekal jsem až zavře oči a pak mu ruce jemně stiskl a přitom ho po nich hladil. Za chvíli jsem mu už promítal svou minulost v jeho očích, viděl míma očima, vše co mi udělali, když jsem otevřel oči, skončilo to. On nemohl omdlít jako já, protože jsem mu promítal svůj příběh a on neměl schopnost vidět pocity ostatních. "Takhle se to stalo." Zašeptal jsem a sevřel mu ruce. "Prosím nepouštěj mě." Zahlěděl jsem se na jeho dlaně které dokonale přikryli ty moje.

Umřel v šestnácti? Já umřel v patnácti, ale kdybych počítal těch pět let co jsem byl shinigami, bylo by mi dvacet. Přeci jen byl mladší. Najednou mi ale chytil ruce a já strnul. Viděl jsem jeho minulost. Bylo to jako bych sledoval nahrávky mrtvých, akorát že to bylo z jeho pohledu. Až teď jsem věděl úplně všechno. Jeho život se lišil od toho mého. Byl o hodně jiný. Připomínalo mi to tragický příběh. Nakonec skončil zavražděný. Jeho schopnisti byly špatně pochopeny. Řekl mi ať jej neopouštím. Na tohle jsem jen ztěží mohl říct ne. Zdálo se mi, že jsme si najednou velmi blízcí. Stiskl jsem jeho bledou dlaň a usmál se. ,,Doufám, že nebudu muset." Všechno totiž záleželo jenom na Jiang-Li. ,,Zeptám se Jiang-Li jestli to bude možné." Rozhodně jsem se k nim chtěl přidat. Potkal jsem totiž lidi, které člověk nepotká každý den.

Sledovala jsem ty dva,  viděla jsem na Yukim to,  čeho jsem se bála že by mohlo přijít. Pořád na něj tak koukal. Když se pak chlapec otočil ke mě,  usmála jsem se. "Jistě,  můžeš s námi zůstat,  mě to nevadí a myslím že Yuki bude rád." Pohlédla jsem na Yukiho tichou tvář.  Zase tak příjemně zářil jako duch,  tak jak předtím. Než ho vzal svou kosou smrti. Ale dělala jsme si o n starosti,  rozhodně není dobré aby se na něj tak moc upnul,  takhle.  Nechtěla jsem aby mu zase někdo ublížil. Ale vypadal teď tak šťastně. "Myslím že Yukimu tím uděláš opravdu radost,  neměl žádného kamaráda dlouhou dobu." Jemně jsem se na Yukiho usmála. 

Jen jsem se na Jiang-Li usmál. ,,Vidíš? Zůstanu s vámi." Řekl jsem a pohladil Yukiho po hlavě. Nevím proč, ale tahle chvilka mi byla velice příjemná. Nikdo o mě nikdy nestál. Nerad to přiznávám, ale po tomhle jsem vždycky toužil. ,,Jmenuji se Kanna Yoshino, ale říkej mi jenom Yoshino. Zemřel jsem ve věku 15cti let v Osace 1999. Je mi ctí tě poznat Yuki." Usmál jsem se a mírně uklonil. Tohle byl začátek mého nového života.

Vzhledem k tomu, že tohle u sebe nosil každý polokrevný, nějak jsem si s tím nedělal hlavu. Pak jsem nadzvedl oboží. "Vesnice? Ale tady žádná vesnice není, vím jen o vesnici upírů. A pak je taková menší vesnice nebo něco takového poblíž pláže." Netušil že je to místo pro polokrevné. "Ale tam trhy nejsou, vím že na hradě něco takového je." Pokrčil jsem rameny. "Ale vzhledem k tomu že bude brzo noc, tak se na mapu moc nepodíváme." Pokrčil jsem rameny. Pak jsem ale jen sklonil pohled a prohrábl si hlavu. "Už jsem jednou řekl, že o tebe, ani tvoje kalhotky zájem nemám, můžeš toho nechat? Je mi to nepříjemné, mám chuť jít radši pěšky." Zamračil jsem se.

"Těší mě Yoshi." Usmál jsem se na něj a věnoval u jeden z těch svých roztomilých úsměvů. "Yuki." Taky jsem se mírně uklonil a následně se mu vecpal do náruče. Pokud s námi má cestovat, automaticky jsem si to přiřadil k tomu, že se k němu můžu lísat a otravovat ho tím. Takže jsem se k němu spokojeně tiskl a pozoroval oheň. Vytáhl jsem z brašničky daifuku a zakousl se do něj, pak jsem se koukl na svého společníka a jedno mu podal. "Můžeš jíst i když jsi Shinigami ne?"

(Vládcův komplex u Abaddona zapříčinil zafixované nezapírající opovržení, narazil-li během vlády i „přežívaní“ na potomky zavánějící slabosti, pocházející z obyčejných „lidských“ emocí, ba byli zaslepení láskou. O důvod víc, proudila-li dotyčným v žilách královská krev. Čtyřicet procent populace odlišných ras o démonní společností smýšlí, že postrádají etiketu a žádné zákony. Omyl. I v démonní společnosti vládnou zákony. Většina s ním nesouhlasila. Vinu za to nesl i Abaddonův původ, vzešel-li z lůna čisté temnoty. Cosi stále nechápal. Ano, temné stíny vždy útočily a lákali snadně zlomené oběti. Víceméně dělali to samé. Vybírali si mladé - zranitelné dívky i chlapce, kteří zažívali ztrátu milované osoby, ocitly se na hranici zoufalství a uzavírali s nimi kontrakt. Neposkvrněná duše má nesmírnou cenu, což dospívalo k vzájemným konfliktům s anděly. Mladík, kterého nepřestával sledovat zaváněl něčím zcela nepochopitelným. I kdyby si zkreslil odpovědi, mýlil by se. Zamyslí-li se.. Praktický může mladíka nabídnout sedmi knížatům - v lidské společností označení za sedm smrtelných hříchů - pekla. Bratrům - možná „otci“, aby zpětně získal opět vládl, kterou kdysi ztratil. Nemít to zpropadené omezení, dokonce by uskutečnil kroky ke svržení Hyperiona, vládnoucí údolí Nox. Vzpomíná si na dny v „domovině“. Nemizící zápach sýry vás doprovázel kamkoliv. I zvuky zbraní - řev zuřících bestii - ostrý smích všemožných tónu hlasů - slastné vzdychání sexuálních hrátek bez kterékoliv něžnosti. Viditelnost znetvořených bestii, které vás hypnotizovali zrakem - odhodlaní kdykoliv zaútočit. Zde? Všechno postrádalo logiku. Nabírá-li mladík opět vědomí, víčka zanechá zavřít o centimetr. Mohl by si s ním teoretický dělat cokoliv, dle vlastní libosti. Proč ale? To, čeho míní dosáhnout není zpečetění kontraktu s mladíkem. Vlastně s nikým. Tuto metodu povinnosti plní podřízení. Nevykoná-li pochopitelně obětní rituál s vyvoláním konkrétního prince - princezny temnoty. Nezdá se, že by byl až tak zoufalý. Místo toho je zaslepený ztrátou osoby, aniž by odezněli ty zvrácené pocity lásky.) „Přeci váš věrný služebník.“ (Odpoví neutrálním hlasem. V zapřeností paží si dopomůže vstát z výrůstku skály, na kterém doposud seděl. Vykročí kupředu, nezastaví-li veškeré kroky u „podestýlky“ s automatickým dřepnutím a chopením brady mladíka.) „Odpovíš-li na mé otázky zcela upřímně, pustím tě.“ (Objasní.) „První otázka zní; Jsi obětí čisté temnoty, či maximálně té laciné?“ (Ví, že v království dozajista už zjistily nepřítomnost mladého prince a stoprocentně i jeho. Času není nikdy dost. Nemá zapotřebí začínat konflikt s vládkyní - i když je tato myšlenka lákavá.)

Znovu se na mě přilepil, ale nevadilo mi to. Teď jsme byli přátelé a tohle je zřejmě u přátelství normální. Najednou odněkud vytáhl daifuku a roztomile mi jedno nabídnul. ,,No jistě, že můžu jíst. Sice nemusím, ale zrovna se mi nehodí mít křeče v žaludku." Pousmál jsem se. ,,Tohle je asi daifuku, že?" Byl jsem si celkem nejistý. Sladkosti jsem nikdy moc nejedl. Má matka mi je nedopřála. Pochyboval jsem jestli je to asi dobré. Podíval jsem se na Mayu i přestože už byla její odpověď jasná. ,,Tak já si teda jedno dám. Ale jaká je to příchuť?"

Kurumi chvíli přemýšlela a pak se ťukla křídlem do čela. "Ach ano, já zapoměla. Spletla jsem si to s mým přechozím bydlištěm. Tam byla vesnice jen kousek od místa kde jsem bydlela. Na hradě trhy skutečně bývají. Zítra tam tedy můžeme zaletět a nakoupit. Letět bude nejlepší řešení, protože budeme muset přes Vlkodlačí údolí a tam bych pěšky nerada chodila. Nechci skončit jako večeře." Pak Kurumi slyšela co Denae řekl na její nabídku. Nafoukla tváře a lehce uraženým tónem říkala. "Hezká holka ti dá takovou pěknou nabídku a ty odpovíš tohle. Co jsi to za chlapa?"

Zahleděl jsem na kuličku. "Jahodová." Zamumlal jsem a vložil mu ho do dlaně, usmál jsem se na něj. Proč bych nemohl jen tak u něj být. Vzal jsem klacík a zašťoural v ohni, Jiang-Li se měla, měla úžasnou schopnost ovládání ohně, co jsem měl já, správně, vůbec nic. A to bylo špatně. Nebyl jsem schopný téměř ničeho, k čemu je léčení a k čemu je vidění něčích pocitů, ani jedna schopnost mi nepomohla když jsem umíral.