Příběh

Jahody mám rád. Kuličku, kterou mi tedy dal do dlaně jsem strčil do pusy a přežvykoval. Nebylo to vůbec špatné. Polk jsem a zadíval se na Yukiho. Jen tak si hrál s ohněm, který Jiang-Li vytvořila jejíma schopnostma. Cítil jsem se celkem zle, protože mi Yuki něco dal a já mu nic. Najednou mě něco napadlo. Z brašny jsem vytáhnul tři hrnky a malý kotlík. Ten jsem naplnil vodou a dal nad oheň, aby se voda v něm ohřála. Potom jsem se podíval na Jiang-Li a Yukiho. ,,Dáte si černý čaj?"

Vykuleně jsem zíral na jeho brašnu, jak se to tam vešlo? Jasně!" Řekl jsem rozzářeně a sledoval kotlíček. Fascinovaně jsem na něj zíral. Byl zajímavý a úžasný. Nechápal sjem jak si ho do té brašny složil, ale upřímně jsem měl pocit že to ani není důležité. Jen jsem spokojeně zíral jak čaj připravuje, bylo už dost pozdě a slunce začínalo mizet za kopci. Pozoroval jsem ho očima a po chvíli se zahleděl na své dva společníky.

,,Skvěle!" Usmál jsem se. ,,Jiang-Li si určitě taky dá." Byl jsem rád, že můžu pohostit mé nové přátele. Bublající vodu jsem opatrně nalil do tří hrnků a vložil do nich čajové pytlíčky. Po chvilce namáčení jsem je vyndal a podal Yukimu čaj. ,,Dej pozor je to horké." Upozornil jsem ho. ,,Tady máte vy Liang-Li." Byl jsem opravdu šťastný. Taky jsem si vzal jeden hrnek a upil z něj. Já miluji černý čas. ,,Tak co, dobré?"

Zahleděl jsem se do kalíšku. Upil jsem a kalíšek držel v dlaních. "Hmm. Jsem zvyklý pít pouze zelený čaj, je to zajímavá změna, až budu mít, udělám čaj já, některý z těch zelených které jsem se učil připravovat." Zašeptal jsem. Znovu jsem se napil, někdo pil černý, někdo zelený. Někdo bílý, ale já měl zelený nejradši. Sledoval jsem jak Jiang-Li upijí a přitom se opřel o Kanna a zavřel oči.

Vzala jsem si od něj čaj a chvíli než jsem se napila, jsem jen sledovala Yukiho jak upijí on. Měla jsem pocit, že by si dal cokoli co by mu dal, usmála jsem se a napila se. "Ano, vskutku dobré." Oznámila jsem. Jemně jsem si hřála o hrneček ruce. Mohla jsem se zahřát sama, ale tohle bylo příjemnější. "To mi připomíná, tam kde jsme tábořili, jsme měli vcelku pěkně postavené dva stany. Můžeme se tam přesunout zítra ráno." Navrhla jsem. "je to kousek od Nymfího údolí."

"Vlkodlaci jí harpyje? Odkdy? Většinou jsem viděl jak se před nimi schovávají, harpyje jsou o dost větší a hlavně o dost agresivnější." Řekl jsem vcelku nechápavě, už jen kvůli tomu že tohle jsem viděl na vlastní oči a hlavně jsem už jednou zažil kouzlo harpyjí, jejich písně byli o tom, o čem si člověk přál slyšet. Občas to bylo kruté, občas příjemné, ale harpyje měly plno iluzí kterýmy oblbovaly námořníky a náhodně proplouvající lodě. Pak jsem se na ní zahleděl a položil si ruku na hruď. "Jsem gay, jsem submisivní gay, co jiného chceš jako odůvodnění, nemám absolutně zájem o tvé tělo,sex s tebou ani nic podobného. Takže prosím, přestaň se chovat jako děvka pokud se mnou chceš kamarádit. Mě ani náhodou k dobrovolnému sexu nedonutíš a jestli chceš někoho k dobrovolnému sexu, musíš hledat místo toho aby jsi se chovala jako štětka nabízela se takhle, a zvlášť mě. Jsem teplej chápeš?!" Upřímně, opravdu mi to ujelo, ale co jsem mohl dělat. I když jsem opravdu pochyboval že by jí to odradilo. "Nechtěl jsem být hnusný, promiň...jen si to asi jinak neuvědomíš než dokud ti to neřeknu nějak takhle." Zašeptal jsem vzápětí.

"Jsi vše, ale rozhodně nejsi můj služebník, to rozhodně nejsi!" Vyhrkl jsem, měl jsem v očích strach a hrůzu,viděl jsem v něm přesně to, z čeho jsem měl strach, temnota a zlo, tolik temnoty a zla které jsem z něj cítil, jsem už dlouho neviděl. Jeho tělo bylo temnotou naplněno a viděl jsem v něm...krev samotného zla, což znamená... že pochází přímo z pekel. Vydechl jsem a celý se roztřásl, už jednou jsem byl pohlený bratrem samotného Satana, už znovu nechci být pohlcen něčím podobným. Podruhé to byla temnota kterou Satan poslal aby zneuctila mé tělo, aby mne pohltila a dostala mně do pekel. Řekl mi že mě pustí, ale pochyboval jsem že mluví pravdu, někdo takový zkrátka nemohl mluvit pravdu, "Lžeš, nepustíš mě, nemůžu věřit tomu že mě pustíš!" Vyhrkl jsem naprosto zoufale a snažil se mu vytrhnout, cítil jsem jak mi po tvářích začínali téct slzy, bolelo to. Možná taky kvůli tomu jaký jsem měl strach, cítil jsem jak mi zrychleně tluče srdce. "Proč to chceš vědět, k čemu ti to bude!?" Vyhrkl jsem.

Cítil jsem jak se mé tělo třese víc a víc, moje křídla tmavla do černé a on...mě propaloval pohledem plným zla. Ublíží mi, ublíží mmi i když mu to řeknu! Sklonil jsem hlavu, chci zpátky domů, radši budu osamoceně žít ve svém smutku než tu brečet před démonem který ovládl tělo našeho služebného. Ktěrý byl ještě tak hodný že jsme o něm skoro nevěděli. Pohlédl jsem na něj, víděl jsem jak to chce vědět. "Satan...byl to Satan." Zašeptal jsem. "Chtěl mé tělo pro svou práci, pro to aby měl větší moc a i moc i za tenhle les a taky...moc co jsem dostal jako  malý, kterou nedokážu už vůbec ovládat a on to prostě...chtěl." Zašeptal jsem a jen doufal že nebude chtít vědět. I když to byla asi pitmost, je to démon, bude to chtít vědět. Upíral jsem pohled do země a zoufale se třásl a dál plakal, byl jsem úplně natisklý ke zdi. "Dělej si se mnou co chceš, jen...neubližuj lesu." Zašeptal jsem zoufale. Byl jsem cenný a věděl jsem to, byl jsem cenný kvůli mému původu, magii a tak, ne že bych chtěl, nemohu za to. "Prosím, les si nic takového nezaslouží, nechci aby ho znovu něco ovládalo, se mnou si dělej co chceš, jen už ne les. Zažil...zažil toho dost." Snažil jsem se se smutkem a dalšími novými slzami v očích.

"Harpyje jsou možná agresivnější, ale Kurumi není agresivní. Kurumi se bojům a šarvátkám snaží vyhnout jak to jen jde. Proto mám strach, že když vkročím na vlkodlačí území, tak oni hned vycítí, že nejsem agresivní bojová harpyje a napadnou mně. A co se týče mé harpyjí písně, tak ta by se ti určitě nelíbila, zpívám falešně. A ani ve svádění nejsem dobrá. Snažím se co můžu a ty se k tomu furt stavíš takhle. Tím že se s tebou chci pomilovat, ti chci jen dokázat, jak jsem šťastná, že jsi můj kamarád. A ty mě označíš za štětku, jako kdybych byla nějaká succuba, která znásilní každého koho potká." Kurumi si dřepla a začala křídlem něco čmárat do písku. "Selhala jsem jako harpyje, jako pošťačka, jako svůdkyně i jako kamarádka, která se snaží zachránit svého kamaráda před chorobou zvanou teplouštví." říkala Kurumi smutně a vypadala fakt hodně na dně.

Byl jsem rád, že oboum chutná. Yuki něco zamumlal o zeleném čaji a já se na to musel jen usmát. ,,Rozhodně se těším, až ten zelený čaj ochutnám." Zasmál jsem se. Pak Jiang-Li řekla něco, co se mnou trhlo. ,,Nymfí údolí?" Podivil jsem se. Ano, bylo odsud nedaleko. Cítíl jsem, že to konečně začíná. Jen jsem upil z mého hrnku a řekl ,,Bylo by to asi nejlepší, vrátit se do tábořiště."

"Vlkodlaci na harpyje neútočí." Oznámil jsem jí. Ať si říká cokoliv. "Ať už jsou jakékoly. Vlkodlaci z nich mají strach,  neodlišují je od sebe." Vysvětlil jsem. Jednoho vlkodlaka jsem i znal,  sice mi chtěl vyškrábat oči,  ale znal jsem ho. "Takhle,  se kamarádi nechovají." Oznámil jsem jí narovinu,  upřímně mě tím začínala dosti nasírat. "Nemůžeš se milovat s někým kdo je tvůj kamarád." Pak jsme se na ní podíval. "Je moc pěkné že chceš být jiná ale dokud budeš podstrkovat sex se svou osobou ostatním,  jsi stejná jako ony!" Začínal jsem být ještě víc naštvaný. Sedla si do písku a já myslel že už toho nechá,  ale to co řekla byla pro mě poslední kapka. "Choroby?" Zavrčel jsem,  voda v řekách se začala zvedat. "Nemám žádnou chorobu!  Je to úplně normální a je jen tvoje chyba že se s tím nechceš smířit!  A řeknu ti,  že jestli to nepřijmeš,  nebudeme kamarádi,  tak si to laskavě rozmysli!" Otočil jsem se a voda klesla zpět do koryt řek,  nasedl jsem na Gladiolu a pobídl ji pryč.  Vydala se cvalem zpět k jezeru.