Příběh

Co je to za hloupost? říkala si Kurumi v duchu. Proč by se kamarádi spolu nemohli milovat? Vždyť je to úplně normální, pro všechny živé bytosti. Pak Denae vypěnil, až se voda v řece zvedla, a to už se Kurumi vážně lekla. Vzpoměla si, co jí stará harpyje vyprávěla o teploušské chorobě. Lidi, kteří touto horobou trpí, si nikdy nepřiznají, že jsou nemocní. Naopak to budou tvrdošíjně popírat a hájit se, že jsou zdraví a že je to úplně normální. Ale na tom není normálního vůbec nic, je to proti přírodě. Denaova reakce na to seděla dokonale. Pak si Kurumi ještě na něco vzpoměla. Stará harpyje, říkala, že dobrým lékem na teploušskou chorobu je mít sex s opačným pohlavím. To hodně lidí, také vyléčilo, i když ne všechny. To jsem zkusila a jak jsem dopadla? říkala si Kurumi smutně. Pak roztáhla křídla a rozletěla se tím směrem, kterým Denae odjel. Chtěla za ním nenápadně letět a promýšlet si, jak by mu pomohla, i když on o její pomoc očividně vůbec nestál. Ale Kurumi se jen tak nevzdávala.

Hnali jsme až ke Smaragdové řece do které se vlévala Diamantová. Gladiola byla unavená a já vyprahlý,  zastavili jsme a já z ní sesedl. Gladiola se dala do spásání trávy a já mezitím hledal nějaké dřevo na podpal,  za chvíli jsem ho našel a dal se do zapalování. Za chvíli už předem mnou byl pěkný ohýnek. Vzal jsem si z Diamantového jezera do čutory vodu a zhluboka se napil. Pil jsem dlouho,  cítil jsem jak do mě proudí energie a nakonec si utřel chvějící se rty a rozplakal se. Gladiola se na mě podívala. "Chápeš to?" Vyhrkl jsem zoufale. Došla ke mě a lehla si mi k zádům takže jsem se o ní opřel. "U všech Bohů,  tohle už není normální. Každého koho jsme potkal mi řekl že jsem nemocný,  já nejsem nemocný!  Nejsem,  viď že nejsem Gladiolo." Šťouchla do mě čumákem a já jí zabořil tvář do krku. "Neřekl mi to ani on! Když jsme se mu vyznal,  nic o nemocní neřekl. A teď kdykoli potkám holku,  jediné co mi řekne je že jsem nemocný,  nemůžu za to.   Já se tak narodil." Gladiola do mě strkala čumákem mezitím co jsem jí vzlykat do horké srsti. 

„Jaký to šťastlivec.“ (Neodpustí si tiché zasmání nad výpovědí, která se mu z úst mladíka dostala.) „Ukrást mu tě by znamenalo.. Mmm..“ (Olízne si spodní ret. Vzrušující to představa. Objevil by se u něho cholerický záchvat. V mírností nakloní hlavu do strany.) „Vskutku lákavá nabídka. Dnešní doba se dramaticky změnila, vzlyká-li a prosí-li před mým zrakem dotyčný, kterému v žilách proudí královská krev.“ (Odstoupí o krok dozadu. Nezamíří-li zpětně k výrůstku skály, s automatickým zasednutím.) „Pleteš si mou osobu s tou lůzou, které říkáte služebníci Ďábla. Ve vaší kultuře vlastně Satana.“ (Podotkne.) Nevzpomínám si, že bych kdy měl zájem o váš les.“ (Obdržel-li by sílu, která mu byla uzamčená, představoval by potencionální nebezpečí. Byla by i otázka času, než by se vrátil zpět s úmyslem svrhnout všechny momentální vládce dostupných území, nezaměřil-li by se na vládkyní Accalii. Což nehrozí. Ne, dokud nesplní zadaný cíl. Nemá smysl cokoliv rozebírat do detailu. Démon zůstane představitelem zla, aniž by dbali ohleduplnosti - pochopení a ohlédli se do vzdálené historie.) „Napřed přestaň vzlykat. Vzbuzuješ u mé osoby akorát bizarní myšlenky, které hraničí s úmyslem nadobro tě umlčet.“ (Jiní by dozajista pocítily soucit nad brečícím se mladíkem, u kterého si lze všimnout strachu-plného chvění, vzlykání i prošení.) „Zatím co tady vzlykáš, čas ti protéká mezi prsty a temnota si hledá cestu do tvého nitra.“ (Naráží na křídla, která jsou už zcela zbarvená do temna. V další chvílí ho cosi napadne; Posedne-li mladíka dřív než šířící se čisté zlo.. Následně by zincestoval i ovládnutí temnotou, čímž by mladík s pravděpodobnosti dokázal oklamat i hlídajícího Cerberuse, vstupující do útrob pekelné říše. Napřed musí zlomit zatracené symboly - pečeť, vyryté hlasem samotného ďábla.) „Nepočítám-li.. Co mi může nabídnout již dávno zlomená duše?“

Kurumi letěla dál směrem, kterým Denae odjížděl. Sice se jí ztratil z dohledu, ale zahlédla něco, co dokonale svědčilo o jeho přítomnosti - stoupající černý kouř. "Aby ještě podpálil okolní les." ulekla se Kurumi a přidala na tempu. Přiletěla až k místu, odkud kouř stoupal a usadila se na silné větvi mohutného dubu, přímo nad Denaovým tábořištěm. A co nevidí, Denae bulí ostošet Gladiole do srsti. Co se mu asi stalo? přemýšlala Kurumi. Že by se zranil a teď ho to bolí? Nebo si uvědomil, jak ošklivě se ke mě zachoval a teď ho žere svědomí? Nebo.... a Kurumi se úplně vyděsila. co když ho ta teploušská choroba zabíjí? Kurumi slétla ze stromu až k němu, sáhla křídlem do své brašny, vytáhla z ní kapesník a podávala ho Denaovi. "Na, vysmrkej se."

Gladiola do mě pořád šťouhala čumákem a zoufale se mě snažila uklidnit. Pak zastříhala ušima a zvedla hlavu,  podívala se do korun stromů. "Není to nic špatného." Šeptal jsem jí do krku. Zafrkala a položila mi hlavu do vlasů. "Nikdy nebylo,  nikdy mi tohle nikdo neříkal když jsem ještě žil na Olympu." Zašeptal jsem. "V Řecku je to normální,  i všude jinde je to normální." Řekl jsem a pak už se tu zase objevila ona,  uvedl jsem hlavu a utřel si oči. "Co tu zase chceš? To sis to tak rychle rozmyslela? Že si najednou myslíš že nemocný nejsem no?  Řekl jsem ti jasně že dokud si to neusmyslíš,  tak se s tebou nebudu přátelit."

Proč bychom se měli vracet?  Vždyť je nám tady dobře.  I když ti dva na to měli očividně jiný názor.  "Tak tam půjdeme ráno. Já nechci nikam chodit teď,  koukněte jaká je tma,  to v té tmě chcete někam chodit?" Řekl jsem a zahleděl se na jejich obličeje. Nejradši bych prostě zůstal tady,  je to tu pěkné, co nám tu chybí?  Pohlédl jsem do ohně a přemýšlel,  i oheň tu máme,  je nám teplo,  akorát ty stany. "Já usnu kdekoli,  je mi zima jen málokdy." Řekl jsem po chvíli. "Takže můžeme jít zítra." Pritom jsem se tak tiskl ke Kannovi. 

"Co tu chcu? Já tady žiju, no tak mě zajímá vše co se tu děje." odpověděla Kurumi. Asi ho budu muset nechat na chvíli při jeho přesvědčení, dokud nepřijdu na způsob jak ho uzdravit. Možná že na tržnici, budou na to mít nějaký lék. Pak se znovu podívala na Deana. "K zámku se ale tudy nejde, to musíš je....." Kurumi náhle přestala mluvit a vyděšeně se rozhlížela po okolí. "Na tomhle místě bych ti tábořit rozhodně nedoporučovala."

,,V tábořišti to bude bezpečnější. Tady se pohybují i jiné věci než shinigami. Třeba takoví ghoulové nebo démoni. Proto se tam radši vrátíme." Řekl jsem Yukimu, který byl na mě zase nalepený. ,,Jiang-Li vy chcete teda jít už teď nebo až ráno?" Zeptal jsem se Jiang-Li , aby bylo mezi všemi jasno. Bylo mi jedno, kde dneska budeme spát. Stejně jsem věděl, že neusnu tak či tak.

"Ale naše tábořiště je uprostřed lesa, takže to vyjde nastejno." Řekl jsem a unaveně se tiskl ke svmu kamarádovi, alespoň kamarádovi, pochyboval jsem že by chtěl být něco víc. Začínalo být už chladno, já bych sice vůbec neměl cítit chlad, už jen protože jsem duch, ale teď mi to nevadilo. Zavrtal jsem se mu do naruče a během chvíle usnul. Takže jsem jim znemožňoval jakýkoliv pohyb. Jen jsem se k němu spokojeně tiskl a tiše oddechoval.

Nechápl jsem co tím myslí, ale cítil jsem se tak strašně zranitelný ještě víc díky tomu mě tu takhle věznil. A ještě ty jeho dotazy mě doháněli kšílenství, bylo to strašné, bolelo to. Čemu se divil, takový jsem byl pořád, možná nebyl v zámku tak dlouho aby mne úplně poznal a nebo byl zkrátka až moc fascinován mou sestrou. Takže si mě odmítal všímat. "Jak můžeš o někom takovém takhle mluvit?" Vyhrkl jsem.  To bylo asi to jediné co jsem mohl, ale proč tohle vlastně říkám, naše rodina byla zasvěcená Řeckým Bohům. Ti co byli v lese, se s největší pravděpodobností dostanou do podsvětí, ne že by Satan neustále neusiloval o nadvládu i v ostatních zemích, jako v téhle naší, už dlouho se snažil dostat i Háda. "Nemůžeš...mě jen tak zabít." Zašeptal jsem. Zvedl jsem křídla a pohlédl na ně, v očích se mi objevila ještě větší hrůza. Celá byla už úhlově černá. Panebože, jestli mou duši ovládne znovu temnota, nikdy už se nedokážu osvobodit. "A co chceš...co chceš když nechceš les?" Zašeptal jsem, chce mou sestru? Nedostane jí, je to nejlepší bojovnice v celém lese. Zavřel jsem oči a jen se chvěl.