Příběh

"O mě víš, takže mně nemusíš pronásledovat." Řekl jsem jí. Pak jsem zvedl hlavu a pohlédl na její tvář. Pane bože, "Jsem polokrevný, patřím k těm kterým hrozí nebezpečí i kdybych tábořil kdekoliv." Oznámil jsem jí. "I jkdybych tábořil na dně moře nebo na špičce nějaké hory, nestvůry si ke mě stejně cestu najdou." Povzdechl jsem si. Oheň tiše praskal a já do něj hleděl. "A jestli myslíš vlkodlaky, z těch mám strach nejmíň, asi si ještě nikdy neviděla naštvanou mantichoru." Zamumlal jsem a opíral se dál o svou klisnu.

Náhle cosi začlo šustit v okolních keřích. Nejdřív ve dvou, pak ve čtyřech a pak ve všech. Z keřů se začali plazit velicí, černě zbarvení hadi se žlutýma očima. Výhružně syšeli a otvírali své tlamy ve kterých se leskly dva hrozivé špičáky. Už od pohledu bylo jasné, že tito hadi jsou jedovadí a nejspíš i hodně agresivní. Bylo jich alespoň 30 a přilézali další a další. "Myslím tyhle!" řekla Kurumi. "Utábořil ses jen kousek od jejich hnízdiště. Jsou strašně teritoriální a nesnesou v blízkosti svého hnizdiště nikoho. Jejich jed zabije každého do pár minut. To že jsi polobůh, nebo co to vlastně jsi, ti proti jejich jedu taky nepomůže." Hadů bylo víc a víc. Už Kurumi a Denaovi odřízli všechny ústupové cesty po souži. Zbývalo už jen utéct do vody nebo uletět.

Zvedl jsem hlavu, vytáhl jsem meč, bože, nenávidím hady, člověk s nimi musí bojovat nablízko. "Všude kam jdu,, je tuna nestvůr, už toho mám plný zuby!" Rozkříkl jsem se. "Už vás mám plný zuby, vy pitomí hadi!" Zaprskal jsem a máchl mečem, země explodovala, vylila se z ní voda stejně jako z řek a smetla hady.  Vytopila jim hnízdo kde se voda usadila a já se nasupeně posadil zpátky k ohni. "Voda ráno  zase zmizí, přes noc nás bude chránit." Řekl jsem. "Takže, buď budeš ticho a připojíš se k mému ohni, nebo se krč strachy, prosím." Řekl jsem.

"Accalii by mohlo rupnout v bedně, jestli jí rupne v bendě...no to nechceš, Aki je pryč, vím to, jsem s Accaliou tak dlouho že se nemůžu splést, musíme hned za ní!" Vyhrkla jsem a pohlédla na Annu, nezajímalo mě jestli cestuje stíny nebo ne. Chytla jsem ji za ruku a vrhla se do prvního stínu co jsem viděla. během chvíle jsme se ocitli na zámku, rozběhla jsem se nahoru a Annu táhla za sebou. "Rychle!" Řekla jsem a rozrazila Accaliiny dveře. "Accalio!" Tentokrát jsem kašlala na vykání.

Upírala jsem oči do dálky. Měla jsem v nich zvláštní lesk, pak se rozrazili dveře, otočila jsem se na Doragon. "Aki...Aki je pryč." Zašeptala jsem. Na sobě jsem měla kalhoty a přes to krátkou sukni která se zvláštně vlnila jako voda. "unesli mého malého brášku, ve tváři se mi objevil vztek. "Zase." Zašeptala jsem. "Stráže." Dovnitř jeden nakoukl. "Připravte mi Pirožka." Řekla jsem. "Najdu bratra i kdyby to měla být moje smrt a to přísahám, to moje smrt nebude." Zahleděla jsem se na ty dvě. "Anno, tvoje nová práce, pojedeš se mnou. Doragon, jsi moje pobočnice, hlídej hrad." Vydala jsem se dolů do stájí. Ale šla jsem dál. "Jestli ho unesla nějaká nestvůra, bude litovat že kdy vylezla z podsvětí." Zašeptala jsem zlověstně. Otevřela jsem dveře zbrojnice a otočila se na Annu. "Jakou zbraň normálně používáš?"

Přikývla jsem a nechala ji aby odešla spolu s Annou, předtím s sebou neustále tahala Kyaru a teď s sebou tahá tuhle holku, no nevadí. Já to tu pohlídám, ale kdo by dobíval hrad když je pod nymfí ochranou. Povzdechla jsem si, netušila jsem co tu budu zase sama dělat, ale zítra mají ppřijít další stánky tak se postarám o jarmark dole a uvidíme. Vydala jsem se do své komnaty kde jsem si lehla a usnula, zítra musím vstát a pomáhat na jarmarku.

Kurumi udiveně zírala na to divadlo, které se před ní odehrálo. Čekala, že Denae bude chtít, aby ho odnesla z dosahu hadích tlam a ne že se s nimi tak lehce vypořádá. "Nemám potřebu se krčit strachy, umím přeci létat, klidně bych před nimi uletěla kdybych chtěla. Spíš mně zajímalo, jak si s nima poradíš ty." Sedla si k oni a začala si ohřívat promrzlé nohy. "Tak zítra tedy vypálíme na ten jarmark, ju?"

Byla jsem u Accalii. Accalia se zeptala jaké zbraně normalně používám. "Nemám zbraně vaše veličenstvo. Nikdy jsem žádnou fyzickou zbraň nepoužívala." Odpověděla jsem jí. "Ani nepotřebuju. Dokážu si vytvořit zbraně z mě temné magie." Řekla jsem a narovnala dlaně a namířila jsem do stran. "Ensis Exsequens!" Zařekla jsem kouzlo a mé obě dlaně se zabalily do temné magie a následně se vysunuly dlouhé ostří z temné magie. Neudělala jsem je dlouhé jak normálně používám. Potom jsem magii zrušila.

„Quid pro quo.“ (Vznese.) „Vypomůžeš-li mi vrátit se zpět do mé „domoviny“ a propustíš mně z vězení v momentální lidské schránce.. Zachráníš les a zároveň zabráníš opětovnému ovládnutí temnotou.“ (Maximálně Hyperion ví o vyhnanství a trestu, který si odpykává. Pochopitelně i stráže, hlídající vchod do útrob skály. Mimochodem i Raphael. Incubus a oblíbená hračka, která stoprocentně doposud sídlí v rozpoloženém sídle osmého pekelného koutu, ztrácející odchodem pána výslunní. Zákony i systém v démonní společností má hromadu odlišností. Ideální příklad; On a mladý princ Aki. Vládkyně s ochotou udělá vše potřebné, aby bratra zachránila. Což u démonů není možné hledat. „Sourozenecké“ vazby tam zkrátka tu existenci nebudou mít. Což neznamená, že by kupříkladu v započaté válce nedokázali spolupracovat a vzájemně se podporovat. Čeho by dosáhl, chtít dobít les? Případně vlastnit duši mladíka? Nezapírá rozzuření otce a značné zkomplikování plánů, které s ním má. Důraz dává však na vysoké hodnoty, které musí daná osoba splnit, aby s ní vůbec uzavřel kontrakt. Nezlomná vůle a nezkrotná drzost. Mladík tyto hodnoty neplní. V zapřeností dlaní si naposled dopomůže vstát. Vykročí za mladíkem, u kterého veškeré kroky zastaví s dřepnutím si.) „Obdařím-li tě imunitou, míníš spolupracovat?“ (Víčka zavírá o centimetr s prohloubením očního kontaktu mezi nimi.) „Pravděpodobnost ve vyhovění mé žádosti vidím v nadcházejících se vteřinách.“ (Odkývne směrem ke křídlům, která se dočista zbarvila do černočerná.) „Myslíš-li si, že zamýšlím s tebou uzavřít kontrakt, si na velkém omylu. Jsi označený ním. Snadno zlomitelný - poskvrněný. Otázka času, než se dočista zhroutíš.“ (V mírností naklání obličej do strany. Vzápětí chopí mladíka za bradu, aby si ho důkladně prohlídl.) „Očekával sem zřejmě příliš. Možná s Acaalii bude lepší obchodovat. Co myslíš?“

"Mám za sebou celkem dost zkušeností s bojem a ovládání své síly." Řekl jsem a kolem prstu se mi točila vody než jsem ji nechal klesnout dolů. Zpátky do řeky. Pohlédl jsem na něj. "Nevidím důvod, proč bych měl chodit někam s někým, kdo si myslí že jsem nemocný." Řekl jsem jí narovinu, alespoň jsem si myslel že mám pravdu, nedivěl jsem důvod s ní někam chodit do doby než se jí rozsvítí.