Příběh

"Ty jsi mi ale... Místo aby jsi byl rád, že Kurumi chce být tvojí hodnou Onee-chan, která má o tobe starost, tak jí za to ještě vynadáš." říkala Kurumi. "Však na jarmark nemusíš chodit jen jako můj doprovod, prodávají tam hromady všemožných cetek, jistě si tam vybereš něco, co se ti bude hodit, nebo alespoň líbit." Z podmáčených keřů se ozvalo výhružné zasyčení. Několik hadů přežilo a teď se plazili směrem k Denaovi a Kurumi. Byli hnáni vztekem, za zničení jejich hnízdiště.

Spokojeně mi odpočíval v náručí a já v ten momonet věděl, že teď se žádný návrat do tábořiště nekoná. Lehl jsem si tedy do trávy a pozoroval hvězdy. Podíval jsem se na Yukiho a usmál se. ,,Je ti dobře?" Zeptal jsem se ho, protože jsem nevéděl, zda mu tahle poloha vyhovuje. Potom jsem se podíval na Jiang-Li. ,,Půjdete už taky spát?"

"Teď na ní nemluv,  je jako drak,  už dávno spí,  akorát sleduje očima okolí,  má svoje víčka,  jako draci,  nebo krokodýli a tak,  akorát slouží k tomu aby i tak viděla." Zamumlal jsem a zavřel oči. "Pozná když se něco stane." Vysvětlil jsem. Byl tak pohledný,  koho zajímá že mou osůbku před chvílí málem zabil. Stulil jsem se k němu jako spokojené zvířátko a spokojeně se mu vtiskl do náruče. "Leží se mi dobře,  je mi hezky. Dobrou noc." Zašeptal jsem. "Víš... Je to smutné,  tak strašně mi chybí... Někdo koho bych měl rád,  od té doby co mě zabili,  se mě každý snaží zabit." Zašeptal jsem. "Každý shinigami."

Celkem jsem se podivil, když jsem zjistil, že Jiang-Li má speciální víčka. No co. Řekl jsem si pro sebe. Yuki se mi v zápětí svěřil. Bylo mi ho celkem líto, ale bylo jenom samozřejmé, že po něm shinigami pujdou. ,,To je mi líto Yuki. Bohužel jsi zapsaný v naší knize, proto si myslíme, že tě můžem sklidit. A osoba kterou bys měl rád? Vždyť máš Jiang-Li ne?" Byl jsem zmatený. Vždyť ona mu dala nový život. Stalo se mezi nimi snad něco?

Položil jsem mu hlavu na hruď a sněhobílé vlasy mi mírně lezli do očí. "Jiang-Li,  mi dala nový život,  ale je jako moje starší sestra." Zašeptal jsem. "Nemůže mi dát,  to co potřebuji.  Nemůže mi dát. .. Lásku kterou potřebuju." Kuňkal jsem. "Když jsem ještě žil,  bylo to něco úplně jiného,  nikdy jsem nebyl zamilovaný.  Nemohl jsem být. Moje rodina,  víš co... A když jsem odešel... Zamiloval jsem se skoro do každého kluka kterého jsem potkal." Zašeptal jsem skoro plačtivě. Nechtěl jsem plakat,  nemohl jsem. "Promiň,  neměl jsem ti to říkat." Odtáhl jsem se od něj a posadil se na zem vedle něj. "Připadám ti... Nechutný že jo?" Nebyl jsem silný,  byl jsem vyplašený a toho strachu jsem v sobě měl dost,  jen jsem se ho snažil udržet. 

"Není to starost,  chceš se se mnou jen vyspat,  o to ti jde hlavně a to je věc které se nedočkáš." Řekl jsem.  "Ať se snažíš jak moc chceš,  nedosáhneš toho." Řekl jsem. Možná jsem byl hnusný,  ale bylo mi to jedno. Zasloužila si to,  pokud si myslela že jsme nemocný.  Povzdechl jsem si a proud zesílil,  všude kolem nás byli z vody gejzíry,  ty hadi si můžou syčet jak chtějí,  nedostanou se k nám. Lehl jsem si do trávy, pak sjezd e ale zvedl jelikož mě to syčení dost otravovalo. Vytáhl jsem z batohu malou lahvičku a nasypal trochu jejího obsahu do vody která teď byla všude kolem nás a tvořila takový kruh kolem ohně. "Varuju tě. Do té vody nesmíš sahat,  jakmile se jí teď dotkneš,  zabije tě to,  proměníš se v prach." Řekl jsem a uklidil lahvičku,  hadi jakmile se vody dotkli,  umřeli a já si znovu lehl do trávy.  "Jestli budeš mít žízeň,  bez k řece,  téhle vody se nesmíš ani dotknout." Řekl jsem tiše a zavřel oči. Jestli se toho dotkne,  je to její chyba že se rozpadne. Každá nestvůra zemřela při styku s božským bronzem,  to co jsme do vody nasypal,  byl božský bronz v prachu právě pro tyhle případy. A harpyje jsou taky nestvůry,  proto jsem ji upozorňoval. 

Kurumi zírala na podivnou vodní bariéru, jako na zbraň hromadného ničení. Ten Denae sebou nosí tak nebezpečné věci, skoro jako kdyby to byl nájemný zabiják." říkala si pro sebe. Všimla si jak hadi, kteří sebariéry dotkli, zahynuli. A ostatní se začali stahovat.  Pak si všimla, že si Denae lehl na zem. "Vážně chceš spát na té tvrdé a nepohodlné zemi? Jestli chceš tak můžeš použít můj klín jak polštář a křídlo jako peřinku. Uvidíš, bude se ti spát jak v bavlnce."

Otevřel jsem oči a vrhl po ní dost nepříjemný pohled. Přespával jsem takhle dost často a ženský klín mě opravdu nelákal. Hodil jsme si pod hlavu batoh a otočil se k ní zády,  schoulil jsem se od klubíčka a zavřel oči. Myslel jsem na to jak jsem se narodil jak jsem bydlel na Olympu,  jak jsem se poprvé zamiloval do řeckého hrdiny. Jak jsem se zamiloval do pár dalších hrdinů,  ale všichni umírali a na mě nefungovalo časové pásmo. Můj táta byl vždycky mimo dům,  cestoval se svým slunečním vozem a mě nechal na Olympu,  cítil jsem jak mi po tvářích tečou slzy,  pamatoval jsem si tak jasně každé odmítnutí. 

"A jak to mám asi udělat, nemám žádnou možnot dostat tě do pekel. Nemůžu tam vstoupit, má sestra a já, tam máme zakázaný přístup!" Vyhrkl jsem. Patřili jsme do Řecké skupiny, nemohi jsme se jen tak vydat k Satanovi, leda projít podsvětím, a to nikdo z nás nechtěl. Pak jsem se na něj nechápavě díval. Označený? Poskvrněný?! Nechápal jsem vůbec o čem mluví. Položil jsem si dlaň na místo kde jsem měl srdce. Vzpomněl jsem si na svou sestru. "Jo, pamatuju si to, když mi tě máma ukázala, neplakal jsi, byl jsi mrtvý. Matka udělala něco díky čemu tě vrátila mezi živé, nechci se o tom bavit. Ale od té doby se o tebe ten všivák Hádes celkem snaží a nárokuje si tě, protože tvou duši už u sebe měl." Když mi to říkala, byla pěkně vzteklá. Věděl jsem že naše rodina byla silně propletená s Bohy, ale o sobě jsem nic moc nevěděl. Věděl jsem jen, že je pro mě velice nebezpečné vstoupit do Podsvětí, sestra mi neřekla proč. A i tak, nevěděl jsem co a jak, možná koupel v řece Lethé, mazala vzpomínky, možná by vymazala i jeho prokletí. "Já...možná bych tě tam dostal skrze podsvětí." Zašeptal jsem. "Mohl bys...zkusit řeku Lethé, třeba by vymazala tvé prokletí." Zašeptal jsem viděšeně a schovával svá černá křidélka za sebou. Jestli si mě tam Hádes pokusí nechat, alespoň už nebudu trápit svět tady.

"Opravdu?" Nadzvedla jsem obočí, "Ale tvoje magie může být v podsvětí a v údolí Nox celkem k ničemu, nestvůrné démony zraňuje jen božský bronz, nebo zbraně z podobného materiálu." Vysvětlila jsem. "podle toho co cítím, Aki uvažuje o vstupu do podsvětí, a to jsou nestvůry z pradávného Řecka." Řekla jsem a hodila jí jednu dýku. "Vezmi si tuhle." Řekla jsem a zabouchla zbrojnici, já už byla opásána lukem a šípy a menším mečem jehož ostří jemně zářilo červenou barvou. Ten zmetek bude litovat že mého drobečka unesl. Za chvíli byli připraveni dva pegasové, vyskočila jsem na Pirožka. Pohlédla jsem na Annu. "Můžeme?"