Příběh

Pohlédl jsem na ní a protočil očima. "Tak za prvé, tady se vlévá Diamantová řeka do Smaragdové, takže když půjdeme správně, vůbec nemusíme procházet přes Vlkodlačí území." Strčil jsem jí pod nos mapu kterou jsem někde sebral. "Nevím co pořád s těmi vlkodlaky máš, kdyby na mě zaútočili, zabiju je. Nevidím jediný důvod proč bych to neudělal, ale vlkodlaci ze mě mají respekt, málokdy útočí na polokrevného, takže mi je to jedno. A teď jdeme." Vyjel jsem kolem Smaragdové řeky, samozřejmě jsme do vlkodlačího územi nestoupli ani jednou nohou a vyjeli jsme před Hostince u Zlatého Kamene.  Projeli jsme kolem něj a pokračovali do zámku. Za chvíli jsme už byli uvnitř na nádvoří kde se otevírali stánky, sklouzl jsem ze hřbetu své klisny a pohled zabodl do Kurumi.

Začali se otvírat stánky, a tak jsem vstala a pomáhala dole. Hlídala jsem zloděje a tak, mmůj havran létal nad stánky a kontroloval. Pozorovala jsem jak si každý otvíral svůj stánek, někteří začínali vařit jídlo aby na svůj stánek nalákali poutníky. Pousmála jsem se, jaká to je doba kdy jsem byla poutník i já sama, to je opravdu doba. Přišli sem první návštěvníci a já jim pokynula.

"Jiang-Li ti to řekla?" Vyhrkl jsem vyděšeně, bože to je slepice, všechno vykecá a ani se nestydí, to není fér. Hrdý? Jak bych na něco takového mohl být hrdý? Je to něco hrozného, zvlášť když vás nikdo nechce, je to smutné. Hladil mě a sliboval že to bude v pořádku, nemohl jsem nic jiného než souhlasit.  Třeba má pravdu, namáčkl jsem se k němu, už svítalo. "Nechci...riskovat že se do tebe zamiluji." Zašeptal jsem nakonec své obavy nahlas.

Podivil jsem se, když řekl co ho ve skutečnosti trápí. Pak jsem se ale usmál. ,,Neboj, to není možné. Já jsem tak odporný člověk, že se do mě nikdo nemůže zamilovat." Tady jsem se cítil divně. Láska. Ta láska, kterou tak bezhlavě nenávidím. Všichni ji měli a já ne. Oni by bez lásky nepřežili a já....... já vlastně spáchal sebevraždu. Když to tak vezmu, jsem slaboch. Jenže z toho pekla nebylo úniku. Byl jsem v pasti. Moje psychyka je už natolik zničená, že by se mnou nikdo nevydržel. Nemožné, jak říkám. Někdo na tomto světě prostě nemá na lásku nárok.

Kurumi nevěděla kam se má koukat dřív. Stánky se zrovna otvíraly a prodavači do nich aranžovali své zboží, aby je zákaznící dobře viděla. Kurumi v první řadě chtěla nakoupit nějaké pečivo pro Živáčka a další kachny na Diamantovém jezeře, a pak chtěla koupit ještě něco, co by i v někom jako je Denae vzbudilo chuť na sex, ale nevěděla pořádně co hledat a před Denaem jí bylo blbé se prodavačů ptát. Ještě by se na ní zase rozzlobil. Snad sama na něco natrefí. Ale těch lákadel tu byla spousta. Některé stánky vařily a podávaly je poutníkům. "Nemáš hlad Denae? Mohli bysme si u některého stánku dát svačinu." Pak Kurumi zahlédla dívku, kterou očividně znala. Zamávala na ní křídlem a zavolala na ní. "Ahojky Doragon, dlouho jsme se neviděly. Jaké stánky tu dneska máme? Nějaké speciální?"

„Má vina? Vskutku?“ (V očích Abaddona se nebezpečně zablýskne.) „Chápu.. Vidíte démona a už soudíte z verzí, které si předáváte. Vyjádřím se lépe.. Stačí málo a les se změní v čisté peklo, orosené rudou krvi.“ (Výhodou trvá, že kromě Hyperiona o zapečetěné síle nikdo neví.) „Jsi jedním velkým omylem pro vlastní existenci.“ (Vědět to už od začátku.. Veškerý čas ztracený s mladíkem, mohl s libostí vložit do přítomností Accalii - která mu nepochybně dokáže nabídnout víc.) „Jsi celkem neužitečný, postrádáš vědomosti za účelem odlišného bití, depresivní, vyléváš si na mou osobu vlastní neschopnost, truchlíš nad rozpadem láskyplného vztahu s neznámým mužem, chceš si hrát na zlého - nezlomného a přesto zlomený už dávno jsi. Jaká kontradikce. Jsi i méně extrovertní. Čistota prostřednictví panictví nic neznamená. Nedopustím, aby Ďábel zostudil naší společnost zájmem o něco, co nesahá pod kotníky ani obyčejným smrtelníkům. Nemíním tě zabít. Má hrdost by utrpěla ujmu.“ (Pažemi si dopomůže otočit, přesunout, kdy se zády zapře o nestálou stěnu skály.) „Dopomůžu-li temnotě, aby tě ovládla.. Obdaříš mně možná lepšími variantami i spolupráci. Ideální však?“ (Místem zazní lusknutí prstů s důrazným signálem, spouštějící po vteřině hlasitý šustivý zvuk. Zanedlouho se z přední částí vynoří hejno golemu, kteří vyraší z útrob skály vrchním otvorem od kterého se vládnoucí - šířící temnota začne vpíjet do kamenité konstrukce skály, mířící níž a níž s jasným cílem.) „Žádná imunita - žádná možnost utéct.. Pobav mou osobu.“ (Zodpoví sarkastickým podtónem.)

Byl jsem jeden z dalších,  kdo vstoupil do hradu za účelem nákupu. Moje kořeny se sice živily živinami ze země,  ale já měl rád i normální stravu,  chutnala tak lidsky a příjemně. Ne jako hlína a žížaly. Došel jsem k jednomu stánku který zrovna okukoval nějaký modrovlasý kluk s příjemnou vůní. Očima jsem na něj sjel. Nikdy jsem ho v Údolí Calla neviděl a přesto jsem byl přesvědčený,  že by tam být měl. Výškově byl o trochu menší než já. Ale byl roztomilý. "Chlapče? Ty jsi Polokrevný?" Otázal jsem se ho a zůstal stát na místě. 

"Dobrá." Řekla jsem. Pak jsme se vznesly k nebi a letěly jsme pod mraky. Pak jsem ale přede mnou ucítila sílu temna. Hádala jsem že určitě to znamená že princovi Akimu heozí vážné nebezpečí. "Princezno Accalio! Nedaleko od nás cítím temnotu! Měly bychom tam vážně radši být teď!" Vyhrkla jsem na Accaliu protože jsem cítila jak temnota se podivně chovala jakoby někoho obkružovala.

"Hele,  řekli jsme si to jasně,  já si koupil svoje,  ty si koupíš svoje a to stačí.  Sejdeme se před bránou tak za dvě hodiny." Sice jsem nevěděl jak poznám že jsou to dvě hodiny,  ale nevadí.  Zamířil jsem doleva a ji tam nechal. Stánky už naplno otevírali,  stoupl jsem si k jednomu který vypadal obzvlášť slibně. Nějaká dívka tam prodávala dortíky a zákusky. Chvíli jsem na to koukal,  než se ke mě přitočil jakýsi mladík.  Zvedl jsem hlavu a pohlédl na něj,  koukal na mě a pak se zeptal jestli jsem Polokrevný,  prohlédl jsem si ho,  vypadal... No vypadal moc pěkně,  jako kytka. "A ty jsi dryáda?" Hádal jsem,  trochu jsem tomu nevěřil,  nikdy jsem neviděl mužskou dryádu. 

"To udělat nemůžeš, les je pečlivě chráněný!" Zašeptal jsem. Accalia by to nedovolila, les byl s ní spojený, nikdy by nedovolila aby se něco takového stalo a když už, během chvíle dala vše do pořádku. Schoulil jsem se do klubíčka, tohle strašně bolelo, vpíjel se mi do nitra kam mi vkládal tyhle slova která mi tak ubližovala. Nejsem, narodil jsem se protože mám nějaký úkol, musím mít. Zavřel jsem oči a víc se schoulil do rohu. Smrtelníci...jsou lepší než já, věděl jsem to. I náš kuchař vařil lépe než já a to bylo jen vaření. Cítil jsem jak temnota proudí po mé kůži která nabírala olivovou barvu. Temnota se dál snažila, snažil jsem se tomu jakkoli zabránit. Moc mi to nešlo. Luskl prsty a já sebou cukl. Je načase to probudit! Vytřeštil jsem oči. Prudce jsem se rozhlédl. Co to sakra. V očích jsem měl vyděšený pohled.Hlas v mé hlavě opakoval jen: Probuď to, prober se! Nechápal jsem vůbec nic, měl jsem pocit že začínám vidět bílo.Temnota z mého těla urychleně odstupovala, místností jakoby zavál mořský vánek odnikud. Zvedl jsem hlavu, křídla získala během dvou sekund zpět svou průhlednou modrou barvu. Otevřel jsem oči které vydávali jemné nazelenalé světlo. "Dpomůžeš temnotě? Vážně?" Hlas to nebyl můj a zároveň byl. "Poskvrnil si čest samotného Poseidóna, za to zaplatíš. Neměl jsi vůbec sahat na někoho, kdo byl požehnán mým jménem." Byl jsem....jako loutka skrze kterou promlouval Bůh moří a oceánů. V ruce se mi objevil trojzubec. Kolem mého těla se vytvořil jakýsi imaginární štít který zabraňoval čemukoli se ke mě přiblížit. "Jak ses opovážil, na něj vůbec sáhnout." Zahřměl jsem, nebo spíš Poseidón skrze mou osobu.