Příběh

SVÍTÁ, SLUNCE SE POMALU NOŘÍ NAD STROMY A OSVICUJE KRAJINU POD SEBOU, MOŘE POMALU NARÁŽÍ NA BŘEH. ŘEKY SE LESKNOU A PROBOUZÍ SE NOVÝ DEN.

Poskakovala jsem ze stromu na strom až jsem skočila někomu na zahradu. Uviděla jsem fontánu a u fontány jsem viděla jednoho sedícího kluka. S rukami za zády jsem pomalu a důstojně přibližovala k tomu klukovi. "Ahoj kluku. Chtěla bych se ti zeptat co pak je tohle za místo? Je tady pěkně." 

Seděla jsem na svém stromě a zírala k obloze. Bylo už hezky, všechno pěkně květlo a já přemýšlela kdo je na seznamu dneska. Vzala jsem svou knihu mrtvých a pohlédla do ní. Nikdo...tenhle les je divný, od doby co tu jsem jde moje práce do háje. Jaká to škoda. Těšila jsem se že tu budu mít práci, hlavně po lesu jde docela dost lidí,ale...když nejsou války, skoro nikdo neumírá.

Přemýšlel jsem nad tou nudou. Dokud za mnou někdo nepřišel. Nějaká holka se objevila přímo za mnou, jak sakra přešla přes stráže? "Kdo jsi a co tu chceš?" Otázal jsem se a pozoroval jí, byla zvláštní, už jen tím že takhle přešla přeš pozemky, pohlédl jsem k zámku. A pak zpět na ní. Zamračil jsem se. "Jak jsi se sem dostala?" Neodpověděl jsem jí na otázku, jelikož to jak se sem dostala mě teď trápilo nejvíc.

Honila jsem služebnictvo aby si pohlo a hlídala jsem celkový provoz hradu. Chodby byli plné služebnictva, kuchaři vařili oběd a já po chvíli vyšla na zahradu k fontáně. "Mladý pane?" Spatřila jsem tu holku, jak se sem dostala? Ale Aki si s ní nejspíš už poradí. "Jedu do hostince, potřebuju to tam zkontrolovat, tak abyste to věděl." Řekla jsem a vydala se ke stájím.

Kluk se mě díval zamračeně. Já jsem se pořád samolibě usmívala. "Jsem Anna Masamure." Odpověděla jsem mu. "Přišla jsem abych jsem poznala tento nový svět. Vidím že tu je hezky." Dořekla jsem a pak jsem nahlédla na to holku, která tomu klukovi sedící předemnou, vykala. Pak jsem zase se díval do očí toho kluka. 

Přišla Doragon, pohlédl jsem na ní, byla tak strašně chladná, jakoby to ani nebyla holka. "Jasně, kdyby se nahodou vrátila sestra tak jí to řeknu." Řekl jsem a jemně se na ní usmál. To už se otočila a vydala se pryč. Otočil jsem se zpátky na tu holku která se mi představila jako Anna. "Jo, ale já se ptám jak ses dostala sem, kolem celého panství jsou stráže. Měla bys projít bránu a tak." Namítl jsem a pomalu se postavil abych se na ní podíval. Ale vypadala že jí nedělá moc problém stráže oblbnout. "Hezky...jo." Souhlasil jsem.

Seděla zrovna u jedné z řek a vypadala spokojeně. Sledovala jak slunce pomalu stoupá po obloze a jemně se usmívala. Cítila se pěkně, už jen díky tomu že les se pro ní stal najednou novým domovem. I když pracovala, nevadilo jí to, dneska měla jít na hrad aby si tam otevřela stánek se svým zbožím.  Měla prodávat med a medové výrobky.

"Tak to se omlouvám. Jenom jsem seskočila ze stromu na vaši zahradu. Tedy příště projdu bránou." Řekla jsem mu. "Tedy kdo jsi ty? A kdo je tvoje sestra? A co je tohle za místo?" Otázala jsem se.

Změřil jsem si jí a pak na strom ze kterého seskočila. "Aha." Oznámil jsem jí, takže to byla ona kdo tady ničí stromy tím že po nich skáče. "Aki." Zamumlal jsem svoje jméno. "Jsem Aki." Nevím jestli jí mám říkat svoje postavení, už jen protože, by se jí to třeba nelíbilo a něco by mi chtěla udělat. "Moje sestra je vládce téhle země, tohohle lesa." Zamumlal jsem. "Tohle místo...to je...les." Řekl jsem, jasně demente, ona si toho totiž nevšimla. "Můžu...ti to ukázat tak aby jsi to viděla. Seshora." Poukázal jsem na hrad za mnou.

Zaskočila jsem se jak Aki řekl o své sestře. "Aha.. No dobře..." Povzdychla jsem si. "Já vím, že to je les. Ale teď k věci." Řekla jsem. "Nevím co to bylo, ale určitě jsem v jiném světě. Já pocházím z jiného světa. Z jiného paralerního vesmíru. A já hledám jestli tu je nějaká možnost se vrátit do svého světa. Jestli tu není něco nebo někaká síla, magie, kterou bych se mohla naučit a pomocí tím se  vrátila zpět do mého světa. Není tu něco takového?" Otázala jsem se mu.

Poslouchal jsem jí, paralerní vesmír, netušil jsem o čem mluví. "Není, jakmile se dostaneš do tohohle lesa, nemůžeš se z téhle země dostat. Není žádná možnost." Řekl jsem tiše. "Já...jsem tu taky nový, ještě jsem si úplně nezvykl. Ale vím že se odsud nedostane už nikdo, tenhle svět je... jako výhra v loterii. Okolo je spousta dalších zemí, ale, tenhle les je v zemi jménem Aleria, za ní je další, ale prokletá, je tam temný vládce, tam se nechodí. Ale...odsud se nedostaneš." Řekl jsem jí.

"Aha.. Bohužel." Povzdychla jsem si. "Tak nemám navybranou. Tedy já půjdu. Ale ještě bych ti něco řekla." Řekla jsem mu. Chtěla bych vyzvat tvoji sestru na souboj. Nechci žádný na život a na smrt. A není to nic že bych ji chtěla urazit. Pouze jen přátelský souboj" Dořekla jsem mu a pomalu jsem odcházela. "Jo a ještě něco. Chtěla bych souboj odehrát za hranicemi lesa." Dodotkla jsem mu.

"Tak to máš smůlu, já tyhle věci neřeším, nejsem poslíček, musíš rovnou za mou sestrou a ta je teď na výpravě."  řekl jsem. "Navíc až se vrátí, půjde si rovnou lehnout." odcházela. "Hej!" zavolal jsem. "Moje sestra, souboje nepřijímá, je vládce země, kdyby se jí něco stalo. Les by zemřel a to si nemůže dovolit. Nebude s tebou mít souboj jen protože to ty chceš a navíc to řešíš přeze mě." Řekl jsem a sevřel v prstech svoje oblečení, takže zná slabinu mojí sestry? Ale i tak....určitě by jí porazila, moje sestra je silnější než si většina lidí myslí.Má svoje způsoby asvoje tajemství.

"No tak nic.. Budu tedy dělat něco normálního. Měj se." Mávla jsem mu, otočila jsem ss zády a pomocí vytvoření ledu, zformovavého do kamene pod mými chodidlami, jsem se vykatapultovala ze zámku. Led vzápětí prasknul na malinké střepiny. Mezi tí jsem si užívala let. Pak jsem přistávala na hranicích lesa. Přistála jsem na obou chodidle s pravou nataženou rukou. Postavila jsem se a šla dál.

Zabloudila, podařilo se jí dostat až k hranicím lesa, kde spatřila nějakou jinou dívku. "Haló?" Zavolala. Pomalu k ní došla. "Vy jste...odsud? Potřebuju se dostat k hradu, ale netuším kudy, nevíte to náhodou?" Zavolala  a pomalu šla k dívce blíž, nevěděla jestli jí něco udělá nebo ne, přinejhorším by zkrátka povolala svoje včely.

Uslyšela jsem někoho. Otočila jsem hlavou k ní. "Hrad je rovnou za mými zády." Odpověděla jsem jí a ukázala palcem dozadu kam má směřovat. Viděla jsem jak se ke mně pomalu přibližovala. "Doporučuji se ke mně nepřibližovat." Řekla jsem se zlou tváří dívající se k ní. Otočila jsem se a šla dál. 

Zmateně na dívčinu hleděla, absolutně nechápala proč je taková...protivná, ale co zmohla? Nechala dívčinu dívčinou a s povzdechem tedy přikývla. "Dobře, děkuji." Řekla a otočila se k hradu, pomalým krokem postupovala lesem, tak aby měla hrad pořád před očima, tak aby nezabloudila, doufala že svoje zboží prodá ještě teď. Nechtěla se s ním vracet zpět.

Vyšla jsem do stájí a osedlala svého koně. Na co si žádat služebnictvo. Vyvedla jsem ho ven a nasedla na něj,  sedlo bylo z pohodlné kůže. Přitáhla jsem otevřel a následně se ještě chvíli přehrabovala v brašně než jsem vyjela z Hradu do lesa. Cesta bude trvat několik hodin i na koni. Takže jsem jela pomalu,  na co spěchat,  i tak by to přece trvalo dlouho,  takhle se můžu aspoň flákat. Zastrčila jsem si vlasy za ucho a tiše si povzdechla,  tohle bude... Ještě na dlouho. Přemýšlela jsem kolik toho už les prožil,  Accalia byla na nějakém jednání za hranicemi naší země. Její neschopný bratr se schovával na Hradě a nemohl se dostat z rozchodu s jeho přítelem. Divný kluk. Očima jsem brouzdala po lese a přemýšlela. 

Pokračovala lesem,  a uvažovala jestli potká někoho příjemnějšího koho se zeptat na cestu,  netrvalo to moc dlouho a za chvíli v dálce zaslechla klapot kopyt. Pospíšila si,  až ji Medy o sebe jemně drncali. Hopsla rovnou před koně a vyděšeně couvla,  stejně jako kůň který se vzepjal. Ale dívka na něm z něj nespadla. "Omlouvám se. Jen bych chtěla vědět jak se dostanu k zámku!" Vyhrkla a pozorovala dívku v sedle,  byla to elfka,  stejně jako Alasseo. Akorát s tím rozdílem,  že tahle určitě nebyla včelí. Alasseo z ní cítila dým,  jakoby někdo vyháněl včely z úlu. Takový když se včelám bere med. Musela být ohnivá. 

Byla to teprve chvíle a už KI někdo skočil před koně. "Holka bláznivá!  Co to sakra děláš?!" Vykřikla jsem když se mi podařilo koně zbrzdit. Takže zůstal aspoň trochu v klidu. Skočila mi do cesty jen aby se zeptala na cestu?  Buď je šílená,  nebo prostě neví co se životem,  bo ve finále je to jedno a to samé. "Na Hrad?  Potřebuješ na Hrad?" Očima jsem sjela na její uši a pak na její vak bez kterém bylo viset pár sklenic s medem a nějakými koláčky nebo něčím takovým. Povzdechla jsem si. "Vidíš tuhle cestu?" Ukázala jsem na cestu po které jsem přijela. "Půjdeš po ní a brzy se dostaneš ke hradbám. A k Bráně. Tam je Hrad. Nemůžeš to minout." Zahleděl jsem se jí do očí. 

Jak jsem šla, přemýšlela jsem na tu holku se kterou bych chtěla bojovat. Jestli je vládkyně týhle země kde jsem byla, boj by mohl být zajívavý. Ale udělala jsem chybu. Měla jsem se zeptat té holky jaké schopnosti ta vládkyně má. Ale nic. Třeba někoho najdu. Raději se přeměním na moji dospělou formu. 

Vzala jsem si z kapsy pilulku a spolkla jsem ji. Jak jsem se přeměnila na svoji dospělou formu, šla jsem dál a doufala jestli na někoho nenarazím. 

Pohlédla na cestu směrem k hradu a pak se koukla na elfku, nevypadala nadšeně že jí Alasseo skočila pod koně. Přikývla."Dobře, děkuju." Usmála se a zahleděla se na stromy, to znamená že už není daleko, konečně se bude moct zbavit zboží, které nese prodat. Usmála se na elfku ještě jednou a pospíšila si do hradu. Cesta byla docela dlouhá, ale za chvíli před sebou spatřila hradby. Vela hlavní branou do hradu a rozhlížela se. Páni. Bylo to tu opravdu velké. Ale nikdo tu neměl nějaký stanek nebo něco takového. Postavila se tedy doprostřed nádvoří a orzbalila svoje zboží.

Pokrčila jsem nad ní rameny, za chvíli mi stejně zmizela z dohledu a tak jsem pokračovala lesem. Hostinec by momentálně měl mít plno, což bylo zvláštní, nikdy neměl plno. A já chtěla vědět proč má plno. Co vím, Akimu nezbývá než to tam tu chvíli vydržet sám, věděla jsem že jeho neschopnost ve vedení věcí je ohromná, zvlášť teď, ale on to nějak zvládne, a když ne....sice to bude na mě, ale co jiného dělat. Povzdechla jsem si a pobídla koně do klusu.

Prodávala nějakou dobu,  než se jí podařilo prodat všechno. Následně se vydala zpět do lesů v myšlenkách,  dojít zpátky k sobě do Elfí části lesa. Aby mohla nabrat nové zboží,  pomalu tedy šla lesem a přemýšlela. Pomalu došla k řece Harmonie a přebrodila jí. Cesta jí trvala dlouho,  ale nakonec se dostala zpět do elfího lesa kde se posadila ke svým včelám a spokojeně se usmívala. Dlouhé vlasy si rozčesala a začala se starat znovu o své včelstvo. Doufala že si brzy najde nějaké kamarády. 

Hleděl jsem k obloze která byla příjemná a lákala k tomu abych tohle údolí opustil, byl to strach co mě tady držel, ale možná...kdybych jen pomalu vykročil ven. pohléfl jsem na Anuxe který spal v trávě u jednoho ze stromu a smutně si povzdechl. Dobře, asi je načase abych vystoupil aspoň na chvíli z temna. Pomalu jsem Anuxe vzbudil a nasedl mu na hřbet. Vznesl se k obloze a já hleděl dolů na krajinu, viděl jsem nějakou dívku na koni jak si to vykračuje po stezce. Ne, to asi není dobrý nápad k ní jít. Další holku jsem uviděl až po chvíli. U hranic, zaujatě jsem se tam rozletěl a sledoval ji z oblohy.

Pomalu nabrala potřebné zboží a vydala se k hostinci s myšlenkou že se tam bude prodávat líp, kdyby měla štěstí, třeba to vnutí i hostinskému, určitě něco potřebuje do kuchyně, tím si byla skoro jistá, med se přece hodí vždycky, alespoň to si myslela, a mohla jen doufat že to byla pravda. Na cestu si vzala vodu a pomalu se vydala lesem směrem k hostinci.

Cestpu jsem se zastavila a přemýšlela. Co to vůbec dělám. Odvolávám souboj s Accaliou. Radši se vrátím zpět do lesa. Otočila jsem se zpátky směrem k lesu a pohlédla na oblohu. Uviděla jsem v dálce někoho létat na něčem cosi. Tedy tajně jsem se pomalu přibližovala k němu.

Dorazila jsem k hostinci a sesedla z koně. Nechala jsem ho venku aby se pásl. Pak jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Ti co tam byli se na mě otočili, zahlédla jsem pár osob v kápi kterou si nesundavali ani když se napili zpěněného piva. Zamračila jsem se, ale rozhodla se to radši neřešit.  Došla jsem k hostinskému a objednala si víno, pak jsem se posadila k jednomu prázdnému stolu a pozorovala ostatní, chtěla jsem tu zůstat a počkat jestli někdo z nich není třeba nějak nebezpečný.

Tiše jsem Satora poslouchal, když pak domluvil, na chvíli jsem se zamyslel.. "Hmm, každý kdo chce žít musí někdy vzít život někomu jinému, tak to prostě je..zatím jsem nepoznal nikoho kdo by tváří v tvář smrti nežadonil o milost, pokud nepočítám ty, kteří k tomu ani nedostaly příležitost..podle mě každý, ať už říká cokoliv, má touhu žít a to se nezmění.." Odpověděl jsem, pozvedl zrak od svého psího přítele a pousmál se..oheň příjemně ohříval mé mrznoucí tělo od špiček prstů až k obličeji. Bylo to stejné teplo jako tenkrát, když byly noci chladné, zachumlával jsem se pod teplou deku a ze svého bytu pozoroval hvězdy..Byly to hezké vzpomínky, smutné vzpomínky..na jeho odpověď jsem pouze přikývl, měl jsem otázek sice více, ale nechtěl jsem strkat nos do něčeho, do čeho mi nic není.. "Heh, nemám nejmenší důvod ti ubližovat, tenkrát to byla obrovská hloupost, chyba, kterou nikdy nechci zopakovat, ale musím se s ní smířit. Dokud jsem při smyslech, nic špatného ti neudělám, to slibuju.." Zazubil jsem se Satorovým směrem.

Když jsem vstoupila do lesa, ztratila jsem toho kdo na něčem létal. Tedy jsem to vzdala a šla rovně a doufala jestli na něco narazí. Cesta trvala velmi dlouho. Začala jsem mít obavy. Možná bude lepší když budu znovu poskakovat po stromech. Chystala jsem se skočit ale najednou jsem něco přede mnou uviděla. Pomalu jsem se k tomu přiblížila a uviděla jsem chaloupku kde vedle ní se pasil kůň.

Zahleděl jsem se k obloze kde se zvedalo slunce, oheň stále hořel, začalo se oteplovat, už nebyla taková zima. Zahleděl jsem se zpět na něj, jeho slova mě kapku děsila, dokud je při smyslech, co když mu hrábne a bude mi chtít ublížit? Tedy, na to co jsem zač jsem tedy pěkný posera, to se musí nechat. Tiše jsem se zahleděl na plameny ohně. "Tak doufám...že neztratíš kontrolu." Zašeptal jsem a jmně se usmál. "Nechi...ještě umřít." Zašeptal jsem a smutně si povzdechl, ne, to opravdu nechci.

Stál jsem u jedné z řek a plnil si čutoru vodou. Už to byla nějaká doba co jsem viděl nějakou osobu. Neviděl jsem tu vůbec nikoho,  což se mi nelíbilo. Byl jsem tu sice jen pár dní,  ale..  I tak. S tichým povzdechem jsem zamířil spolu se svou vlčicí k sobě domů,  tedy do provizorního stanu který jsem si postavil v jednom z lesíků (Háje Makari). Lia čekala u vchodu a vrtěla ocasem. Pohladil jsem ji po hlavě a ona sklopila uši. Přemýšlel jsem. "Zajímalo by mě,  jestli tu někoho potkám."  Zašeptal jsem. 

Lidé spolu klábosili. Vypadalo to skoro jako normální krčma, teda až na toho týpka u okna ze kterého se kouřilo, nebo na tu holku s vlčím ocasem a pár dalších existencí, pokrčila jsem nad tím rameny, zatím nic podezřelého, zatím. Tohle je pořád ještě v klid a v pohodě. Není to nic zvláštního, nic zlého, nic nedělají, jen pijí. Vyhlédla jsem oknem ven, viděla jsem tu holku která předtím byla na pozemcích hradu. Byla u mého koně. Pomalu jsem ji sledovala, přemýšlela jsem jestli půjde dovnitř.

Jemně jsem se pousmál na probouzející se vlčice a hvídnutím je přivolal k sobě. Obě si poslušně sedly vedle Raye a čekaly na další pokyny, zatímco Jess olizovala Rayovo ucho, Ange zvědavě pozorovala Satora..bylo hezké je vidět v tak dobré náladě.. "O to se opravdu nemusíš bát..tihle tři jsou tu aby se se mnou v nejhorším případě vypořádali..nemyslím si, že bych proti nim měl moc velkou šanci a i kdyby ano, jsem si jistý, že by jsi se zvládnul bránit..sice nevypadáš hrozivě, ale jsi o dost silnější než se může zdát, ghúlí nos neošálíš.." S úsměvem jsem se na Satora podíval, zvedl se a začal hlínou dusit oheň, přeci jen už nebyl tolik potřeba..byla mi stále zima, ale vycházelo slunce a oteplovalo se, už to bylo jedno.. "Plánuješ teď někam odejít? Jestli ze mě máš strach nedržím tě tu, ale pokud chceš můžeme spolu ještě nějakou dobu být..společnost nikomu neuškodí.." 

"Jo ale já...svojí sílu nepoužívám." Zašeptal jsem a sledoval jak dusí oheň, když se na mě zahleděl. Odhrnul jsem si vlasy z očí a postavil se. "Nemám strach, je to v pohodě, kromě toho je příjemné po delší době mít nějakou společnost." Usmál jsem se na něj.  "Někoho kdo...mi alespoň částečně rozumí." Zašeptal jsem a jemně se na něj usmál. "Budu rád když ještě chvíli se mnou budeš, pokud ti moje společnost nevadí nebo tě nějak neobtěžuje." Zamumlal jsem po chvíli.

Jak jsem byla u koně, dívala jsem se na okna té chalupy. Uviděla jsem ženu zírající na mě. Poznala jsem že to je ta žena, kterou jsem viděla, když jsem byla ve hradu. Co tady dělá? Velmi mírně jsem cítila z ní temnou energii. "Hmm. Zajímavé." Šla jsem tedy do chalupy.

Tiše jsem pokračoval ve své cestě a přemýšlel jestli něoho potkám, alespoň bych měl o delší době společnost. trvalo to delší dobu, ale nakonec jsem mezi stromy zahlédl nějaké dvě osoby. Zamířil jsem k nim. Byli to dva chlapci, přemýšlel jsem co jsou zač, ale to už se ozvala Lia a začala vrčet. Vyděšeně jsem na ní pohlédl. "Ne! Pššš, jinak nás uslyší!" Zašeptal jsem. Pochopitelně mě ignorovala a vrčela si dál, polkl jsem a vystoupil z keřů. Ten jeden zrovna udusil ohniště a ten druhý ho pozoroval. "Ehm, ahoj." Ozval jsem se.

Vešla dovnitř, takže se můj pohled okamžitě uhnízdil na její tváři, ta holka se mi nezdála, byla zvláštní a vyzařovala nějakou zvláštní auru. Takže jsem ji sledovala a přemýšlela, co je to za holku? A odkud přišla, celá byla zvláštní a mě se to nelíbilo. Samozřejmě, žila jsem tu dostl dlouho na to, abych poznala která bytost je jaká, proto jsem to tu všechno kontrolovala a nejen když byla Accalia pryč, kontrolovala jsem to neustále. Všechno muselo být zapsané, muselo to být všude, tak aby to Accalia věděla, co se tu dělo v době její nepřítomnosti. Momentálně to bylo obzvlášť důležité, než odjela, upozornila mě, že musím pečlivě hlídat les. Snažila jsem se, ale nebylo to snadné, zvlášť u nějakých osob a k té momentálně patřila i tahle holka.

Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Pár lidí se na mě otočilo. Pár osob v kápěch pili pivo, jeden člověk kouřil, a pár dalších bytostí se bavilo. Rozhlédla jsem se kolem kde ta rudovlasá žena je. Zpozorovala jsem ji dívající na mě. Šla jsem k ní. "Ahoj. Můžu se ti na něco zeptat?" Otázala jsem se jí.

Pozorovala jsem ji celou dobu, dokud nedošla ke mě, zahleděla jsem se na svoje víno a následně na ní. "Jasně, ale napře si sedni." Ukázala jsem na židli naproti mě a kývla na ní. Pokusila jsem se i o milý úsměv a jen doufala že se mi povedl a nepřipomínal spíš škleb. Už aby se Accalia vrátila. Ať všechny tyhle věci nemusím řešit já, jen protože její vypečený bratříček je přecitlivělý ňouma. Hotinci jsem řekla ať přinese další víno a pak jsem se na dívku znovu zahleděla. "Tak? Povídej."

Jak mi ukázala na židli abych si sedla, tedy jsem se posadila, podívala jsem se kolem jestli někdo nás neodposlouchává, a začala povídat. "Hledám nějakou práci. Je tam nějaká práce ve hradu? Já jsem velmi dobrá učitelka kouzel a bojového umění. Pokud tam taková práce není, mohu být služka tvé královny?" Jak jsem dořekla, jemně jsem se na ní přátelsky usmála. Viděla jsem jak se na mě ta žena mile usmívá. Začala jsem si říkat, že asi přeci tenhle svět bude mírumilovný tak jako můj.

Zamrkala jsem. Tohle mě docela překvapilo. "Nooo." Začala jsem. Přemýšlela jsem. "Záleží co bys chtěla dělat, určitě by se pro tebe našla nějaká práce. Musela bychs e zeptat Accalii." Pokrčila jsem rameny a vstala. "Máš koně nebo jsi tu pěšky?" Můžu se tam zeptat hned, jediný problém, je ten. Že Accalia tu není, musela bych to domluvit s princem." Zamumlala jsem. Pomyšlení že ten ňouma je princ, bylo docela k popukání.

Vzhledem k tomu že mi ani jeden z nich neodpověděl, jsem se otočil a vydal se na druhou stranu, očividně mě budou ignorovat, takže proč bych nešel jinam? V duchu jsem přemýšlel, kdo by tu ještě tak mohl být a neignorovat mě. Povzdechl jsem si. Tohle bude ještě na dlouho. zahleděl jsem se k jednomu lesu a přemýšlel jestli to mám vzít tudy nebo ne.

Hostinec se blížil a já si rovnala v brašně zboží a přemýšlela. Tohle bude ještě chvíli trvat než tam dojdu. Jak bych si tak mohla zkrátit čas. Les působil příjemně. Listy byli krásné a les jakoby zářil. To se mi moc líbilo. Bylo to tak šíleně příjemné. Spokojeně jsem si to šinula Rheosem a rozhlížela se. Je zvláštní že ptáčky jsem slyšela jen zpívat. Ještě jsem žádného neviděla. Přece se nebojí elfů,  nebo jo?  Ne to asi ne. Prostě se jen chtějí starat o mladé. Pousmála jsem se. 

(Mohutné koruny stromů se kymáceli ze strany na stranu. Modrou oblohu občas zastínil mrak se zastíněním oné oblasti. Vysoký démon s dlouhými vlasy v odstínu černé, odděn do dlouhého černého kabátu, kráčel mezi kmeny samotných hájů Makari. Nenasytnost ho hnala kupředu, doprovázen mladíkem s černými krátkými vlasy. Modré blankytné oči vyzařovali prázdnotu. Obličej zdobila zašité koutky úst, táhnoucí se k lícním kostem. Oděv připomínal obyčejného válečníka s nasazeným kloboukem s peřím označující neznámého snad za vyšší hodnost, odhodlaného okamžitě vyrazit do války, samotné hrdlo zdobilo výrazný a podivný náhrdelník se stříbrným křížem obmotaný trny. Vysmíval se zkrátka víře. Vždy platilo, že si Laurent vyhlížel cosi neobyčejného co si zdokonalil. Časem i u Laurenta docházelo k odmítání. Chtěl absolutní dokonalost, která by zaplnila všechny doposud známé choutky a zároveň zastínila loutky. Veškeré kroky zastavil u malého jezírka, na jehož druhé straně si dopřávali osvěžení přítomná zvířata. Víčka zanechá klesnout o centimetr. Ve skutečností hledá ideální místo, kde by zakotvil. Cožpak si loutkář s velkým počtem loutek nezaslouží sídlo, které by zaplnily přítomností a dokonce by sbírku zvětšil? Není zvykem této bytosti sídlet v polorozpadlé chatrčí, obcházet hostince. Akorát tak sílu čerpá na hloupostí. Není tomu dávno, co zaslechl o vzdáleném ostrově Eurus, kam by bytost s rozumem těžko zamířila. Maximálně blázní, prahnoucí po smrti.) „Michaeli..“ (Osloví mladšího společníka. Věděl automatický, co má udělat. Mladík se ve vteřině ztrácí ve stínu stromů, jakoby ani neexistoval. Věci by ulehčil fakt, kdyby narazil na kteroukoliv temnou bytost, kterou by každopádně zneužil k osobním potřebám. Vlastně by si vystačil s padlým andělem. Co se zbavil řetězů má dojem, jakoby se změnil i samotný dýchající vzduch. Vyhlídne si výrůstek ke kterému zamíří, nezasedá-li na něho se zaostřením zvířat. Možná nastal čas, rozpoutat chaos a získat si tak pozornost většiny, u které by ze vzdáleností hledal to, co akutně hledá. Avšak, během cestování zaznamenal aktivitu zla, vycházející z konkrétní částí odsud. Myšlenka tam zavítat, nasbírat informace, objasnit si zda ono území má vládce nezavání špatností. A pokud by se dostal do křížku s vládnoucí osobou kterou by porazil.. Zorničky se mu rozšíří pomýšlením spáchat, co kdysi spáchal nenasadily-li mu řetězy.)

Nakonec jsem do oné části lesa vkročil. A skoro okamžitě se mi podařilo hodit držku o jeden kořen stromu. Otráveně jsem vstal, jestli to takhle půjde dál, budu tu pořád sám, nebudu si mít ani s kým povídat. Už mi z toho začínalo hrabat, ty na které jsem narazil mě totálně ignorovali. Takže to bylo něco...jiného? Už to bylo moc, potřeboval jsem prohodit pár slov. I kdyby to měla být  pitomá nestvůra. Aspoň bych měl jistotu že mě vidí a nebude mě ignorovat. Nakvašeně jsem kráčel lesem mezitím co se mi Lia pletla pod nohy a vypadala spokojeně, alespoň někdo je spokojený. Pak jsem se zastavil a nasál vzduch, něco je špatně, něco je hodně špatně. Něco co by tu být nemělo. Lia zastavila a pozorovala mou osobu. Pak se rozhlédla. Několik let u mojí tety se na mě dosti podepsalo, dokázal jsem to co normální lovkyně, i když jsem byl kluk. Takže jsem nestvůru určit dokázal, problém byl v tom, že tohle vůbec nebylo cítit jako nějaká nestvůra. Poamlu jsem se vydal tím směrem, aura temna jakoby se zvětšovala. Nelíbilo se mi to, neměl jsem rád temnotu. Za chvíli jsem dorazil k menšímu jezírku, osoba ke mě byla otočená zády. Zůstal jsem skryt mezi stromy, něco mi říkalo, že tuhle osobu hned tak nezabiju. Moje schopnosti by mi na ní nestačili. Lia mi sedla k nohám a začala vrčet. Přimhouřil jsem oči. Démon? Nejspíš.

"Já bych spíš chtěla sloužit jí jako služka." Odpověděla jsem jí. "A nemám žádného koně. Ale nemám problém jít pěšky." Pak mi řekla o Accalii a jejímu bratrovi. "Já bych raději na Accaliu počkala." Řekla jsem. "Tak půjdem? Jestli chceš o mě vědět víc, já ti klidně řeknu o mně všechno. Ale raději venku." Dořekla jsem to jí.

"Pokud tu Accalia není,  tak je jediná možnost domluvit si to s Akim a pokud bude Aki souhlasit,  není problém a pak si to jen domluvíš u princezny." Kývla jsem na ní. Hodila jsem hostinskému pár zlatek. Následně jsem se tedy s ní vydala ven ke svému koni. "Je to pár hodin na koni. Nevim jak dlouho ti to potrvá pěšky." Řekla jsem a pokrčila rameny. Následně jsem se jen pousmála a nasedla na něj. Blackie trhl hlavou a podíval se na dívku. "Jen si tě prohlíží,  to je v pořádku." Řekla jsem a pobídla ho ke kroku,  vydali jsme se pomalu zpět na zámek. Pohledem jsem pozorovala tu holku. "Tak mi o sobě tedy něco pověz."

(V zamyšleností hleděl kupředu. Naslouchající myšlenkám, které se hromadily v myslí démona. Neotevírá-li oči dokořán, pocítí-li za zády něčí přítomnost. I přítomná zvířata z instinktu se otáčí a mizí v dálce. Vůně, bodající sedícího démona ostrou bolesti naznačovala tu nezapomenutelnou vůní „mocných vládců i vládkyň“. Momentální vůně značila i odlišnost. Má snad dočínění s dítětem dávných vládců a dědic starodávné síly zkrotit běsnící bestii, která měla za následek málem v historii vymření žijících bytosti?) „Není moudré zdržovat se v přítomností temných bestii, zaváníš-li vůní která dráždí všechny smysly.“ (Objasní a zdůrazní že ví o přítomností mladíka, kterého z částí varoval o následcích, narazí-li například na dalšího démona, aniž by ovládal bestiální choutky a zkrátka zaútočil. V zapřeností dlaní si dopomůže tělo otočit do strany, čímž zasotří odlišným zbarvením očí místo kmene, u kterého mladík nalézl skrýš.) „Co sem přivádí mladíka a donutilo ho zastavit zde s pozorováním z povzdálí?“ (Částečně mladíkovy dokáže zaručit bezpečnost, kdyby sem zavítala temná bytost a usmyslela si zaplnit prázdný žaludek.) „Míníš tam zůstat i nadále?“ (Víčka zavírá o centimetr v jakém si pobízení a posměchu, zda si troufá vylézt z úkrytu nebo tam míní zůstat i dál. V lepším případě zbystřit cestu k útěku.)