Příběh

"Neznáš mě." Zašeptal jsem tichým a smutným hlasem, byla to pravda, nemohl vědět čeho všeho jsem já schopný. Řekl jsem to krátce předtím než jsem mu usnul v náručí. Ale nespal jsem dlouho, vzbudil jsem se za krátkou dobu jelikož jako duch tolik spát nemusím, vstal jsem a rozhlédl se po okolí teď ve dne, bylo to zvláštní. Krajina jako polykala vše kolem sebe, díky tomu jak svítalo.

Takže to je polobůh, ale ať jsem se snažil zjistit víc, nedokázal jsem z jeho vůně odhadnout kdo je jeho božský rodič, byl až moc cítit Hyacinty. Přikývl jsem. "Dryáda." Usmál jsem se na něj. Dlouho jsem žádného poloboha neviděl, když jsem opustil údolí Calla kde ostatní hlídali můj strom a já mohl cestovat, po tu dobu jsem žádného nepotkal. "Jsem Vepris, a ty? Koho jsi? Máš hrozně příjemnou vůni, ale nemůžu přijít na to kdo je tvůj rodič." Řekl jsem a zvědavě si ho prohlížel.

"Denae." Představil jsem se mu a prohlížel si ho dál, vypadal vážně jako dryáda když jsem si ho lépe prohlédl. Ale byl krásný, jo to dryády umějí, jsou pěkné a pak narazíte na tu tvrdou kůru. "Apollón." Řekl jsem mu. "A Hyacinthus." Zahleděl jsem se do dálky. "Je to dlouho co jsem se narodil." Pokrčil jsem rameny. "Možná proto je ti ta vůně příjemná, voním jako kytky co?" Nakrčil jsem nos a netvářil se nijak zvlášť nadšeně. Koupil jsem si zákusek a dál koukal na Veprise. "To je strom ne? Vepris. Ty nemáš jméno? Myslel jsem že dryády ho mají."

"Apollón." Zopakoval jsem po něm zamyšleně. Pousmál jsem se. Když pak ale řekl jméno jeho dalšího otce, zarazil jsem se, to znamenalo, že tenhle chlapec s dortíkem v ruce, je o dost starší než já. "Narodil jsi se...bože je to tak dávno že? Nedokážu si to představit, rostu teprve osmdesát let. Zamyšleně jsem na něj hleděl. "Ano, je to můj strom, málokterá dryáda má vlastní jméno." Řekl jsem tiše. "Ty cestuješ sám?" Nikde jsem neviděl že by cestoval ještě s nějakým polobohem.

"Aha, to je celkem smutné, když nemáš vlastní jméno, ale Vepris není špqatné." Řekl jsem a povzbudivě se na něj usmál.  Všiml jsem si jak se rozhlíží. "No, cestuju s takovou dost otravnou harpyjí a svým koněm." Řekl jsem, kde je vlastně Gladiola. Kurumi jsem viděl odsud, tu jsem hlídat nemusel, beztak si mě pak někde najde. To mi bylo jasné, hned tak mi pokoj nedá. Pořád si bude stát za tím jak jsem nemocný.

Chápavě jsem kývl, s koněm, to dá rozum, je to tu velké, určitě by nebylo příjemné tu chodit jen tak pěšky, i když já přesně tohle dělal. Ale mně to nevadilo, proč bych pěšky nechodil. Byl jsem strom, měl jsem času dost na to abych to tu prošel. "Dost otravnou harpyjí? To ti to nevadí? Harpyje jsou nebezpečné, mohla by tě znásilnit a zabít." Oznámil jsem mu se zamyšleným výrazem. Harpyje jsem neměl moc v lásce, ničily vše, jen aby dostaly co chtěly.

"Kdyby jen zabít, byl bych ještě rád." Svěřil jsem se mu, alespoň bych měl od ní pokoj. Opravdu mě tím: Musím ho vylečít. Štvala. Hrapyje byla stvoření která si vyloženě dělala co se jim zlíbí, a ona byla odhodlaná k tomu mou osobu dostat do postele. "Chce se se mnou vyspat, řekl bych že je to asi to jediné co by chtěla." Pokrčil jsem rameny. "Odmítá pochopit že já nechci." 

Harpyji jsem našel a jen tak ji pozoroval. "Chce ti nejspíš koupit nějaké bylinky nebo něco abys...no chtěl." Řekl jsem zamyšleně, podle toho že byla u stánku nějaké bylinkářky a já vůně květin okamžitě rozpoznal, nějak jsem to tušil. "Nechceš?" Nechápal jsem, můj mozek to odmítal pochopit, je krásný, proč by si nechtěl užít když je mu to nabídnuto, ale pak mně něco napadlo. "Ty jsi gay?" Zeptal jsem na rovinu, bylo to nejjednodušší se ho narovinu zeptat.

Cukl jsem sebou a pohlédl na něj. Jak to taky rychle poznal, to je to tak vidět? Nebo si to prostě odvodil od toho že nechci? Je...poodivný. Ale nevyčítal jsem mu to, nejspíš to prostě bylo vidět až moc. I když jsem si nikdy nevybral že budu gay. Přikývl jsem. Jestli z toho přikývnutí pozná i to že jsem ještě s nikým nespal, absolutně nepochopím jak to dělá. "A ona si nedá říct." Vysvětlil jsem a dalším krčením ramen. Nechápal jsem proř tak moc chce zrovna mou osobu.

(Velké zklamání. Očekával, že zbystří temnou tvář mladíka, místo toho se do toho zapletl někdo další. A ne jenom tak někdo. V zamyšleností si chopí bradu, naslouchal-li znějícímu hlasu tvrdící, že pošpinil čest veleváženého Poseidóna. Neodpustí si zřetelné zasmání.) „Požehnaný? Spíš bych to nazval kompenzaci za neschopnost. Spoléhá-li na druhé, aby ho chránily, aniž by se uchránil sám.“ (Zpraží mladíka - skrze kterého promlouvá Poseidón - ostře nabroušeným zrakem.) „A? Zabiješ mně? Posluž si. Očekáváš-li, že začnu žebrat o slitování.. Jsi na velkém omylu.“ (Zemře-li, ocitne se zpět tam, odkud přišel. Ačkoliv skončí v rozpoloženém stavu u matky temnoty, patří peklu a nic se nezmění. I kdyby ho kdokoliv zamýšlel poslat na území vlastnící Hádés.) „Míníš-li se dál účastnit se debaty místo konání.. Co kdybys opustil útroby skály? Prachobyčejné kreátury, které dbají opovrženosti obzvláště u bytosti, které nepochází z vaší éry. Velké klišé..“ (Systém zde fungoval leda na bází řecké mytologie. Oni budou víc, oni budou méně. Ne.. Nechtěl tento systém ani svět pochopit. Ani důvod, proč si Wonderful vybral zrovna Hyperion, andělé, anrchandělé a ostatní démoní. Nelibost v něm šla vidět. Není důvod se víc zajímat o bytosti zde. Ani o ty, kterým v žilách proudí královská krev.)