Příběh

To jsem už nevydržel já,  ještě než odletěla,  jsme se natáhl a jednu jí vrazil.  "Mám toho dost,  odmítám být v přítomnosti někoho,  kdo si myslí tohle." Zašeptal jsem. Hlas se mi třásl. Odletěla s otiskem mé ruky na tváři,  bylo mi to jedno,  třásl jsem se a oči mi slzeli. "Odporná jsi sama!  Už mě nikdy neuvidíš jedli se ti nespraví mozek!" Vykřikl jsem a jen doufal že mě slyšela. V Řecku obtahoval každý každýho,  na Harpyji je pěkně postižená! Vztekle jsem vrčel.  Otočil jsem se na Veprise,  viděl jsem jeho výraz a upřímně jsem s ním naplno souhlasil. "Nenávidím ji." Řekl jsem nakvašennakvašeně.  Než mi začala říkat jak jsem nemocný,  byla v pohodě,  jediný kdo je nemocný je ona! 

Pohlédl  jsem mu do očí. "To je v pořádku, budeš cestovat se mnou." Řekl jsem s jemným úsměvem. "Myslím že s mou maličkostí ti bude dobře." usmál jsem se a hladil ho po vlasech. "Nedovolím aby ti ublížil někdo jako ona znovu." Zašeptal jsem s jemným úsměvem. Nechtěl jsem aby trpěl, i když jsem jen hloupý strom, z nějakého důvodu jsem nechtěl vidět trpět jeho!

Poslouchal jsem ho, i když jsem to měl těžké, moje schopnosti jsem nikdy nevyužil i když mi bylo řečeno že budou používané. Tohle bolelo. Chtěl jsem je využít, třeba k něčemu dobrému. "Já...promiň že jsem se takhle zeptal, vím že jsi to měl šíleně těžké, nechtěl jsem ti to nějak připomínat." Zašeptal jsem. "Nikdy jsi neměl ani nikoho koho bys měl rád...je to smutné." Sevřel jsem mu ruku, jen ty jeho panenky. "Dal jsi vůbec někdy někomu pusu?" Zeptal jsem se ho po chvíli.

Přiletěli jsme na místo. Seseldy jsme z Pegasů a nechaly je na místě. Rozhlédla jsem se kolem. Cítila jsem hodně temnoty. Cítila jsem jednu energii Shinigamiho nedaleko. Avšak jsem se tam nevydala. Já s Accaliou jsme tu byli zachránit Akiho. Šly jsme dál kupředu. Svoji dýku jsem měla v kapse a byla jsem ve střehu jestli na nás něco nevyskočí a v tu ranu by jsem mu zabodla dýku do krku. Jak jsme šly, všimla jsem si Akiho který byl pár metrů od nás. "Princi Aki! Jsme tady! Přišly jsme vás zachranit!" Zvolala jsem na něj.

,,Ne za to se nemusíš omlouvat to..."

Snažil jsem se ho uklidnit, ale pak se mě zeptal na dost šokující otázku. ,,Pu-pusu?" Nevěděl jsem co na to říct. ,,N-ne....... p-proč bych měl někomu dávat...... ne nikdy..... nikdy jsem nikomu nedal pusu." Tohleto bylo dost zvláštní. Nikdo se mě předtím neptal na takovéhle otázky. ,,Byla tu jedna osoba, kterou jsem měl rád." Řekl jsem nakonec. ,,Byl to můj táta. I když dělal mnoho chyb, dělal co mohl. Chtěl abychom se měli dobře, ale byl až moc hodný. Té ženské to všechno procházelo a on si to nechal líbit. Když jsem myslel na sebevraždu....... tak mě na živu udržovala myšlenka, že by byl můj táta nešťastný..... ale ani to zanedlouho nepomohlo..... už jsem nemohl......."

Zavřel jsem oči a nadechl se. Musel jsem ovládnout moje emoce. ,,Kdyby jsem se teď mohl vrátit do světa živých a dát někomu pusu byl by to on. Jenom on by si ji zasloužil." Musel jsem se zase nadechnout. ,,Díky Yuki. Děkuji ti moc za to, že jsi tady." Objal jsem ho s odhodláním ho teď nějakou dobu nepustit. ,,Bez tebe bych si tohle všechno nikdy neuvědomil. "

Kurumi letěla a letěla letěla, sama ani nevěděla kam. Po nějaké době usedla na mohutnou větev suchého stromu. Pohladila si křídlem ránu na tváři. Asi jsem to přeci jen trochu přehnala. ...... No dobře, tak jsem to hodně přehnala. Někdy prostě nevím, kde je hranice. Tu facku jsem si zasloužila. Pak se pro sebe říkala dál. Denae byl vážně naštvanej, asi bych se mu měla jít omluvit. Ale on mě teď nejspíš nebude chtít vůbec vidět, kdybych se před ním teď ukázala, tak by se naštval ještě více. Radši poletím někam pryč. Kurumi roztáhle křídla a rozletěla se dál. Mířila směrem na sever, kde se nacházelo Údolí Nox. Bylo to strašidelné místo, kterému by se normálně obloukem vyhla, ale cítila, jako by jí tam něco přitahovalo.

"Nemluvím tu o rodinné lásce, zajímalo mně, jestli jsi měl někoho koho jsi miloval v romantickém smyslu." Řekl jsem mu, věděl jsem že je mi do toho úplné kuloví. Pak mě ale objal. Objal jsem ho nazpět a zamyšleně se zahleděl stranou. 

"No i když jsem tě vlastně úplně popletl, asi to nebylo od věci." Řekl jsem zamyšleně. "Jen mě předtím napadlo jestli jsi tam neměl třeba přítelkyni kterou bys měl rád a rád bys ji ještě viděl, víš?" Řekl jsem zamyšleně a zahleděl se na jeho vlasy jelikož jsem nic moc jiného kromě nich neviděl.

Podíval jsem se na něj. ,,Přítelkyni?" On to asi ještě nevěděl. ,,Ne Yuki, neměl jsem žádnou a ani nemohu. Nemůžu milovat ženu....."

Můj život žádný milostný románek nebyl. Vždyť jediné co jsem mohl, bylo chodit do školy. ,,Nikdy mě žádný člověk nezaujal tímto způsobem. Já myslím, že ani milovat neumím." Povzdychl jsem si. Hodně shinigami si vzpomínalo na své vyvolené a přáli si vrátit se zpět. Vždycky jsem si říkal, co je to za slabochy. Láska mi nikdy nevoněla a už vůbec ne takováhle. ,,No prostě......ne. Neměl jsem nikoho."

Kurumi dorazila do údolí Nox. Usadila se na větev uchlécho stromu a rozhlížela se kolem. Bylo to vážně hodně strašidelné místo. Většína stromů byla suchých, odevšud vyzařovala jakási temná aura a z okolí se ozývali strašidelné skřeky tvorů, které neviděla. Nad hlavou jí prolétli jacísi netopýři a směřovali dál do údolí. Kurumi se chtěla včas obrátit a letět pryč, ale něco jí pořád říkalo, ať letí dál do údolí. Roztáhla tedy křídla a letěla dál.

"Láska není pro slabochy. Jen je to jemný a příjemný pocit, věřím že určitě ostatní shinigami po tom pocitu touží." Zahleděl jsem se do dálky se zamyšleným pohledem. "Nedivil bych se." Jiang-Li potichu oddechovala a už měla zavřené obě oči, očividně kvůli tomu že teď jsem byl vzhůru a nemusela mě tolik hlídat. "Dobře. Takže ale ani nemůžeš vědět jaké to je se zamilovat když jsi nikoho neměl." A taky nikdy nepoznal to zklamání. Zavřel jsem oči a opřel se o něj. "Na jednu stranu o dost přicházíš. I když já o tom taky moc nevím."