Příběh

Cukl jsem sebou, tohle bylo...hrozné. Byl jsem celkem daleko a i tak mě cítil. Vyšel jsem z lesů a Lia okamžiě vyběhla ke mě. Sledoval jsem ho, kdybych na něj nečuměl tak dlouho, mohl jsem mu do hlavy naprat pár měsíčních a slunečních šípů. Sevřel jsem v ruce lovecký nůž a zastrčil ho za opasek. "Nic moc." Zašeptal jsem, byl to démon, úplně něco opačného než jsem byl já. Věděl jsem že taková stvoření existují, ale nikdy jsem neviděl takového démona na vlastní oči, i když jsem přečetl dost knih co mi teta půjčila. "Co sem přivedlo tebe?" Položil jsem mu tu samou otázku. Lia vyplázla jazyk a pozorovala ho. Pohladil jsem ji po hlavě, jako vlčice z Artemidiny smečky, na tom byla líp než já. rozhodně by ho porazila líp, nebo by ho alespoň zranila a hned by byla pryč. Pohlédl jsem znovu na toho muže. 

„Odpočinek, hlad, hledání čistoty se zneužitím, konání nebezpečných rituálů na počest našeho pána.. Copak bych si vybral, abych ti zodpověděl otázku?“ (Chladný výraz nabírá viditelný úsměv.) „Věřil bys vážně mé odpovědí, která by zazněla?“ (Vždy platilo, že si démoní s libosti vymýšleli. Což zapříčinilo éru, kdy většina démonů tasí zbraně s odhodlaním zabít druhého démona. I vlastní potomky, aby dosáhly cílů. Ačkoliv každá žijící rasa svádí vzájemnou válku, aniž by to zjistila veřejnost. I když se „zrodil“ do temné rasy, má to háček. Vzápětí udělá krok kupředu, čímž zmenší vzdálenost mezi nimi hlídající si spíš společnící mladíka. V důkladností si mladíka prohlídne, aby nezanedbal sebemenší detail. Nastal čas započít hru a získat si důvěru mladíka k nadcházející budoucností.) „Abych byl zcela upřímný.. Náš pán mě vyhostil. Odebral mi veškeré získané schopnosti.“ (Odstoupí s mírným otočením do strany, aby mladíka zaostřil rudým okem.) „Označil bych se za obyčejného poustevníka a snadný terč mně podobným i tobě podobným.“ (Oddechne si v tóně zoufalství. Jakoby sám hledal bezpečné útočiště. Nerad se dostával do konfliktu s druhými a vyhýbal se jím. Otázka ale zní, zda to myslí naprosto vážně..? Spíš, zda tomu mladík dokáže uvěřit.)

"Tak tedy dobrá. Půjdu si to tedy domluvit s jejím bratrem." Odpověděla jsem. Tedy vyšli jsme z baru ven, holka naskočila na koně, kterého jsem viděla když jsem přišla, a následovala jsem jí. "Dobrá tedy. Jmenuji se Anna Masamure. Moje rodné je McHighwell. Jsem mágyně. Tedy jedna mágyně mě proměnila v mágyni když mi bylo deset. Přišla jsem z jiného světa. Žiji už přes 700 let. Ta mágyně mi dala biologickou nesmrtenost a moje tělo nemůže stárnout. Ovládám temnou a mrazivou magii. Moje temná magie se nazývá Magica Erebia. Což je moje upravená magie od předešlé temné božské magie destrukce s názvem Černá Venuše. Obě magie jsem naplno zvládla. Můj led je 4 krát tvrdší než normální. Ale můžu stejně svůj led bez problémů rozdrtit v ruce. Ale mohla jsem svůj led udělat tak odolný jak moje síla byla. V mém světě jsem byla mnohem silnější. Byla jsem jedna z nejsilnějších na světě. Moje síla dosahovala mnohem vyšší úrovni. Ani by jsi se mnou nemohla měřit. Taky jsem měla pilulky které mi měnily moji podobu na dospělou a zpět. Teď už žádné nemám. A jinak jsem měla magii na vytvoření živých loutek. Klidně i armádu. Navíc jsem měla na velmi vysoké úrovni vlastní regeneraci. Po vkročení do tohoto světa se mi tyhle magie a moje síla zmizela. Teď už mám jenom temnou a mrazivou magii." Dořekla jsem. "A co ty?" Zeptala jsem se jí.

"Ano, bude to nejlepší řešení." Zahleděla jsem se na cestu po které jsme šli. "Aki ti na to řekne svoje." Zamumlala jsem, mluvila a mezitím jsme pomalu šl. "Já? To je složité, vyrostla jsem v jedné vesnici, ovládám temnotu aoheň" řekla jsem a zbytek cesty mlčela, trvalo to, ale nakonec jsme došli zpět na hrad. Nechala jsem svého koně na nádvoří a vydala se spolu s ní do hradu. Procházely jsme hradem a já jí ukazovala nějaké obrazy a tak. Nakonec jsem se zastavila u jednoho na kterém byla vyobrazena Accalia. "Uvidíme co ti Aki řekne, potom počkáme až se vrátí Accalia aby jeho slova mohla potvrdit." Vyšly jsme na zahradu a já došla k Akimu který tam pořád dřepěl. "Chtěla bych vám představit někoho kdo by se rád stal členem hradu." Řekla jsem místo pozdravu, zahleděla jsem se na něj.

Přimhouřil jsem oči. Co to sakra plácá. Lia nevypadala že by jí jeho odpověď nějak rozhodila, jen vrtěla ocasem a sledovala moje počínání. "démonům se nedá věřit." Zašeptal jsem, možná bych po něm chtěl aby řekl pravdu, ale...on by jí nejspíš stejně neřekl. "Magii, vycítím až moc dobře." Řekl jsem a upíral na něj tichý pohled. "A ty." Ukázal jsem na něj. "Jsi jí plný." Za tu dobu práce u Artemis, jsem se naučil všemu možnému co bylo potřeba. Pár démonů jsem za sebou měl, nejsem žádný lovec démonů, nebo něco tomu podobného, ale věděl jsem co a jak. Konec konců jsem byl z poloviny bůh. Neobalamutil mě a já si toho byl vědom. "Pravdu mi neřekneš ani kdybych žádal co?" Zamračil jsem se. "V tomhle lese...aspoň z toho co jsem viděl, je všude cítit magie, přilákalo tě to, nebo nějaká část lesa, hádám." 

Celou dobu jsem seděl na lavičce a pozoroval fontánu. Co taky jiného bych měl dělat, moje sestra se ještě nevrátila a já tam tak seděl a civěl na vodu. Dokud nepřišla Doragon. Zvedl jsem pohled a upřel ho na holku která s ní přišla. Vytřeštil jsem oči."To jsi ty z předtím!" Vyhrkl jsem a zíral na ní, než jsem se alespoň trochu sebral. Postavil jsem se a pohlédl na ní. Z úst mi unikl bolestný sten. Tak dlouho jsem svoje křídla nepoužíval, že stačilo málo a začala bolet. "Takže...ty, Anna že ano? Chceš pracovat tady? Co bys ráda dělala? Máš už něco vybraného nebo si o tom chceš popovídat?" Zeptal jsem se. "Doragon mohla bys prosím?" Otočil jsem se na elfku a poukázal na svoje záda. Upřel jsem na ní prosebný pohled. "Máš nějaké dotazy, ohledně Wonderfulu nebo tak?" Zeptal jsem se nakonec dívky.

Přikývla jsem a stoupla si za něj, jemně jsem mu roztáhla křídla a nahřála si pomocí své magie ruce, jemně jsem mu křídla "masírovala" tak, aby to pro něj bylo příjemné. Už díky Accalie jsem věděla že dlouho nepoužívaná křídla jsou dost velký problém. Ještě že já tyhle problémy nemám. Vůbec jim to nezávidím, nejspíš Aki ani létat neumí. No, kdyby se občas proletěl, nemusel by mu nikdo ztuhlá křídla prokrvovat, aza chvíli už zase duhově zářila a tak jsem se postavila vedle něj a kývla na Annu. 

Odhrnula jsem jeden list ve Smaragdovém lese a tiše si povzdechla. "Už mě to fakt nebaví." Zamumlala jsem a pohled upřela na svého mladšího bratra který se šoural za mnou. Očima jsem sjela celou jeho malou postavu. Vypadal tak hrozně zříceně, a ten strach že by teď někdo přišel a třeba ho znásilnil, mě hnal dál. "Asi bychom si měli odpočinout, tady je jezero." Odhrnula jsem další listy a odhalila tak zelené jezírko. Prolezla jsem houštím a jemu pomohla. Sedla jsem si na jeden kámen a pohlédla na něj.

Už to byla nějaká doba co jsme se trmáceli lesem bez odpočinku, Katy asi měla hodně energie, narozdíl ode mě. já byl rád že vůbec vleču nohy. "Za celou dobu co jsme tady, jsme nikoho nepotkali, chci taky nějaké kamarády." Zahuhňal jsem, konečně jsme vyšli z roští a ségra si sedla na nějaký kámen. Unaveně jsem ji následoval a posadil se na kámen vedle ní. "Už je toho na mě moc, chci někoho potkat, nebaví mě tu se takhle trmácet." Pohlédl jsem na ní zrovna když mě pozorovala. Smutně jsem sklonil pohled. "Už mi hrabe z toho jak pořád mluvím jen s tebou." Kuňkal jsem. 

"Nikoho jsme nepotkali? A co ti elfové?" Pak mi došlo, že on byl vlastně v podobě lišky když jsme tam byli. "Promiň." Zamumlala jsem. "Až příště někoho potkáme, tak s ním si můžeš popovídat." Řekla jsem a napila se z čutory. "Vím že si rád děláš kamarády, ale ne všichni jsou bezpeční chápeš?" Řekla jsem tiše. "Chci jen abys byl v bezpečí, víš jak na tom jsi, nedokážeš ovládat svoje schopnosti a jsi...křehký." Proto mě potřebuješ." Řekla jsem a jemně mu položila ruku na rameno ktré jsem jemně přátelsky zmáčkla. "Jsi můj bratr a já tě mám ráda. Jsi pro mě hrozně důležitý, nechci aby ti někdo ublížil Kyle." Pousmála jsem se.

"Nikdo by mi neublížil." Namítl jsem. "kdo by o to stál?" Zeptal jsem se nechápavě. "Myslím...že bychom už měli pokračovat v cestě." Postavil jsem se a oprášil si kalhoty. Pak jsem se vydal podél jezera ohlédl se na svou sestru, vypadala že si opravdu dělá starosti, ale nechápal jsem proč. Nikdy se mi přece nic nestalo...no i když, ta liška...si vyžádala svoje. "Katy...pojď. Chci odsud pryč, chci  si s ěkým zase po delší době popovídat." Začal jsem přešlapovat na místě.

„Velmí zajímavé..“ (Vážně dokáže vycítit procenta hladiny samotného jádra nazývané magie nadpřirozených bytosti a dle toho soudit i procenta nebezpečí? Ohromné! Nízká řada cítí leda zápach odrudy rasy, která se nachází v blízkém okruhu. Má snad schopnost vidět i důvody, dle kterého se magie pohání?) „O dost se líším od ostatních démonů. Chtít si zaplnit prázdný žaludek, neztrácel bych čas odpovídaním ti.“ (Vlastní paži zvedá vzhůru, kdy z koruny stromů vzlétá bílá sova, usedající na zápěstí démona. Nepřemístí-li Amradlu na rameno s čelním otočením na mladíka, kterého nazpět zaostří ostrou chladností, vyzařující z očí kombinovaná lhostejností, aroganci i chtíčem, okusit alespoň špetku té chuti, vyvolavájící samotnou euforii i závislost s otupením smyslu.) „Nezajímám se o obyčejnost a podřadné bytosti, zavánějící slabosti. Avšak ty sám.. Vzešel si z lůna ženy, která byla snad bohyní?“ (Odlišnost mladíka byla velká. Čehož si byl každopádně vědom.) „Chystám se zavítát na vzdálený ostrov, naplněný nebezpečím i smrti.“ (V mírností naklání obličej do strany.) „Má cesta má ale i další zastávku. A to do skal, v jejiž útrobách žijí vyhoštění andělé z božího chrámu.“ (Opovrhoval touto rasou, která se členila i mezi démony a hledala útočiště i v pekle.) „Co zamýšlíš ty sám?“ 

Byla jsem překvapena, že ta holka má magii ohně. dlouho jsme šli až jsme nakonec přišli do hradu. Ta holka mi ukazovala pár obrazů. Až jsme přišli k Akimu, který pořád byl u fontány. Překvapil se jak mě uviděl. Holka, která mě sem zavedla, řekla moji žádost. Pak se Aki mě zeptal co bych chtěl dělat. "Chtěla bych vám dělat služkyni." Odpověděla jsem mu. Viděla jsem jak mu ta holka, co mě sem přivedla, mu začala masírovat záda. Aki se pak mně zeptal ohledně wonderfulu. "Ještě bych se chtěla zeptat, na princeznu Accalii, která tu vládne. Sice je to divný že se ptám na tohle, ale jakou moc má Accalia? Jakou magii?" Zeptala jsem se. Zírala jsem na Akiho křídla.

Většinu času trávím v Údolí Nox, jelikož jeho temná energie je hodně ovlivňující a působivá. Ale také čas od času se zatoulám například do Smaragdového háje a k Skále padlých andělů. Momentálně jsem ve Smaragdovém hájí a koukam jak si Oki hraje. 

Sestra s emoce k odchodu neměla,  což mě jaksi vytáčelo,  ale či jsem mohl dělat. Takže jsem rozhrnul roští a rozhlédl se. Nasál jsem vzduch,  ucítil jsem někoho dalšího a oči se mi rozzářili. "Půjdu napřed." Zavolal jsem a hupsl do roští,  za chvíli jsem už běžel po pachu té osoby a za chvíli vyběhl na malý palouček,  nezabrzdil to a skončil na zadku na zemi. Okamžitě jsem vstával a pozoroval osobu. "Ahoj!" Vyhrkl jsem možná až moc nadšeně. 

Otočil jsem se a uviděl menšího chlapce. Nejspíše elf předpokládám. "Ehm... Ahoj˝ řekl jsem trošku zmateně. Kde se tady vůbec vzal? Ani jsem si nevšiml, že tady kromě mě a Okiho někdo byl. ˝Oki pojď ke mně˝ zavolal jsem si ho a on mi skočil do naruče. Pak jsem se postavil a ve své lidské podobě, ve které jsem byl doposud, jsem přišel k němu. ˝Potřebuješ něco? Nebo provedl jsem něco?˝ optal jsem se nejistě. Opět. Spíše se sdržuju ve společnosti bytostí s temnou energií, takže nevím jak se chovat. Vlatně je první co se mnou za celou tu dobu co tu jsem promluvil.

Než jsem se nadála, ten zmetek malej mi zase zmizel z dohledu, tohle dělá celou dobu. Pořád někam zdrhá, okamžitě jsem ho následovala. "Kyle!" Zařvala jsem, zmizel mi z očí a to hodně rychle. Ale za chvíli jsem dorazila taky na tu louku, okamžitě jsem vytáhla nůž. "Ty kluku, kdo sakra jsi!" Zavrčela jsem a okamžitě si stoupla před Kyla a upírala na kluka vražedný pohled. jaká to náhoda, můj povedený bratříček si zmizí, a hned na někoho nazarí, tyhle náhody v jeho případě nikdy nedopadli dobře.

Chystal jsem se odpovědět, ale to už přede mnou přistála moje sestra a okamžitě mě strčila za sebe. "Hej! On mi nic nedělal!" Vykřikl jsem. Ale to ona úplně ignorovala, otráveně jsem ji odstrčil. "Ne, já nic nepotřebuju, jen jsem tě tu viděl a tak jsem přišel." Zašeptal jsem a sklonil hlavu. "Omlouvám se za...svou pitomou sestru. Není ráda když si sháním nové kamarády....ty, budeš můj kamarád?" Upřel jsem na něj v sekundě naprosto nadšený pohled. 

Najednou se tam objevila dívka a začala na mě ječet. "Já jsem Ryoichi, ale stáčí Ichi. Jsem Niphilim. " řekl jsem. (Nemusíš být tak nepříjemná) pomyslel jsem si a Oki se mi v rukou začal vrtět. "Šup... Běž si hrát, ale neutíkej daleko nerad bych tě zase hledal jako minule" dřepl jsem si a položil jej na zem. Pak jsem opět začal věnovat pozornost těm dvou předemnou "No vlastně jsi první kdo se tady se mnou baví... Proč by ne... Budu rád tvůj kamarád. A nic se neděje... Naprosto ji chápu, jen se o tebe bojí" usmalá jsem se

Zajímavé? Nechápal jsem co tím myslí. "Jasně, to vím, už dávno by jsi se na mě vrhl, udělala to spousta stvoření, jakmile mě ucítila." Zamumlal jsem. Odvrátil jsem pohled, kéžby bohyně. "Můj táta...je Apollón." Řekl jsemm a zahlěděl se ke stromům. "Ale vychovala mě moje teta, Artemis." Pokrčil jsem rameny. Chce jít na ostrov? Co vím, o žádném ostrovu jsem neslyšel, možná díky tomu, že tu nebyl nikdo kdo by se se mnou bavil a řekl mi o něm. Což, nejspíš nebylo úplně dobré. "Já? Já, jediné co tu dělám, je lov. Nic jiného na práci nemám." Stále jsem mluvil jaksi do prostoru, jako by přede mnou ani nikdo nebyl. Mluvil jsem tak často, to ano. I když před démonem, to asi nebylo dobré. Zajímalo by mne jaký ostrov má na mysli.

Spokojeně jsem se usmíval. "Ne, ona...je to hrozně přehání." Zamumlal jsem. Možná kdyby to tak nepřeháněla, mohli jsme být stále spolu, doma a ne se trmácet po lesích jen protože to ona potřebuje. "Jsem Kyle." Představil jsem se mu. "A jsem polobůh. To je moje nevlastní sestra Katy, máme stejnou matku." Řekl jsem. "Jo a taky jsem liškodlak, ale to jaksi je jen čistě moje vina." Mluvil jsem rychle a s nadšením v hlase, budu mít nějakého kamaráda, zní to tak úžasně a neuvěřitelně. 

Zamračila jsem se když mě odstrčil, ten kluk nevypadal nebezpečně, ale člověk nikdy neví, navíc se Kyle kamarádí snad se vším co žije. Když mě představil, kývla jsem na pozdrav a to bylo tak všechno, rozhodně němám v plánu se kamarádit s nějaký cápkem jen protože to kyle chce, žádné takové, kamarády si vybírám já, a jako kamarád mi bohatě stačí tenhle malý trouba.

"Moc mě těší Kyle" usmál jsem se. Já mám kamaráda. Páni... tedy né že by Oki nebyl můj kamaád, ale chápete... Takže on je polobůh a ona je liškodlak... "Ty jsi tedy polobůh, kdo je tvůj otec?" říkal, že matku mají stejnou, tak hádám, že ona asi ten bůh nebude, nebo jo? Nevím... nedokážu moc odhadovat bytosti a lidi. A taky jsem strašně zvědavej. Pořád do nečeho strkám nos a pak ať se nedivím, že mám kdejakou modřinu, škrábanec, ránu a někdy i velkej problém, ale to bylo jen jednou.

Došla jsem k nim a opřela se o Kylovu hlavu. "Můj otec je Áres, jeho je Zeus...a Apollón, nějakou náhodou se stalo to, že se u něj objevili schopnosti obou bohů se kterými se naše matka vyspala." Řekla jsem a pozorovala kluka stylem: Řekni něco co se mi nebude líbit a tvoje hlava bude moje. Můj pohled byl vždycky varovný, možná až povrchní, jako právě teď.

"Oh... zajímavé. No moje matka byla anděl a můj otec démon... nijak zvláštní" usmál jsem se na Kyla. Ona mě mezitím probodávala pohledem. Nebudu lhát, trošku mě to děsilo. Vím, jaké schopnosti tito bohové mají a nerad bych se s jejich schopnostmi dostal do křížku. Přeci jen ovládání světla a temnoty by asi nestačilo.

Pohlédl jsem na ségru která mluvila místo mě, páni, málokdy mluví. Zahihňal jsem se.Už jen díky tomu že je tak posedlá mou ochranou, raši chrání a nemluví. A teď najednou mluví, zvláštní to náhoda, ale to nevadí, pokrčil jsem nad tím rameny a jemně se na něj usmíval. "Je to v pohodě, ona je jinak moc hodná." Řekl jsem, sbnad kdyby se jí náhodou bál, ale sestra byla hodná, alespoň většinu času co byla se mnou.

"Dobře...jen mě to trošku vyděsilo. Tvářila se jakoby mě chtěla přímo tady na místě zabít" uchechtl jsem se a podrbal se na zátylku. Byl milý a laskavý. Připadá mi jakoby oni dva byli jako oheň a voda. Uplně jiní. Ona je zase hodně osobitá a on plachý. Já jsem tak půl na půl, záleží v jaké jsem podobě.

Překvapeně jsem na ní zíral. "Moc? Moje sestra...no, koukni se kolem, tohle všechno, je její moc. Voda, stromy, všechno co vidíš." Řekl jsem a roztáhl křídla. "Díky Doragon." Usmál jsem se. "Mám tu stejnou moc, jestli tě to nějak výrazně zajímá." Sice jsem netušil k čemu jí to bude až to všechno zjistí, ale, proč to neříct někomu kdo se zajímá že? "Chtěla by jsi být služebná?" Nadzvedl jsem obočí. "Jak umíš bojovat?" Zeptal jsem se nakonec. Rozhodně mi to k ní nesedlo. Hodila by se s píš na válečníka.

"Jo tak se tváří na každého kdo se mnou mluví." Pokrčil jsem rameny a spokojeně na něj civěl a doslova ho hltal očima. A taky proč ne, však  je to první člověk kterého jsem potkal za tak dlouhou dobu a neodradila ho ani moje sestra. "Tvoje zvíe, co to je?" Zeptal jsem se nakonec když jsem ho tak dlouho očumoval a pohled mi nakonec sjel na jeho zvířátko v trávě. "nikdy jsem nic takového neviděl." Řekl jsem zaujatě a pka se koukl znovu na něj. "Kouše?" Chtěl jsem vědět.

"Ano to zvíře je moje. Je to Okamie, ale říkám mu Oky." usmál jsem se na něj. "Ani jsho vidět nemohl, pochází z Údolí Nox a schovává se v dutinách stromů" sedl jsem si na zem a přivolal si Okyho k sobě. "Mě tedy zatím jestě nikdy nekousul, ale neměl by, tedy pokud mu nebudeš chtít ublížit. To jse pak zvětší a dokáže být velmi nebezpečný" vysvětlil jsem a otočil se k němu aby si jej mohl pohladit. "Oky hlavně nekousat... To je kamarád, nijak ti neublíží" zašeptal jsem ke svému mazlíčkovi

"páni ty se máš, já zvíře mít nemůžu." Smutně jsme si povzdechl a pozoroval zvířátko, nakonec jsem ho jemně pohladil, nekouslo mě to, to bylo dobře, když mě naposled zvíře pokousalo, nedopadlo to moc dobře. "V údolí Nox jsme ještě nebyli." Zamumlal jsem. Nemohl jsem mít zvířátko, jelikož by mohlo vycítit moje liščí já, a pravděpodobně by ke mě bylo agresivní, to tvrdila moje máma a taky Katy. Ale Katy tvrdila spoustu věcí. I když měla většinou pravdu.

"Oh... to mě mrzí, ale jak vidím, Okymu se líbíš" pousmál jsem se. Oky přelezl na jeho rameno a ruzně se kolem něj ovíjel. (To je trdlo.) Oky byl vždycky přítulný. "Mohl bych vás tam vzít a když už tak i ke Skalám padlých andělů" napadlo mě. Když tam byli tak proč jim to tam neukázat. "I když je tam hodně temné energie, takže bych asi byl ve své temné podobě." Vždycky se mi automaticky přehodí osobnost a i forma. Možná kdybych byl ve Skalách bílych andělů tak bych měl svou andělskou podobu... Hm~ mohl bych to zkusit

Zíral jsem na tu hadici jak se mi ovíjela kolem ruky a nakonec spočinula jeho hlava na mém rameni. "já bych rád, ale nemyslím si...že by chtěla Katy, ta se takovým místům vyhýbá...kvuli jistým důvodům které mi nechce řict." Řekl jsem a sedl si do travy s tou hadici kolem mojí ruky. "Je roztomilý." Usmál jsem a pohladil hadici po hlavě."Ty máš víc podob?" Vykulil jsem na něj oči. 

"Ano... mám tři podoby. Tuhle tedy lidskou, pak andělskou, to mám bílá nádherná křídla a pak tu démonickou... Tu mám jen v temných místech přesně jako údolí Nox. Ta je občas neovladatelná, a kvůli tomu mám i rozdvojemnou osobnost." vysvětlil jsem mu a pozoroval Okyho. "Ty trdlo co azse děláš?" zasmál jsem se když se uvelebil na Kyleho hlavě.

Překvapilo mně co mi Aki řekl. " Aha. Takže jako Fantasmagorie. Uh. Ve svým světě jsem s kamarády bojovala proti zlé mágyni, která mohla vytvořit zobrazný svět v mysli, přetáhnout nás tam a  plně ho kontrovat." Řekla jsem. "Bojovat? Přece už o mně víš úplně všechno. Mám temnou a mrazivou magii. Obě magie jsem se naučila plně ovládat. V mém světě jsem byla silnější než teď. Umím hodně bojových umění." Odpověděla jsem.

Takže má tři, normální podoby, narozdíl ode mě, záviděl jsem mu. Možná až moc,  Hadice mi vylezl na čepici kde se uvelebil a ja zíral do země. "Závidím ti to, jsi normální, alespoň trochu." Pohlédl jsem na Katy ktera si nás nevšímala. "tvoje podoby jsou...přírodní." Smutně jsem se usmál. "Narozdíl od mojí." Pohlédl jsem na něj a jal se ho znovu očumovat, jelikož, proč ne.

"O to nejde, jde o to...že mi nepřijdeš jako někdo, kdo by měl být služka, Přijdeš mi spíš jako bojovník, ale jestli to tak chceš, pojď se mnou." Vedl jsem ji hradem a Doragon nechal na zahradě. Vešli jsem do komnaty pro služebnictvo, kde bylo oblečení a to ostatní. "Chceš být komorná, normální služebna, kuchtička, podkoní, páže?" Pohlédl jsem na ní a pohledem jí sledoval. Mezitím jsem otevřel jednu skříňku a kontroloval její obsah oblečení. Uvidíme co si vybere.

"Věř mi, že bych si to mile rád s tebou vyměnil. Nedokážu ovládat své emoce jak v démonické tak andělské podobě. Mám rozdvojenou osobnost a Oky vím a o čem mluvím. Mám zachvaty vzteku, depresí, radosti a že bych nejradši všechny zulíbal. Jindy mám zase chuť někoho zabít" někdy bych si přál být třeba jen anděl nebo nymfa, víla... Prostě něco mírumilovného.

Poslouchal jsem ho. "moje sestra, je věčně protivná." Zašeptal jsem tak aby mě neslyšela. "Dokonce se učila kouzla u elfů aby je mohla používat a pojobat tak. Dělá dobrý slovo Áreovi." Zahuhňal jsem a ušklíbl se. Položil jsem mu ruku na rameno."Ty jsi tu sám? Nemáš sourozence? Ani holku?" Zeptal jsem se a usmál se na něj. Zvědavě jsem ho sledoval. Byl pěkný, proč by holku neměl že? 

Aki mě zavedl do komnaty ke služebnictvu kde bylo oblečení. "Hmmm." Přemýšlela jsem co jsem chtěla být. Ale nakonec jsem se tedy rozhodla." Tedy budu páží." Odpověděla jsem Akimu a pohleděla na něj. "Sice jsem dobrá učitelka magie a bojového umění, ale radši budu páží." Řekla jsem.

(Ve vteřině mizí z místa s automatickým odletem bílé sovy, nacházející se za zády mladíka, kterého chopí za bradu, aby hlavu mladíka zapřel o vlastní hruď a zároveň mu ostrým drápem pohladí spodní ret. Všechny rasy dědí od narození genetické schopností, například identická rychlost.) „O kolik by se mi zvýšila hladina temnoty ze které čerpám sílu, kdybych ochutnal tu blahodárnou chuť, či bych tě naservíroval na zlatém táci pánu?“ (V mírností se předklání, čímž obličej mladíka dočista zastíní a zintenzivní vzájemný pohled do vzájemných očí.) „Není moudré soustředit pozornost do prázdna, si-li v přítomností hladové bestie. Mé myšlenky zavání zvrácenosti pomyslím-li, co bych ti způsobil. Avšak, si doposud zcela nezkušený. Má důstojnost by utrpěla, kdybych tě napadl.“ (Víčka zavírá o centimetr s vážností ve výraze.) „Co mi prozradit na začátek jméno?“

Přikývl jsem a vyndal ze skříně oblečení a podal jí ho. "Tady máš, pořádně si ho hlídej. kdyby se ti to ztratilo, tak to nahlaš." Řekl jsem a počkal až se převlékne. "Tkže, až to všechno budeš mít oblečené. Máš zatím volno, jelikož tu není nic potřeba, nikdo nikam neestuje a tak." Pokrčil jsem rameny. Pak jsem ji zavedl do stájí. "Stáje jsou tady, máš tohohle koně." Ukázal jsem na jednoho a pak se zahleděl na podkoního. Představil jsem mu Annu a pak se vydal spolu s ní na zahradu. "Hádám že zahradu už znáš."

V mžiku jsem měl ruku zpátky na noži. Ale to už mě chytl, i tak jsem sevřel rukojeť dýky  kdybych byl nucen zasáhnout. Démoni jsou proradná a zlá stvoření. "Hned tak se ti to nepovede!" Oznámil jsem mu a vztekle ho pozoroval, nedovolil bych to nikdy. Sklonil se ke mě a já ho probodával pohledem, nebu nejistý v přítomnosti někoho takového. Lia začala vrčet mezitím co já na něj zíral. Když znovu promluvil, ironicky jsem se ušklíbl. "Nedávat pozor? Prosímtě, opravdu si to myslíš?" Prudce jsem ho odstrčil od mojí maličkosti. "Jsi démon, aneb jeden z posledních u kterých bych nedával pozor." Zahučel jsem. "Proč bych...ti měl říkat svoje...pche...jsem Jason." Zahučel jsem a pozoroval ho.

"Dobrá." Řekla jsem. Otočila jsem se zády a převlýkla jsem se. Jak jsem se převlékla, Aki mě zavedl ke stájím, ukázal na koně kterého budu mít. Jak mě Aki představil podkoního, mírně jsem se mu uklonila. Pak jsme šli na zahradu. "Samozřejmě že jo. Jinak proč ta fontána má někdy zelenou a zase někdy modrou?" Zeptala jsem se.

"Fontána barvy mění, podle nebezpečí a Harmonie v lese. "Vysvětlil jsem. Zahleděl jsem se k fontáně. "Ten les...ta fontána, jsou v nich duše i našich rodičů, díky tomu byl tenhle les stvořen, díky nim." Usmál jsem se na ní. Zahleděl jsem se na naší fontánu a povzdechl si, kdyby naši rodiče ještě žili, všechno by bylo jinak. A taky by mě nutili do svatby s nějakou holkou. Accalia by už dávno měla mít děti, alespoň tak to bylo podle tradic naší rodiny. "Až se moje sestra vrátí, dám ti vědět." Řekl jsem jí. "Máš ještě nějaké otázky."

(Odstoupí od mladíka z donucenosti s okamžitým zaostřením vlčí společnice, která ho varovala vrčením, aby si každopádně držel odstup. I čin, kdy mladík sáhl po zbraní odhodlaný se bránit.) „Nezamýšlím tě zaprodat. I kdybych chtěl prázdný žaludek nasytit, mé metody v zabíjení značí odlišnost. Neužil bych si to. Nepočítám-li, že sílu míním použít na zcela tobě nepoznané.“ (Odvrátí zrak do strany, nezbystří-li mladíka nazpět.) „Nasbíráš-li dlouholeté zkušeností.. Až tehdy změřím sílu s potomkem boha.“ (Odezní-li tato odpověď, ze stínu za zády Laurenta vystoupí muž středního věku, s dlouhými vlasy v odstínu modrošedé. Oděv se skládá leda z černých kalhot a rozepnutého pláště, odkazující na odhalenou hruď ozdobenou symbolem, odpovídající za kontrakt mezi ním a démonem. Čistokrevný upír; Red Monster. Avšak nyní není zapotřebné klást důraz na obezřetnost. Veškerá síla upíra vymyzela, kdy si zachoval leda smysl zabijáka pro nasycení hladu a rychlost. Muž veškeré kroky zastaví u Laurenta, ke kterému se sklání a cosi mu šeptá. Neodstoupí-li, kdy i on zaostří mladíka s jakýmsi varováním, aby se ihned otočil a zamířil k odchodu.) „Nastal čas..“ (Odezní z úst Laurenta poněkud sarkastickým tónem.) „Má cesta začíná drahý Jasone.“ (Muž démona obchází, kdy zamíří kupředu.) „Neodmítnu společnost, která by nám dělala návnadu.“ (I on se otáčí k odchodu.) „Máš-li tedy odhodlání risknout cestování s krvelačnými bestiemi a zároveň chtít poznat, co si doposud nepoznal.“ (Vykročí kupředu za starším společníkem a loutkou, kterou v minulostí získal.)

"Aha." Řekla jsem. Jak mi o jeho rodičích řekl, vzpoměla jsem si o mých rodičích. To mě zhroutilo ke smutku. Začala jsem se dívat na zem a z mého jednoho oka ukápla slza. "Už nemám." Odpověděla jsem mu. "Já jsem taky měla rodiče. Ale někdo mi je zabil. Pomstila jsem se. Ale pořád jsem nebyla šťastná. Navíc měla jsem vztah se třemi muži. Ale byli sebráni tou zlou mágyní." Dořekla jsem. Pak jsem znovu pohléhla na Akiho.

"Jasně, rozumím, spousta bytostí tady nemá rodiče." Řekl jsem tiše a pak ji poslouchal, nutilo mě to uchechtnout se, jediný přítel kterého jsem kdy měl, se na mě vybodl po krátkém románku a hodil mě k vodě. Sevřel jsem ruce v pěst a snažil se uklidnit. "Chápu." Zašeptal jsem a pohlédl na ní. "Ale to je v pořádku, nic si z toho nedělej. Dokud tě nezneužijí, je vše v pořádku." Jo, jako mě, měla ještě štěstí.

Jeho sestra musí být hodně vzdělaná, když se ucila u elfů. ,,No vlastně jsem sám. Rodiče mě nechtěli a tak mě v lese nechali samotného. A holku taky nemám." Usmál jsem se. A ani mít nikdy nebudu, ale to mu říkat nebudu. Moji rodiče věděli i tohle. Prej to vycítili či co. Tak nechci aby jsem se mu hnusil nebo tak.

"Nemáš? Ale jsi hezký..." Zašeptal jsem a nechápavě na něj koukal, on....nemá holku když vypadá takhle, to znamená že mám šanci! "Chceš jít se mnou na-" Ucítil jsem na sobě pohled svojí sestry a okamžitě jsem sklapl. "Totiž...nic..." Odvrátil jsem pohled. Věděl jsem že by mi nikdy nedovolila mít přítele, ale...konečně bych měl u někoho šanci, ona mi to takhle sebere že mě jen varuce pohledem. "Vůbec nic." Zašeptal jsem a pozoroval trávu pod svýma nohama.