Příběh

Kurumi zírala s otevřenou pusou na to, co Anna před ní předváděla. Pod pojmem "nabít" si představovala něco úplně jiného, něco poklidnějšího, nějaké pozvolné čerpání energie. Tohle ale byl spíš pravý opak, spíš vypadalo, jako kdyby Anna chtěla každou chvíli explodovat. Když Anna skončila, tak jí Kurumi povídala. "Páni, tak to bylo drsný. A tohle děláváš často?"

(Odstoupí krokem od vody s automatickým zbystřením oblohy. Víčka zavírá o centimetr následným otočením a odchodem. Dny byli dlouhé - nudné. Večery nabízely mnohém víc zážitku. Údolí Nox v přesném znění nepřestávalo žít. Místo, které z částí připomínalo peklo. Tedy až na zvěřinu, které byl svědkem i nyní, kdy koutkem oka zaregistroval vylézt k nedalekého křoví chodící potravu.) „Mmm..“ (Olízl si spodní rtík důraznou odpovědí, kdo ozdobí dneska zlatý tác pro nadcházející oběd. I kdyby lpěl na nasycení formou lidské duše.. Doposud na žádnou lidskost nenarazil. Ano.. Mohl by pozřít kupříkladu dalšího démona. Od doby, co sem přišel, místní démoní by mu leda znechutily apetit. Otočí se čelem k mláděti, které automatický vycítí blízké nebezpečí. Vydá se tedy zcela na opačný konec mýtiny, což Abaddona donutí k oddechnutí v prostém vyjádření, že nemá kteroukoliv potřebu za ním utíkat. Vydá se tedy kupředu. Nezmizí-li opět mezi kmeny stromů. Vyčká. Až se vrátí Lucifer, nasytí se dosyta. V horším případě usmrtí první bytost, na kterou narazí. S předností upíři. Se kterými mimochodem bývá zdaleka větší zábava. Vlastně by u upíra s libostí odhalil skutečnou podobu, než tu lidskou, která ho doprovází v každém kroků a brání, aby nezůstal v pozadí, nýbrž si občasně dopřál tu bezcennou - obyčejnou debatu s druhými. V čase zhruba okolo tři-čtvrtě hodiny přechází hranici údolí Noxu a Lesíku Rheos, kdy kráčel dál bez viditelné myšlenky, dát si snad přestávku. Podrážděnost se u Abaddona stupňovala. Mít alespoň Zeirama - mazlíčka vlastního psa - ulehčilo by to i momentální putování za neznámým. Co hledal? Kam mířil? Kdoví.. Možná nalézt vzdálené útočiště, ve kterém by s pravidelnosti dělal to samé, co předtím v údolí Nox. Veškeré kroky zastavil mimo kmeny. Vynořil se pár metrů od cizince, který se opíral se sklopenou hlavou o vyhlídnutý strom. S otočením do strany, se mu dopřává pohled na neznámého hosta. Karta se obrátila? Poněkud, zvláštním způsobem. Přeměří-li si osobu pohledem.. Co by mu přítomný poloviční lichokopytník dokázal nabídnout? Maximálně vrchní část viditelné lidskostí. Od pohledu však nepůsobí, že by zde na kohokoliv dalšího vyčkával, či by byl kdokoliv známý ze strany mladíka poblíž. Říká se, že ztracená jehňátka si vlci vychutnávají obzvláště lépe.) „Ty tam!“ (O tón zvýší hlas, aby upoutal pozornost mladíka.)

Hlavou se mi míhali různé myšlenky, jedna z nich byla že bych třeba našel společnost kdybych měl svou lidskou podobu, můj problém: Neměl jsem berle a bez nich jsem v lidské podobě úplně neschopný, neudržím rovnováhu. Nějak zůstali v mém světě a šance že se pro ně dostanu byla opravdu mizivá. A kdybych tu na sebe bral lidskou podobu, nejspíš bych jen neschopně stál na místě. Přešlápl jsem a podařilo se mi zlomit pitomou větvičku, splašeně jsem sebou cukl a teprve poté se koukl na co že jsem to šlápl.Zamračil jsme se, tohle je strašné, jsem neskladný i v takovém velkém lese, to není fér. K čemu mi to je dobré? Akorát k rychlému útěku. A i při tom si většinou rozbiju obličej. A pak ta blbost, který chlap by chtěl mít takovou muřnou schopnost? Otěhotnět...

Byl jsem tak zabraný do svým myšlenek, že jsem si ani nevšiml příchozího, byl velmi potichu. Teprve až na mě zavolal, jsem se s úlekem otočil, praštil sebou o strom a na hlavu se mi snesla hromádka listí. Zvedl jsem ruku a začal si ho vyndavat z vlasů. "Ehm...dobrý...den." Dostal jsem ze sebe.

„Mám? Nikoliv. Oheň u nás neslouží leda k obraně, ani útokům. Je silně spjatý i s pocity. Nesouhlasím, že by to byla jakási výhoda. Je to vcelku komplikované. Každý vyniká v něčem jiném. Nejsi-li dobrý na boj na blízko, potom máš dozajista hromadu dalších věcí, v čem si dobrý. Například, že si dokonalý v tom, odhalit svou krásu praktický kdekoliv, aniž bys to sám chtěl. Optimistický?“ (Neodpustí si krátké zasmání do látky rudé róby.) „Naše bití může být i krátkodobé. Nastane-li čas, odcházíme aniž bychom uskutečnily cestu zpět. Výjimkou partnerky.“ (Vsune si knížku za hrubý pás, aby jí kupříkladu kteroukoliv cestou neztratil. Veškerou pozornost si získá vlčí společnice, která se během vteřiny rozbíhá a mizí v lesích. Mírně nakloní obličej do strany v nechápavostí. Nezaregistroval-li zhmotněný luk mladíka, nachystaného k okamžitému útoku.) „Nemyslím, že by to bylo nutné.“ (Objasní.) „Vlci nepatří zrovna k hloupým.“ (Koleny dopadl do trávy s natažením paží, kdy prsty pronikl do hebké srstí roz-čechráním, nezabrouzdal-li lehkými doteky k nastraženým uším, za kterými vlčicí drbal.) „Můžeš si kterékoliv zvíře ochočit, ale nikdy mu zcela neporozumíš. Vyrůstáš-li s ním už od narození, vytvoříte si silné vazby. A přesto..“ (Obličej otočí do strany, aby mladíka nazpět zbystřil.) „Ženám nikdy neporozumíš. Věř mi..“ (Odvrátí zrak zpět na společníci.) „Viď?“ 

Několikrát jsem zamrkal ve snaze pobrat to, co mi řekl. Svou krásu, samozřejmě...jsem úžasný...Ale to teď není důležité! Vlastně bych si to měl pořád přestat opakovat, ale to nešlo, já zkrátka úžasný byl! Fakt díky tati za to ego. Pomyslel jsem si a pozoroval jeho počínání s Liou. Vlčice spokojeně vrtěla ocasem. Partnerky...jasně, to je asi tak to poslední o co bych stál, ženská. Jakoby mi nestačily Artemidiny lovkyně. 

"Jistě, vím o vlcích spostu věcí, vše od Artemis, mojí tety, Bohyně lovu a měsíce." Pohlédl jsem k Obloze jako bych čekal že se Artemis snese z oblohy. "Dala mi je obě, když mě Apollón přenechal jí." Zašeptal jsem. "Je to...takové složité." Pak jsem se zamračil a nadzvedl obočí. "Co pořád máš s těma holkama? Ztratil jsi nějaou přítelkyni a chybí ti nebo něco takového? Aby bylo jasno, jsem gay, nikdy si holku nenajdu, nesnáším ženské tělo." Teď jsem byl rád že tu nikde žádná holka nebyla. Nedivil bych se kdyby mě za tu urážku na ženské tělo chtěla ukamenovat. "Nebo se nějak moc snažíš partnerku najít?ů Zeptal jsem se ho a pozoval nadšenou Liu která šťastně štěkla.

(Vykročí kupředu, začínající zmenšovat vzdálenost mezi nimi. Nezastaví-li v dalším kroků.) „Působivý.“ (Excelentní reakční čin, který doposud zbystřil. Vykouzlený úsměv zodpovídá za zalíbenost, kdy si vskutku užil divadelní představení. Veškeré kroky zastaví u mladíka s mírným nakloněním do strany s důkladným prohlédnutím lichokopytníka.) „Vzbudil si u mé osoby zájem. Co kdybys mi dělal společnost? Mmm?“ (Vzápětí si dřepne, kdy svěsí obě paže i zapřením o dolní končetiny.) „Osoby, na které sem doposud narazil.. Postrádali zdravý rozum a byla s nimi nuda. A my společníci odešli na zdlouhavé putování za poznáním.“ (Ví, že si už nyní každopádně zodpověděli plány, které překazí vymyšlené plány. Nepočítá-li.. Oni dva a uspět? Vsází leda na tři dny. Vrátí se a tím to končí. Nezáleželo, s kým má sdílet čas i přítomnost. Záleželo na tom, aby zbytek času i ty dny neprožil ležením, zíráním do prázdná a nasloucháním kterékoliv formě vynořených myšlenek.) „V horším případě si tě označím za dnešní oběd.“ (Víčka zanechá klesnout o centimetr s důraznou vážností, že si legraci nedělá.)

,,Dobré ráno Jiang Li." Pousmál jsem se. Věděl jsem, že tímhle dnem to začíná. Začnu žít s novými lidmi v novém prostředí. Zkrátka a dobře nový "život". Podíval jsem se na ně. ,,Oh, asi budete potřebovat něco k snídani ne?" Uvědomil jsem si, že moji společníci žijí a nebo žijí alespoň napůl.

Povolila jsem ruce a nohy a moje temná aura se rozplynula. Prestala jsem se nabíjet. Šla jsem k ní. Avšak jsem byla prekvapena že neodlítla. "Ano. Dělala jsem to často jenom v soubojích." Odpověděla jsem jí. "Už dlouho jsem nebojovala. Potřebovala jsem se rozehřát za těch tolik let co jsem nebojovala." Řekla jsem. "Tak jo. Pojďme zpátky za princeznou Accaliou a princem Akim." Řekla jsem a šla zpátky k řece k Accalie a Akimu.

Přikývl jsem, jo nový život. "Já nejím, nebo spíš, nepotřebuju to takže se můžu obejít bez jídla." Usmál jsem se na Kannaeho. "Není to se mnou moc složité." Zahleděl jsem se k obloze s tichým zamyšlením. Jiang-Li mi sice jídlo docela často cpala, ale z toho důvodu že se o mě prostě bála. Nezazlíval jsme jí to, i když jsem jíst nepotřeboval. "Měli bychom vyrazit." Došel jsem k dračici a pohladil ji po čumáku.

Otočila jsem se okamžitě k bratrovi a usmála se na něj. "Takže, výborně, udělal jsi to." Předvedla jsem dalších pár pohýbů a ovládla vodu, pak jsem sledovala jak to dělá Aki a pak jsem trénink ukončila. "Dobře, asi bychom mohli pokračovat pryč z údolí Nox." Řekla jsem a došla k Pirožkovi který spásal trávu u jednoho stromu. "Aki pojď." Pobídla jsem toho kluka a vyhoupla se na Pirožka. Pak mi pohled padl na Annu. "Odjíždíme." Usmála jsem se na ní. "Tréninku už bylo dost." Sledovala jsem vyčerpaného Akiho jak se sápe na svou klisnu.