Příběh

"Jsem v Lesících Rheos." Namítl jsem a švihl ocasem. "Údolí Nox je támhle." Zvedl jsem ruku a ukázal směrem k údolí jehož aura se dostávala až sem, sem kde neměla co dělat, temná a taková skoro smutná. Nox vždy působilo tímto dojmem?  Jistě, takže mě sníst nechce, jen to patřilo k jeho černému humoru který...no nebyl úplně nejběžnější, ale co jsem mohl dělat. Sledoval jsem ho obezřetným pohledem když se vydal k mé postavě a přidal se do vzájemného stínu koruny stromu. Pohlédl jsem na jeho tvář která o mou osobu najednou jevina jakýsi zájem který jsme mu dokázal vyčíst z očí, oči nikdy nelžou. "Jaké máš dotazy?" Otázal jsme se a sám si sedl so vhého "sedu" Složil jsem nohy pod sebe aby se mi lépe sedělo, přední jsem jednu natáhla ocas nechal položený v listí, pohled jsem znovu zaměřil na cizince který se tu zčistajasna zjevil. "Pokusím se zodpovědět dotazy jak nejlépe bude v mých silách." Pověděl jsem.

„Vzdálená i blízká území budou zamořená temnými masy, zanechávající za sebou nepřehlédnutelné stopy temných bytostí. Čím konkrétně se les Rheos liší od údolí Nox? Osídlenými bytostmi? Vzduchem, který vdechneš a zaměníš v plících? Atmosférou, kterou dokáže změnit i minimální temný nádor? Ironie..“ (Zapřený zády o kmen mírně obrací obličej do strany zaostřením už nyní sedícího mladíka s úsměvným výrazem. Nenahradil-li ho čistou vážností s lepším změnou pózy sedu. Dolní levou končetinu pokrčí v koleni s přisunutím i s podepřením paže, kdy si zátylek pozvednutím hlavy zapře o dřevo nad důvodem, aby neztrácel mladíka ze zorného pole.) „Napřed mi zodpověz, co tady skutečně děláš. Sám, aniž by v okolí byl tobě kdokoliv blízký či početná skupina tobě podobných. A v druhé fází otázky.. Co vězí za tím, že se mnou míníš sdílet čas i přítomnost? Nevzpomínám-li si, že by kdokoliv chtěl sdílet společnost s temnou bytosti. Vynořila-li se konkrétně z údolí Nox.“ (Zahlédli-li by mladíka například procházející temné bytostí držící si dostatečnou vzdálenost, ihned by si stoprocentně pomysleli, že se dočista zbláznil. Maximálně by si vlastního života nevážil. Netušil, s kým má to do činění. Což byl absolutní nesmysl. Nezdál se mu, že by byl hloupý. Otázka tedy zněla, co skutečně se za tím nacházelo.)

Pohlédl jsem na svého kamaráda. Tak obdivně na to všechno hleděl. Pousmál jsem se. "Krásné že?" Usmál jsem se jemně a chytil ho za ruku kterou jsme. Jemně sevřel ve svých. "Nymfí údolí je stejně krásné." Usmál jsem se a jemně ho dál držel. Pak jsem mírně sklonil hlavu. "Ne tak úplně,  nedokážu být úplně v pohodě, promiň." Už abychom tam byli. Nemusel bych být tak smutný z toho,  no zkrátka že svých pocitů. Jsem jen pitomý duch. A teď jsem Pitomý duch, zmatený sám se sebou. "Omlouvám se jestli to způsobuji nějaké problémy." Zašeptal jsem a jemně se na něj usmál. Pohlédl jsem na Jiang-Li. "Chtěl být tam už být a jít na procházku,  protože..." Zoufale jsem se na něj podíval. "Prostě prosím." Zašeptal jsem,  tohle bylo špatné. V jeho blízkosti mi bylo tak příjemně a krásně. A to bylo na jednu stranu pěkné a na druhou ne. 

Chovali se teochu zvláštně, ale řekl jsem si, že to zřejmě k živým bytostem patří. Yuki se ale choval zase víc smutně. ,,Ne kdepak. Problémy nepřiděláváš." Ujistil jsem ho s vynuceným úsměvem na tváři. Usmívat se mi ještě pořád dělalo problém. Dále jsem hleděl do krajiny. Teď jsem Nymfí údolí viděl jasněji. Začal jsem přemýšlet. Co v Nymfím údolí vlastně žije? Nymfy samozřejmě ale........ nějaké další bytosti se mi nevybavují. Jsou vůbec nymfy přátelské? Teď jsem se moc něchtěl ptát. Byl jsem sice příkladový shinigami s opravdovým zápalem. Bylo tu však něco, co jsem neovládal. Nikdy jsem neuměl bojovat. Vždy jsem při tréninzích prohrával. Pokud bych tedy měl bojovat na přímo, tak nemám šanci. Proto bych nerad potkal nějaké nebezpečí. Nejhorší jsou démoni a andělé. Jedině tyhle bytosti dovedou zabít shinigamiho. Zase jsem se tam dostal. Zase jsem přemýšlel o sobě. Od teď se chci více zaměřovat na mé nové přátele a proto jsem nadhodil otáku. ,,Je Nymfí údolí nebezpečné?"

"Nemyslím si že by nebyl bezpečný." Zamumlal jsem a zahleděl se na motýla který zrovna seděl na listu jedné květiny. "Chápu, takže máš přítelkyni, ale nevzal sis ji s sebou." Pohlédl jsem na něj a mírně se pousmál. Pak jsem jen odvrátil tvář. "Kdo říká že chci děti?" Zamumlal jsem si pro sebe. I když mě nejspíš i tak slyšel. "I kdybych chtěl, dokážu si to zařídit po svém." Prohrábl jsem trávu vedle své ruky. "Nemám nikoho, toulám se sám, se svými společnicemy." Pohlédl jsme na Liu která zvedla hlavu a nastražila uši. "Nepotkal jsem ještě nikoho kdo by...stál o mě nebo mé tělo, nebo cokoliv, navíc jsem většinu života cestoval s holkama." Zašeptal jsem. Lia štěkla a já zvedl hlavu. Oči jsem upřel k lesu, někdo se blížil.

Už to byla delší doba co jsem se tak prodírala lesem, ruce jsem už měla poškrábané od prodírání se křovisky a celkového cestování, musela jsem najít Jasona, protože Artemis si to přála, věděla jsem že on se nejspíš asi vrátit chtít nebude. Laila běžela vedle mě a za nějakou dobu vypadal už celkově nervózní a kňučela. "Copak? Cítíš něco?" Usmála jsem se a pohladila ji po hlavě. Laila se na mě zoufale podívala. "Copak?" Zašeptala jsem zvědavě. Stáhla uši a pohlédla do křoví po pravé straně. Znovu jsme vytáhla nůž a pomáhala si jím abych se dostala dál, ocitla jsem se na malé mýtince. Rozhlédla jsem se a spatřila ho, civěl přímo na mě, ten pohled jsem okamžitě poznala. Napůl vyděšený a napůl připravený, uchechtla jsem se. Laila se okamžitě vrhla na jeho vlčici a nadšeně vrtěla ocasem. "Jasone." Usmála jsem se už přátelsky. "Dlouho jsme se neviděli." Řekla jsem a mírně naklonila hlavu na stranu a prohlédla si jeho společnka, než jsem se znovu otočila na něj. Zazubila jsem se a pohodila hlavou.

Už jsem si chystal nůž když se stromy odhrnuli a na pasece se objevila holka kterou jsem až moc dobře znal. Vykulil jsem oči a postavil se, její vlčice se vrhla na mou. Já se rozbéhl k Jasmine a objal ji. Pohlédl jsem do její usměvavé tváře. "Jasmine!" Vyhrkl jsem nadšeně. Táhl jsem ji k ohni a pohlédl na svého společníka. "Jasmine, tohle je Isyhios. Je to syn Fénixe." Usmíval jsem se. "Isyhiosi, tohle je Jasmine, dcera Dia. Cestuje s Artemis a jejímy lovkyněmi. S těma holkama, se kterýma jsem cestoval taky." Řekl jsem a usmíval se na ní. "Co tu děláš?" Otočil jsem se na ní.

"Nymfí údolí...je jedno z nejvíc bezpečných míst tady, žijí tam víly, nymfy a tak." Zašeptal jsem mezitím co mi vítr foukal do tváře. Zavřel jsem oči. Bože...tohle se nedá vydržet. Včera to bylo...no choval jsem se jak jsem se choval a teď je mi v jeho společnosti tak divně, je to nebezpečné. Otevřel jsem oči a pohlédl na Kanna a jeho výraz, přivřel jsem oči abych na něj přes ten vítr viděl. Jeho aura byla najednou taková zvláštní, viděl jsem jeho pocity tak přesně, až mě to bolelo, jako bychom byli nějak pevně propletení, což nebylo možné. Vítr se mě narozdíl od nich vůbec nedotkl. Nepůsobil na mě, vlasy mi povlávali tak jako vždy.  Ale cítil jsme vítr ve tváři a to příjemné nebylo. Natáhl jsem ruku a jemně ji přiložil Kannovi na tvář. Smutně jsem sklonil hlavu. "To je dobré." Zašeptal jsem. "Neber si to osobně." Vzal jsme jeho tvář do dlaní. Pohlédl jsem mu do tváře. Nakonec jsme se natáhl a jemně naše rty spojil, možná proto abych si to ujasnil, možná proto, že mě tak moc přitahoval. Ale nejspíš hlavně proto, že jsem idiot a udělal to bezmyšlenkovitě. Když jsem se odtáhl, klesali jsme a byli už v našem tábořišti, urychleně jsem seskočil z dračice, cítil jsem jak se třesu. Co jsem to udělal?! "Já...musím si něco zařídit!" Vykřikl jsem zoufale a zmizel v jednom křoví za tábořištěm.Zoufale jsem se tam zhoutil a civěl na svoje nohy.

Unaveně jsem se kolébal na Harmony která tiše frkala a svůj pohled upírala před sebe, byl jsme vyčerpaný, viděl jsem sestru jak na mě nervózně kouká. "Jsem v pohodě, je mi dobře." Zahuhňal jsem a položil Harmony hlavu do hřívy a zavřel oči. "Jen...mě hlídejte." Zašeptal jsem. Harmony se okamžitě uklidnila, jsem princ. Mumlal sjem si v hlavě.  A jsem tak neschopný že takové ovládnutí vody mě takhle položí. Vyrazili jsme a já se po chvíli narovnal. "Omlouvám se za své...prchlivé chování." Zašeptal jsem nakonec, nejspíš ke Kurumi. I když to vlastně bylo ke všem. "Nemám rád když...tohle říkají jak holky tak chlapy. Víš Kurumi?" Pohlédl jsem na něj, vlasy jsem si znovu zastrčil za ucho. "Omlouvám se, jen jsem...hodně přecitlivělý a tak, nedávno mě opustil přítel...pořád, se z toho nedokážu vzpamatovat." 

"Ty nepatříš mezi ty dobré bytosti." Řekl jsem s klidem který nebylo potřeba ani předstírat. "A i tak mám pořád stejnou náladu a nevidím důvod k útěku." Pokračoval jsem a pozoroval ho, samozřejmě jsem to z něj cítil, můj nos byl citlivý na tyhle věci, rozpoznat pachy a určit povahu osoby už byla maličkost. Nevypadal že by mi chtěl klást nějaké těžké otázky, ale to co řekl mě nadmíru  překvapilo, napřed jsem úplně nechápal co tím myslí, a hlavně, proč to chce vědět. Přemýšlel jsem zda mu na to vůbec odpovědět. Jeho další slova mi temnotu jen potvrdila. "Řekl bych že bloudím, ale není to tak úplně pravda, poslali mě sem z mého světa kde moje rasa už téměř vyhynula. Jsem tu abych našel údolí Calla kde mám rý zůstat." Pověděl jsem mu a tím mu dotaz zodpověděl. "A na tu druhou část, ani nevím:" Řekl jsem popravdě. "Netuším, ale..." Zahleděl jsem se do koruny stromů. "Prostě to tak je."