Příběh

„Cožpak není reálné, aby byl dotyčný podobný druhému?“ (Otázal se.) „Nesmyslné.. Zbystřil-li bych podobu, zabil bych tě.“ (Pokrčí nad tím rameny. Ó ano.. Vzpomíná si. Odešel uprostřed dění. Dřív než-li se otočil k odchodu, zbystřil v něm znechucení. Není den, aby nepřemýšlel, co konkrétně znamenal výraz čisté znechuceností. Víčka zanechá zcela klesnout. A pokud by vskutku narazil na minimální kopii, každopádně by jí odstranil.) „Ó.. Jaká zvrácenost. Jsi ideální schránkou pro zasení semene temnoty. Dbej pozorností. Jednou se staneš obětí, do které to semeno zasadí. Porodíš-li dítě s úspěšností aniž bys zemřel, staneš se pro dotyčného/dotyčné velkým přínosem. V lepším znění.. Otrok. Já tě pochopitelně nezamýšlím oplodnit. Dítě, které by si porodil, by bylo křížené. Verdikt by zněl; zabít ho. Nezdědil by ani padesát procent mé síly.“ (Nepřichází v úvahu dítě, které by nesplnilo ani základní podmínky. Víčka zanechá zpětně otevřít, vydere-li povzdech.) „Jaká smůla. Narazit na bytost této formy. V tom případě budeš možná užitečný řekneš-li mi, zda-li tady není v okolí skála s prostornými vnitřními útroby, hm?“

Chodil jsem od stromu k stromu a hledal Yukiho. Vždyť nemohl přece utéct daleko. Musel jsem ho najít. Nevím sice co cítí, ale jsem si jistý, že to nic pěkného nebude. Podíval jsem se na Jiang Li. Zřejmě ji to vůbec netrápilo. Musel jsem tedy hledat Yukiho sám. Když jsem prošel stromy začal jsem prohledávat keře. Nakonec jsem byl šťastný, že jsem v jednom Yukiho našel. Vypadal tak...... jinak. Jakoby stratil barvu nebo prostě byl méně hmotný. Byl smutný a tvář si zakrýval svými malými dlaněmi. ,,Yuki." Řekl jsem abych si získal jeho pozornost. Přistoupil jsem k němu blíže a dřepl naproti jemu. Neopovážil jsem se ho dotýkat. Nechtěl jsem mu ublížit. ,,Yuki...... proč pláčeš? Jsi z něčeho smutný?" Spozoroval jsem u sebe novou věc. Bál jsem se o někoho jiného než o mě. Znamenalo to, že jsme si bližší? Přál jsem si aby to tak bylo. Možná utekl kvůli té pusy, došlo mi. Usmál jsem se na něj. ,,Yuki...... ta pusa mi nevadí."

Schovaná v keři jsem nepozorovaně nahlédla co se přede mnou děje. Uviděla velmi mladého kluka a před ním dřepal druhý kluk. Z Toho prvního kluka bylo cítit že musí být Shinigami. Ten druhý byl zvláštní. Jakoby byl mrtvý ale pořád žije. Avšak jsem pochopila co se děje. Z nějakého důvodu jeho duše byla pořád v jeho mrtvém těle. Že by kletba? Avšak jsem viděla že ten kluk plakal a slyšela jsem co Shinigami mu říkal. Že by homosexuálové? Crail by byla šťastná kdyby tady byla. Nadále jsem se na ně dívala co budou dělat.

Mírně jsem sebou cukl a pohlédl na něj. Kdy mě tu sakra našel. "Já... Nechtěl jsem,  nechtěl jsem aby jsi něco vzal špatně nebo tak." Zašeptal jsem smutně a pohlédl mu do očí. "Mám tě rád." Zašeptal jsem se zoufalstvím v hlase. "Promiň." Zašeptal jsem. Věděl jsem že to bylo rychlé a smutné. Věděl jsem že tohle bych mu určitě říkat neměl,  zvlášť ne teď.  Když mě tu našel zhrouceného a smutného. Pak jsem se na něj překvapeně podíval. "Kanaye." Zašeptal jsem a utřel si oči. Pomalu jsem získal zpátky svou hmotnost a pohlédl do trávy. "Nevadí ti to?" Zašeptal jsme s hodně malou nadějí,  ale alespoň nějakou. Alespoň něco. Pokud mi bude věřit,  je to to nejhezčí co pro mě může udělat. 

Jenom jsem se usmál. ,,Přeci jsem ti říkal, že mi to nevadí." Pak jsem se zarazil. ,,Ka-Kanaye?" Po nějaké době mi došlo, že se mě asi snažil oslovit. ,,Oh promiň. Je to můj zlozvyk. Nevím teda jestli jsi japonec, ale my v Japonsku říkáme první naše přijímení a potom až jméno. Takže moje jméno je Yoshino. Asi jsem tě zmátl." Nervózně jsem se usmál. Tohle jsem si předtím neuvědomil. Potom jsem zvážněl. ,,Netuším co cítíš, ale nechci aby jsi z toho byl nešťastný." Doufal jsem, že se Yuki zase usměje nebo tak něco. Nechtěl jsem lidi okolo sebe dělat smutné. Možná jsem byl v hodně věcech špatný, ale v pozornosti jsem nikdy chybu neměl. ,,Yuki odstup." Řekl jsem a pak se podíval na jeden z keřů. ,,Netuším, jak dlouho tam jsi, ale ukaž se. Se mnou si na schovávanou nikdo dlouho hrát nemůže." Mračil jsem se a byl připravený vytáhnout mojí kosu smrti. Bylo tam nějaké stvoření. Nějaké, z kterého rozhodně nešla dobrá aura.

Uvědomila jsem si že ten Shinigami mě taky mohl ucítit když jsem neměla schovanou auru. Tak tedy jsem si pomalu stoupla a vyšla z keře ven pred těmi kluky. "Dobré odpoledne kluci. To ale máme pěkný den že?" Řekla jsem. "Vidím že tady máte něco k vyřízení s vámi jelikož se to týká vašeho společného vztahu. Nechtěla jsem vás vyrušit. Chtěla bych jen vědět kde je presně hrad Wonderfulu." Řekla jsem jim. Avšak jsem nečekala že tato konzervace bude normální. I když jsem normálně stála jako bezmocná, přesto jsem si raději dával pozor jestli Shinigami nevytáhne proti mně svoji kosu smrti. Už takhle byl naštvaný.

Procházela jsem se po okolí sem a tam, už celé hodiny, zamyšlená a neustále jsem se otáčela kolem dokola. Nevěděla jsem kam dřív jít a nebo co dřív dělat, myšlenkový pochod jsem měla jaksi mimo vesmírné chápání a že by mi bylo nějako moc do smíchu nebo dobře se říct taky nedá, ale byl to můj dení chleba, oběvovat se a mizet na místě jen abych se vyhla námezním lovcům nebo komukoliv jinému, co by mě chtěl dostat na stěnu trofejí. Ani jsem se tomu moc nedivila, taky jsem jim brala jejich kořist pod očima i za cenu šrámů nebo jizev, přesto jsem se držela stranou, čistě jen ze zvědavosti a trochy napětí, nic víc jsem v tom neviděla, ale jeden se taky na tomhle místě musí nějako obživit. 

Zrovinka jsem si našla nějaké to pohodlné místo na odpočinek, vyhoupla jsem do sedu na jedné z větví stromů, kde byl hustý porost a užívala jsem si klidu a zvuku přírody, občas jsem se ohlédla kolem, jestli je klid před problémy a pak se dál oddávala své stávající práci a to podřimování.

Jak jsem si přál stvoření ze svého úkrytu vyšlo. Trochu to se mnou cuklo, když jsem ji uviděl. Byla obrovská. Musela měřit více jak 3 metry. Bez pochyby byla démon a nebo alespoň polodémon. Polk jsem a chtěl začít mluvit, ale ona mě předběhla. Kupodivu se snažila navést nekonfliktní konverzaci. Omluvila se a pak chtěla vědět, kde je hrad Wonderfulu. I přesto, že se chovala klidně jsem byl na pozoru. Byl jsem každou chvíli připravený vytasit kosu smrti, pokud to bude nutné. Podíval jsem se na Yukiho. ,,Yuki drž se dál. Vyřídím to tady a všechno bude v pohodě." Doufal jsem, že bude. Přistoupil jsem tedy blíže k té obrovské ženě a vytáhl z brašny mapu. Rozevřel jsem ji tak, aby na ni mohla dobře vidět a postavil jsem se kousek vedle ní. To aby to neviděla obráceně. ,,Takže teď jste tady." Ukázal jsem na mapě na Nymfí údolí. Hradem Wonderfulu měla určitě na mysli Accaliin hrad. Ukázal jsem tedy na něj. ,,Tady je hrad, na který se chcete dostat. Stačí, když teď odsud půjdete pořád na jihozápad.  Když půjdete neustále tímhle směrem, tak se k vašemu cíli dostanete." Vysvětlil jsem a doufal, že to bude všechno, co budu moct pro onu tajemnou ženu udělat.

"Já jsme z Japonska... Ale moje příjmení,  já žádné nemám." Zašeptal jsem. "Proto mi přišlo... V pohodě ti říkat jménem." Zašeptal jsem. Díky tomuhle jsem byl ještě víc v prdeli než předtím. "Nechceš abych byl nešťastný?  A jaký mm být?  Mám být šťastný? To je asi to poslední co bych teď byl." Vyhrkl jsem,  to ale přišla nějaká holka a já se na ni zahleděl. Chtela vědět co a jak. Jak se dostane na Hrad,  ale já viděl to co ostatní nikdy nevideli i kdyby se to ta osoba snažila schovat ( a auru nikdo schovat nemůže i kdyby chtěl,  zkrátka z vás vyzařuje). I tak jsem viděl její pocity. "Ne počkej nesmíš ji radit." Vyhrkl jsem a přiběhl k Yoshinovi. Ale to už to řekl. Smotal jsem mapu. "Ona je zlá!" Vyhrkl jsem. 

Jenom jsem se na Yukiho podíval. Já vím Yuki a proto se jí snažím zbavit. Yuki uměl číst moje myšlenky, takže jsem doufal, že tohle slyšel. Stejně už jsem všechno té ženě dovysvětlil. ,,Dobře." Promluvil jsem zpátky k ní. ,,Teď už máte všechny informace. To znamená, že moji pomoc už nepotřebujete. Pokud nás tedy omluvíte, tak my už půjdeme." Chtěl jsem odsud pryč. Byl jsem velice nervózní z té ženy. Měla značnou přesilu. Byla větší a určitě i silnější. Krom toho ta aura. Byla tak děsivá. Ktomu všemu mě ještě více děsila Yukiho reakce. Jednal pohotově. Mapu jsem schoval zase do brašny a místo ní uchopil svojí kosu smrti. Ruku jsem ale z brašny nevytáhl. Chtěl jsem všechny svoje emoce skrýt. Znovu jsem se na Yukiho podíval. Pokud zaútočí uteč.