Příběh

Zarazím se. Pokud mě nevezmou do Twilightu, asi se budu živit jako bubák. "Klid. Nechci ti nic udělat." Řeknu a usměji se. Přičupím se, abych se netyčil do takové nadmořské výšky a sednu si. "Mě se fakt bát nemusíš. Jen chci vědět, kdo mě to zachránil, kde to jsem a.... co je dnes za... noc? Řeknime asi. Prostě datum." Popravdě? Kdybych chtěl, mohl bych ho jednoduše zabít. Ale... Proč bych to proboha dělal? ><. 

Díval sem se na něj zkrz masku a přemýšlel jestli mu mám věřit nebo ne ...ale ..spíše ano,,jsem Mizuru..m..maskonoš.t..tohle je kouzelní les a..ď..dneska je no..zaří? Ano září  rok 2016" řekl sem taky sem neměl moc pojem o čase neměl sem žádnou elektroniku ani sem to neznal ,,Na..nevím to jistě a..ale rok je ..z zpravny snad."zašeptal sem a pomalu sem si masku zase sundal teda dál sem ji na stranu hlavy ,,To..ty..si kdo a..a proč si byl v ledě?" Zeptal sem se ale stále sem si udržoval ten odstup od něj.

"Huh? To už je rok 2000?" Podrbu se na zátylku a jakobych něco počítal. Pak se plácnu do čela. "Proboha, já byl v tom ledu kolem 90 let!" Pak se vrátím k jeho otázce. "Oh, promiň. Jmenuji se Haru. Haru Nagami a jsem.... Upír." Řeknu trochu neochotně. "Ten led.... Trochu hůře se to vysvětluje, víš no... " Povzdechnu si. "Vytvořila ho moje matka, protože mě a mou rodinu chtěli zabít obyvatelé vedlejšího města. Rodiče zabili a má matka mě zachránila tím, že mě obalila ledem. No a asi mě odneskla voda... a jsem tu."

Upír ? To je vážně upír ? Řekl sem si a polkl sem .Je mozne že mi opravdu neublíží alem.kazdy upír musí jíst..a hlavně ..teď nejedl 90 let jak říkal..no řekněme to takhle..pokud mě nezabije je to v pohodě,,A..aha..m..mě je teprve 16 a ..t..tady jsem dva týdny..asi.." řekl sem a rozhlédl sem se kolem.Byla čím dál větší tma ,,Já..své pravé ..r..rodiče neznám.." řekl sem pravdivé a odložil sem masku úplně..moje bílé vlásky svítili do dálky byli jako čerstvě napadli sníh.podival sem se na něj ,,vážně mě...to..n..nezabijete..?"zašeptal sem skoro neslyšně a sklopil sem hlavu..já se ale že začátku bál vseho

Pousměji se. "Slibuji ti, že se ti nezlomím ani vlásek." Pomalu vstanu. "No... Takže... Podle všeho mám teď... 120 let.... hmm, takže jakobych měl 18." Řeknu se smíchem. Pak se ale podívám na něj. "Je mi líto, že své rodiče neznáš." Řeknu soucitně. To, že mý rodiče zemřeli je smutný, to je prostě fakt, ale pamatuju si je. A mám hezké vzpomínky. On nemá ani to. Když se na něj chvilku dívám, zjišťuji, že mě fascinuje jeho vzhled. Zasvítí mi oči, ale radši se hned vzpamatuji. "Promiň. Není tu v okolí nějaká možnost jídla?" Zeptám se, protože mi zakručí v břiše.

Prikyvl sem a koukal jak se zvedl.,,To..to nic..j..já sem zvyklí už " řekl sem a pomalu jsem taky vstal..zeptal se. Na jídlo a já sem se rozhlédl,,Na..no já..nevím ..já..od..malička jim jen ..zeleninu a ovoce...a..toho je..tady v lese hodně..ale..m..maso a tak..no..lovit je zakázané p..proto se tu nakupuje ale..p..peníze se těžko scházejí" řekl sem..já sem tu byl jediný živí teď ale mě řekl že mě nezabije.kdyz tak o tom přemýšlím ..i kdyby se..že mě ..no napil nemusel by mě zabít .Sehl sem se pro masku a tu sem si dal zase zpadky do vlasů ,,M..máte..velký..h..hlad..?" Zeptal sem se čisté nevině.Tak blbá otázka nejradši bych si nafackoval.bude hloupé nabídnout se upírovi? Možná jo ale ..to bych nebyl já abych to neskusil ,,..j..jam.m..mohl bych ..j..já" zašeptal sem tiše se zrakem sklopenými abych se mu nemusel koukat do očí protože mě to znervoznovalo.

Podejdu opatrně za ním, čím se mi podíval do očí. "Postačí zatím to ovoce." Usměji se. Nechci ho hned vyděsit. A krev jsem nikdy nepil žádnému člověkovi. Nanejvíš třeba slepici, kterou jsme měli zároveň na večeři. "Nemusíš se mě bát, jo? A nevykej mi prosím tě. Je to divný." Pousměji se. "Zkusme to znovu. Já jsem Haru." Podám mu ruku, abychom si jimi potřásli. 

Díval se mi do očí byl blízko hodně blízko .Přikývl sem,,D..dobře ..o..ovoce r..roste k..Kosek odsud.." řekl sem a pak řekl že mu nemám vykat ale..já byl zvyklí starším vykat..je to slušně ale ..pokud se mu to nelíbilo..,,p..pokusím se" pomalu sem natáhl ruku a jeme stiskl tu jeho ale to nemohl snad ani cítit ,,H..Haru-s..san?" Bylo to jako jestli to půjde aspoň takhle..protože říkat mu čisté jménem..to sem nemohl nešlo to,, Mizuru.." řekl sem i své jméno teda ale stejně sem se snažil vyhnout očnímu kontaktu.,,Já..ukážu..kde roste..t..to ovoce .." Řekl sem .Ale stejně krev bude taky potřebovat a pokud nemá peníze tak se k ní jen tak nedostane lov byl v tomhle lese zakázaný to sem...jednou už zmiňoval myslím .

Co bych měl dělat? Proč tu vlastně jsem? Seděl jsem ve stínu stromů u jedné řeky a přemýšlel o svém životě. Jsem tu z nějakého důvodu? Pokud ano tak z jakého. Hleděl jsem na slunce které bylo vysoko na obloze. Měl jsem hlad, dlouho jsem nepil žádnou krev, štvalo mě to. Ne to že jsem krev dlouho nepil ale to že ji musím pít abych přežil. Přála si tohle moje pravá matka? Sedl jsem si až k zemi a zíral před sebe.

Zničehonic mi ségra řekla: máš to tu chvíli na starost Aki a zmizela, ani nečekala na to že se budu bránit. Co si sakra představuje ta holka splašená? Nejsem její poskok! A navíc, co mám dělat? Co mám sakra dělat? O vládnutí toho vím asi stejně jako o přípravě jídel z KFC. Byl jsem zoufalý ale naštěstí se tu Accalia objevila dřív než jsem počítal a já si spokojeně oddechl. Nebudu tumuset být a tak jsem zdrhnul asi jak se dalo čekat. Utekl jsem zase do lesa a předstíral jako že jsem někdo úplně normální. Což by i šlo kdybych neměl tak špičaté uši a na zádech průsvitná křídla. Teď jsem jen tak bloudil lesem a přemýšlel co podniknout.