Příběh

Poslouchala jsem jejich konverzaci mezitím co jsem hlídala okolí, ve chvíli kdy ale jen začal tu větu, jsem po něm vrhla vražedný pohled, můj maličký bratříček nic takového zkoušet nebude! Prohlédla jsem si toho kluka. "Určitě je teplej, jinak by Kyle tolik nezářil. Samozřejmě jsem věděla o homosexualitě svého bratra. Navíc byl do všeho tak hrrr, že by byl schopný toho kluka pozvat na rande jakoby se nechumelilo. Pohledem jsem toho kluka varovala. Nebude na něj sahat, vůbec.

,, děkuju" usmál jsem se a dál ho poslouvhal. ,,To ty taky" věnoval jsme mu malý kompliment. Ale kdyz chtěl něco říct, tak najednou zmlknul a byl nervózní. Uviděl jsem její sestru jak se na nej upřeně kouká. ,,Co jsi mi chtěl říct? Neboj se... Můžeš to dopovědět" pobídl jsem ho a pohladil jej po paži. 

Okamžitě jsem se k nim vydala a sundala mu jeho ruku z mého bratra. "Nic říct nechtěl!" Zavrčela jsem a varovně na něj hleděla. Očima jsem přímo říkala ať vůbec nic neříká. "Je to můj bratr a tak ho nech být." Nevšímala jsem si toho, že se to Kylovi asi moc nelíbí, bylo to pro jeho dobro. "Kyle ty laskavě nic neříkej jasný?" Řekla jsem a přejela ho pohledem. "Jasný Kyle?"

Chtěl jsem něco říct, ale Katy si stoupla řede mě. "Hej!" vyhrkl jsem už naštvaně. "Chci abychom si spolu někam vyšli Ichi." Vyhrkl jsem dřív než mi stačila sestra v tom zase nějak zabránit. Upřel jsem na něj svůj tichý, prosebný pohled. "Prosím." Zašeptal jsem v zápětí. "Já...nikdy jsem si s nikým nikam nevyšel." Upíral jsem na něj tichý pohled a vykukoval spoza svojí vypečené sestry.

Měl jsem pocit, jakoby mě snad urážel, jakoby snad urážel mou magii a mou samotnou existenci, tak ta slova zněla, tak moc. Ušklíbl jsem se. "Dlouholeté zkušenosti?" Zašeptal jsem. "Můj otec není žádný bůh který by uměl kdoví co, je to pouhý bůh hudby a lukostřelby, většinu moci mám od své tety, cestoval jsem s ní tak dlouho, že už ovládám všechno co se vůbec dá, tak buď tak milý, a nemysli si že jsi něco víc než ostatní, to jste vy démoni, nesnáším lidi kteří jsou něco víc." Zašeptal jsem se silnou nenávistí v hlase, možná díky mému otci, určitě si myslel něco v tom smyslu že je tak úžasný, že k čemu by se o mě staral když jsem potomek nějaké blbé lidské ženy? Sledoval jsem toho týpka co přišel. Nakonec jsem se zahleděl na něj, dělá ze mě neschopného krypla, ze mě, to mě tak neskutečně uráželo. Dělá neschopného někoho, kdo většinu života pronásledoval nestvůry aby je pak zabil. Démony, všechno možné, ty nejvíc nebezpečné nestvůry měla na starpst právě moje teta, já byl její pobočník, všechno jsem dělal, zabil jsem tolik nestvůr, že jsem to přestal počítat, daleko víc nebezpečných než byl on. Proč bych se měl bát cestovat s někým u kterého by mi trvalo tak hodinu zjistit jeho slabinu? A to díky vrozené božské schopnosti. Jsem lovec a vím to. Pohlédl jsem na Liu a ušklíbl se. natáhl jsem před sebe ruku a zhmotnil se mi v něm luk. "Ale jasně, proč ne, ale opovaž se mi zkusit nějak ublížit." Zašeptal jsem. "Protože by se ti to nevyplatilo." Lia k němu došla aby si ho očuchala, aby poznala pach toho, s kým budeme cestovat.

(Veškeré kroky zastaví s vlastním doprovodem, kdy se oba otáčí do strany se zbystřením mladíka.) „Nemyslí si, že si vždy démoní odnáší podíl viny za odehraný incident. Či představují hrozbu, vydáš-li se s nimi na společné putování. Osoby, které zasednou na trůn a získají vládu, časem dochází k ovlivnění i zaslepenosti, kdy zkrátka i oni na vlastní lid vzhlíží ze samotného vrcholu. Nepočítám-li, že sem to už zmínil. Nemám zájem rozpoutat konflikt s někým, kdo i když získal zkušeností které doposud má, stále v sobě neprobudil tu skutečnou sílu. Vyzradím ti část historie, kterou zamlčeli.“ (Vyčká si, až mladík zkrátí vzdálenost mezi nimi vlastní chůzí. I on sám se společníkem vyráží dál zaprašenou cestou.) „V dávné historii žila bystost, která téměř vyhladila žijící bytosti i obyčejné lidské bytosti. Ironii na tom sklízí fakt, že dávní vládci běsnění zmíněné osoby nezastavily a spoléhali i na bohy, které zneužily a donutily čelit válce i bytosti, kdy s ochotou obětovali i vlastní druh bez viditelné „lidskosti“.“ (Objasní podstatný detail, v němž už tehdy zmizela ona důvěra a dalo by se říct, že účastnící spíš lpěli na osobní přežití. Vzpomíná si na bytost, která v něm vzbudila zájem. Můžou za to identické předpoklady vzdorovitosti i neústupností mladíka, odhodlaného zabít kteroukoliv temnou bytost. Nazačátku si až troufal myslet, že by s mladíkem byli snad i příbuzní. Vyvrátil myšlenku zaslechl-li, že mu v proudí v žilách krev boha. Možná ten příbuzenský vztah tam existenci má. Motivace oné cestu na území padlých andělů, byla zrekonstruovaná aby si čisté ověřil, zda ona bytost zemřela či nikoliv.) „Mám-li změnit názor i pohled, co zpečetit vzájemnou dohodu?“ (Víčka zanechá zavřít o centimetr s mírným otočením obličeje do strany, čímž mladíka zaostří.) „Než dorazíme na hranici zákazaného území, naučím tě pár slibných dovednosti z mé osobní sbírky, kdy na zmíněné hranici se staneš mým oponentem pro boj. Vyhraješ-li.. Vyzradím ti mou identitu i důvod mé existence. Máš-li o to zájem.“ 

Jeho otázka mě mírně zaskočila. Nikdy jsem s nikým nikam nešel, krom svých rodičů. ,,No...taky jsem nikdy s nikým nešel. A myslím, že je to dobrý nápad. Mohli bychom se lépe poznat. Takže velmi rád půjdu Kyle" usmál jsem se a následně zrak přesunul na jeho sestru. Soptila vzteky. Jen jsem se trošku vyděšeně usmál a pak zase věnoval pozornost Kylovi. Je roztomilý. Libi se mi jeho nadšení. Taky bych chtěl mít takové nadšení a radost v krvi. Jenže co mám já... Náladovost a rozdvojenou osobnost. To prostě potřebujete a bůh ví, abych mu třeba omylem neublížil.

"Dobrá pane." Uklidnila jsem se a pousmála se mu. "Počkat vy jste na kluky?" Překvapeně jsem na něj zírala když mi tohle řekl. Byla jsem překvapená že princ je pro kluky. A proto vůbec nereagoval na moje velké ňadra. Pomyslela jsem si. Dala jsem si ruku přes moji pusu aby mě neviděl že se trochu chechtám.

Pohlédl jsem na něj a kolem mě se okamžitě objevila mrazivá aura, přejel jsem ji nakvašeným pohledem. "Máš s tím snad nějaký problém? Můžu si být co chci, lesu stejně vládne moje sestra." Zaprskal jsem a a naštvaně od ní odstoupil. Odvrátil jsem pohled a jen si odfrkl. Stejně bych nikdy neměl někoho kdo by mě měl rád. Smutně jsem se zahleděl na svoje boty, vysoké a koženné. Jenže to jsem zaslechl jak se směje. Otočil jsem se na ní, kolem mě temně modrá aura. "Cos to říkala?" Zavrčel jsem vražedně. Neříkala, smála se, ale to mi bylo jedno.

Jak jsem viděla že princ Aki je naštvaný, a vydává ze sebe mrazivou a temnou auru na vysoké úrovni, byla jsem vyděšená. "Omlouvám se pane! Já s tím žádný problém nemám!" Řekla jsem vyděšeně. "Už se vám nebudu smát. Odpusťte mi to prosím." Nechtěla jsem si přidělat komplikace.

Vracela jsem se z výpravy a pomalu usínala v sedle. Za chvíli jssem už překročila hranici a ocitla se zpět v lese. Zhluboka jsem se nadechla. Díky bohu, ještě potrvá než se zase budu muset vydávat někam pryč na cestu, snad to tu Aki zvládl, byl by docel problém, kdyby se něco podělalo, což by v Akiho přítomnosti bylo i možné. Dojela jsem do hradu a dala Pirožka do stájí aby ho odstrojili. Pak jsem ale narazila na svého bratra, mírně jsem naklonila hlabu na stranu, co to sakra zse vyvádí. Došla jsem k němu a spatřila tu holku, bez okolků jsem položila bratrovi ruku na rameno. "Aki?"  Pohled mi padl na tu dívku. "Dobrý den, vy jste tu nová?" Prohlédla jsem si její oblečení. "Já jsem Accalia."

Šťastně jsem se usmál, ale pak jsem si všiml jak se tváří Katy a zatvářil se nervˇozně, teď mě určitě seřve, jak to už bylo u ní zvykem kdykoliv jsem udělal něco, co podle ní bylo nebezpečné. "Kus odsud je hostinec." Zamumlal jsem. "Určitě by byli rádi kdybychom tam došli. Už jsme tam totiž se sestrou byli." Zamumlal jsem a pohled měl upřený do země jelikož mě sestra probodávala pohledem. "Jsem dost starý na to abych si věci řešil sám." Zahuhňal jsem podrážděně.

,,To zni skvěle" řekl jsem a pak se ke mne připlazil ten muj maly otrapa. Jak já ho mám rád. ,,Nechci byt hrubý nebo tak ale nemyslíš si, že se az moc o nej staráš? Preci jen už není dítě a muze dělat co chce" řekl jsem jí kdyz probodavala svého bratra pohledem. 

Uviděla jsem tu holku a vzpomněla jsem si když mi služebnice ukazovala obrazy, přesně tak ta holka vypadala. Podravila mě. Je to Accalia. "Buďte zdráva princezno" Pozdravila jsem jí a uklonila jsem se jí. "Ano jsem tu nová. Jmenuji se Anna Masamure. Přišla jsem vámi a princovi Akimu sloužit." Řekla jsem.

Pohlédl jsem na sestru která se tu zčistajasna objevila a okamžitě se o mě začala opírat. Mračil jsem se na celé kolo, ale to bylo tak všechno na co jsem se zmohl. Strašně mě vytáčelo, když ze mě měl někdo prdel jen protože jsem gay, jen protože jsem na kluky, co je na tom špatného, na tom přece nic špatného není. "Já...já musím jít." Zamumlal jsem a svou sestru od sebe odtáhl, načež jsem se otočil a prost utekl k sobě do komnaty. Kde jsem se zachumlal do dek a jen se chvěl. Byl jsem pitomý, proto se moje myšlenky ubírali typem: Je to špatné že mám rád mužské tělo

Zamračila jsem se. "Moc? Vůbec nic nevíš." Zašeptala jsem. "Stačí málo, a někdo mu ublíží, stalo se to tolikrát, protože je to trouba a neumí se bránit." Zašeptala jsem, stále tím varovným tónem. "No není to tak Kyle?" Zeptala jsem se a pohlédla na svého mladšího bratra, byla to pravda a on to moc dobře věděl, akorát si to neuměl přiznat.

Jen jsem sklonil hlavu, v tomhle měla Katy pravdu. Přikývl jsem. "Už jsem na to několikrát doplatil." Zašeptal jsem smutně. "Nechtěl jsem....jen...to jinak nešlo, chtěl jsem pomáhat, když jsem pomáhal naposledy...kousla mě ta liška, ale...Ichi mi neublíží. Jen zajdeme třeba na pivo nebo tak." Pokrčil jsem rameny a pohlédl na Ichiho a pokusil se jemně usmát. "Že?" Zeptal jsem se ho a prosebně na něj hleděl. Konečně bych mohl zajít aspoň někam. 

,,Neni trouba, jen je prostě zvědavý a akční... No co..." Oponoval jsem nad jejím pro mě tedy dost hrubym a nevhidnym nazvanim jejiho bratra. ,,Nikdy bych ti neublizil... Muzeme tedy někam zajit... Veď mě" usmal jsem se a pohladil jej po tváři. Jen se bojim, ze jestli půjdeme do Údolí Nox, tak se stane něco špatného, a to kvůli mě.

"Jen chci...pomáhat ostatním." Zašeptal jsem smutně s pokrčením ramen a pohlédl na Katy. Věděla to, měl jsem jen dobré srdce. "Dobře." Vydal jsem se na cestu mezi stromy a za chvíli už viděl další část lesa. Rozhodně lepší než smaragdový háj, bylo tu víc stromů které působili jinak, víc mírumilovně a příjemně. Cpž se mi líbilo.

Momentálně jsem tak nějak nevěděl, jestli si ze mě dělá srandu nebo ne.  Rozhodně ale nepůsobil jako někdo, kdo by o tom věděl něco víc. Šel jsem vedle něj a nezbývalo mi nic jiného než ho poslouchat. Lia vypadala spokojeně a jen vedle nás běžela a vrtěla ocasem. Když už jsem si říkal že s někým budu cestovat, nebude to někdo, jehož slovva ani nebudu chápat. Vlastně jsem ani pořádně nevěděl o čem mluví, začal o tom mluvit tak náhle, že jsem se do toho moc nedostal. Ve chvíli kdy ale zmínil dohodu jsem zpozorněl a pohlédl na něj. "Myslíš si že jsem idiot a jen tak uzavřu dohodu s démonem? I kdyby to byla jen tak titěrná dohoda, takovou pitomost neudělám." Oznámil jsem mu. Lia se na mě podívala. "Jsem syn Boha slunce a mám uzavírat dohody s něčím tak temným?" Odvrátil jsem od něj pohled, ještě kdyby se o mě ten kretén zajímal a jediné co mě s ním spojovalo by nebyli blbé vlasy a oči. A taky ta slabá zlatá záře která ze mě vychází během dne, díky Artemis zase moje kůže ve tmě mírně září jako měsíc. "Nemám zájem o smlouvy, jediné co udělám, je že budu s tebou cestovat, chci zabíjet stvůry svou silou." Zašeptal jsem.

„Nechápu pořád zásadní důvod, že si doposud nezprovodil ze světa mou osobu. Vykládáš-li, že si zafixován na zabíjení temných bytosti a zároveň si odsouhlasil cestování v mé společností.“ (Může kdykoliv zaútočit, kráčí zády ke chlapci, čímž získává výhodu. I společník má značný náskok v chůzí a tudíž by dokázal s pravděpodobností oba zranit. Otázka zní; zda by nadcházející činy po zaútočení nepředstíral. Odkud má chlapec ten stoprocentní důkaz, že není zachycený v iluzí a nespadl tak do pasti? Maximálně by znal cestu zahájeného putování do vybraného území. V další variantě patřil mezi iluzionisty, či vlastnil jestřábí oko zpozorovat, co obyčejné oči nezahlídnou. Veškeré kroky zastaví s otočením těla do strany, kdy mladíka zbystří s ostrou chladností donutící i společníka zastavit.) „Opět další nudný hmyz bez špetky odlišností od ostatních. Vyjádřím se lépe.“ (Vymění-li chladnost za úsměv, obklopí ho temná aura odpovídající že zájem démona lpí na osobách, kteří nabízí například v zabíjení času zábavu.) „I kdyby mi vzrostl chtíč, nezískal bych nic, zamýšlel-li bych tě zabít. Nezastáváš pozici vladaře.“ (Objasní.) „Lpíš-li na zabijení temných bytosti, zúčastním se představení, až vstoupíš na území padlých andělů. I když zabiješ kupříkladu větší procento, pořád zůstane to minimální, které tě ohrozí. Abys chápal.. Odsouhlasil-li bys dohodu, nabídl bych ti i částečný štít. V pořádku. Odlákáš tak pozornost vůči mému konání.“ (Nazpět se otáčí, aby pokračoval i se společníkem a zbytečně se nezdržoval.) „Nepomůže ti ani společníce.“ (Nemyslí si, že by nechali volný průchod dítěti boha. Museli by to být akorát hlupáci. A čím víc záště k dobru cítí temnoté bytosti, tím se zanechá zcela pohltit. Není možné, aby vyhubil celou rasu. Vyjednávání by bylo k ničemu.)

Nasledoval jsem ho na cestu, která vedla pro me kamsik do neznama. Oky se ke mě priplazil a omotal se mi opet okolo ruky a hlavu si dal na mé rameno. ,,Kam ted Kyle? Doprava nebo doleva?" Stáli jsme na té cestičce a já čekal jak mi Kyle odpoví. Oky se nejak zase vrtěl. ,,Ty mas už zase hlad? No tak počkej..." Vytáhnul jsem si z měšce kousek masa a dal mu jej. Ještě mam pro nej brouky, ale to dostane az vecer. Neotravnejsi je ty brouky chytat. Zmetci jedni. Ale pro něj všecko. Však je to taky muj kamarád.

Sledoval jsem ho a jemně se usmíval. "Taky bych chtěl zvířátko." Zašeptal jsem. Bavilo mě ho sledovat, bylo to zajímavé, nemohl jsem mít zvířátko a on....on ho měl a bylo krásné. "Půjdeme tudy." Vydal jsem se do leva a za pár hodin jsme vyšli i z dalšího lesa do lesíků Rheos. "Tady je to pěkné." Zašeptal jsem spokojeně a usmál se na Ichiho. "Hostinec by měl  být...tamtudy." Vydal jsem se po lesní cestičce.

"Neměl jsem důvod." Zašeptal jsem, což byla pravda, zatím mě nijak neohrožoval, dokonce jsem ani neměl hlášení o tom že by někomu udělal něco závažného, tedy někomu kdo by byl pro můj svět důležitý. Navíc jsem věděl o každém jeho kruku, pomalu, velice pomalu jsem v něm začal číst, a to šlo. Zahleděl jsem se mu do očí. "Jo, to máš pravdu, nezastávám žádnou pozici, protože jsem odešel i od lovkyň a ztratil tak i nesmrtelnost. Vlastně nejsem vůbec důležitý, můžu ti akorát pomáhat při tom tvém výletě, ale nemám v plánu zabíjet někoho kdo si to nezaslouží." Vysvětlil jsem mu. "Padlý andělé, nikomu nic neprovedli. Většina z nichani padlí být nechtějí, jen se nemohou vrátit na oblohu." Zašeptal jsem, tohle bylo kruté. "Nebudu zabíjet žádného anděla, nikdy, dokud mě nebude ohrožovat, je ti to jasné?" Řekl jsem a zamračil se. "Nikdy mi nic neudělali, prot nemám důvod jim něco dělat." Vysvětlil jsem. "A žádnou smlouvu uzavírat nebudu, kromě toho o mé společnici vůbec nic nevíš." Pohladil jsem Liu a zamračil se. "Nemůžeš zabíjet nevinné bytosti!"

Napadlo me, že když ma Okyho rád, tak že bych mu donesl Okamii z Údolí Nox. Říkal, že by chtěl zvířatko. ,,Ano je to tady moc hezke" nikdy jsem v lesících Rheos nebyl. Vlastně jsem nebyl skoro nikde. Chtěl bych si to tady celé projit. ,,Dobře..." Usmal jsem se a následoval ho. Kouzelne. 

Jen jsem se na něj něžně usmál. Sestru jsme nechali daleko za sebou a pomalu pokračovali lesem. Vypadal jsem hodně spokojeně a taky jsem byl. Bylo to příjemné, neublížil mi během pěti minut jako ti ostatní. "Vždycky jsem chtěl takhle s někým někam zajít, ale...nikdy se mi to nepovedlo, protože mě chtěli zabít kvůli mému původu." Zašeptal jsem.

„O-ho.. Mýlíš se. I nesmrtelnost má nedostatky. Vážně by sis přál žít s nesmrtelnosti? Vidět všechny ty odlišnosti, kdy i samotný život ztrácí smysl? A podílet se na demokracii? Nemám ti názory za zlé. Mé názory vychází doposud z toho, čeho sem se zúčastnil. Věř, že někdy i nepřítel se ti může stát přítelem. Osobně ty sám si zaslepen. Všichni. Odkazujete se na to, co slyšíte. Nehledíte na to podstatné. Například nyní; že část padlých andělů si osud nevybrala, ale na démony vzhlížíte z vrchu, jakoby si oni osud vybrali. I mezi námi žijí odlišností. Nemůžu?“ (Víčko zlatého oka zcela zavírá, nenabírá-li druhé záblesk totálního šílenství a až nyní se odhalí viditelný černý znak [四], nabírající intenzivní odstín vůči zlatému zbarvení oka.) „Otec, matka, dítě, vlastní druh.. Můžu zabíjet, označím-li dotyčné za obyčejné. Můžu rozpoutat válku. Vzhlížet na vzájemné vraždění a naslouchat zbytečnému volání o záchranu a zařídit, aby se vzdálená historie opakovala. Mmm..“ (Vzpomínka na to, co se událo kdysi.. Vyvolává v něm opět vzrušení, kdy by zachvátil každou osídlenou oblast zoufalstvím i utrpením. Vydá se opět kupředu. Veškeré kroky se společníkem zastaví na vyšším kopci, ze kterého má ideální výhled na blízké oblasti. Napřed se musí dostat do údolí Nox, ve kterém se zdržují temné bytosti. Což znamená i možné problémy. V krátké zamyšleností si chopí bradu, čímž započne obzor doslova hypnotizovat. Vyhodnotí-li vzdálenost, i kdyby šli a zrychlily tempo, dorazí do údolí Nox za tři dny. Využít dovedností a zkrátit si cestu vrozenou schopnosti, i když by tam dorazily, ztratil by dostatečné množství síly. Varianta poslední značí, poslat upířího společníka k údolí. Čekání vidí do západu slunce, čímž by ale prostřednictvím upíří loutky dokázal otevřít průchod dokud má neustálý kontakt i zpečetěný kontrakt s dotyčným. Čímž by odstranil týdenní možnost, použít eso mezi schopnostmi.) „Michaeli..“ (Osloví společníka s pozorností.) „Vyčkáme tady. Vydáš se tedy k hranicí území Nox sám.“ (Otočí se do strany, aby zbystřil mladíka.) „Nemyslím, že by udržel krok a kdybych odhalil mé speciality, dostal bych se do značné nevýhody.“ (Muž odsouhlasí. Vydá se zcela na opačný směr mezi kmeny, zanechávající oba v samostatnosti. Vyprchá-li poslední špetka náznaku upířího společníka, vyhlídne si zastíněný prostor u kmenů. Vykročí kupředu, kdy zastaví a usadí se do stínu se zapřením zády o kmen.) „Co si přisednout?“ (Víčka zavírá o centimetr s viditelným úsměvem, zda mladík vsadí na odvahu či si zasedne opačným směrem, aby udržel vzdálenost mezi nimi.) 

,,taky jsem moc rád, že jsme si vyšli. Doufam, že časem tvoje sestra uvidi, že ti nechci nijak ublížit." Usmál jsem se a rozhlizel se okolo sebe. Je to tady moc krásné. Každá část tohohle království nebo říše má něco do sebe. A s nim je to tady hned milionkrat lepsi, než abych tady chodil sám.

"Doufám v to samé, moje sestra je hodná, jen občasm to prostě nedává, ale to je díky tomu strachu o mě a moje bezpečí." Smutně jsem se usmál a pokrčil rameny, nevím jestli je dobrý nápad se za sestru omlouvat, ale co jsem měl dělat jiného. Ona tohle dělala celý můj život, nechtěla mě ani druhým ubližovat, tedy, alespoň tak to já chápu, proč by chtěla druhým ubližovat.

,,Kyle chtel by jsi zvířátko...tak mě napadlo, že když mas s Okym takový dobry vztah tak že bych tě vzal do Údolí Nox a našel by jsi vlastní Okymii" usmál jsem se a na něj a dal Okymu další kousek masa. Ten prcek to zase sežere dneska a ti to měl na celý týden

V Accalininým hradu jsem ležela u fontány a se zavřenýma očima jsem odpočívala. Z fontány jsem jenom slyšela hučení vody. Jinak kolem mě bylo ticho a klid. Vzpomínala jsem na své přátelé z mého světa. Asi se už doopravdy nevrátím. Povzdychla jsem si. Pomalu jsem začala usínat.

Pohlédl jsem na něj kapku překvapeně. "nevím jestli by se to Katy líbilo." Zašeptal jsem nakonec, moc dobře jsem věděl jak zrovna ona na to kouká a rozhodně to nebylo moc pozitivně. "Bojím se že by u mě zvířátko nevydrželo, a já nechci zvířátkům ublížit." Zakuňkal jsem smutně a pohlédl stranou, chtěl bych hrozně moc zvířátko, ale moje sesra byla...přes tohle špatná, určitě by jí to hodně vadilo.

Začínají opadávat okvětní plátky z rozkvetlých stromů, pár jich spadá i do fontány Ohrany ze které teď teče průzračná čistá voda, les působí mírumilovně.  Léto pomalu končí a začíná nám léto. Bytosti v lese žijí v plném proudu, les vítá nové příchozí a snižuje moc temným bytostem. Avšak nikdo netuší jaká temnota má teprve přijít.

Seděla jsem na jednom ze stromů a pozorovala krajinu pod sebou. Čekala jsem jestli někdo umře, abych si mohla vzít jeho duši a posílit tak svou moc. Tiše jsem vrtěla všemi devíti ocasy a stříhala oušky. "Chtělo by to nějakou duši, celou dobu tu jen sedím sama a nic nedělám." Seskočila jsem ze stromu a běžela lesem. Přitom jsem poslouchala všechny zvuky lesa, dokud jsem nedoběhla k velkým hradbám, vylezla jsem na jeden strom a pozorovala nějakou blonďatou dívčinu dole pod sebou. Pravděpodobně se chystala ke spánku, seskočila jsem ze stromu za lavičku u fontány na níž seděla. Naklonila jsem mirně hlavu na stranu, co je tohle za osobu? "Hej." Ozvala jsem se.

"Nevíš o mě nic, nemůžeš jen tak říkat věci které ani nevíš." Zašeptal jsem.  Sledoval jsem jak se na mě zahleděl a cukl sebou když jsem spatřil jeho oko. Bože. Tohle bude...tohle bude hrozné! Už vím proč se před ním mám tak moc na pozoru.  Otočil se zpátky a přemýšlel.  Nakonec vyzval svou loutku aby pokračovala sama, pak se uvelebil u stromu a já ho chvíli pozoroval, po vyzvání jsem se zamyslel. Pokud se něco stane, budu tady, takže kdyby se o něco pokusil, pořád tu budu a v nejhorším případě budu muset začít bránit zvířata nebo stvoření kolem mě. "Dobře." Zamumlal jsem nakonec a svoje tělo opřel o strom naproti němu, po chvíli váhání jsem se posadil, Lia se stulila vedle mě a hlavu mi položila do klína. Pohladil jsem ji mezi ušima. Zvedl jsem oči k obloze. Jak se asi má můj vypečený tatík, jak já ho nesnáším. Teď si válí šunky na Olympu, kdoví kolik má ještě dětí.  Ještě že jsem žil s Artemis. I když to byla jen pitomá sázka. Pohled jsem upřel na svého společníka. "Proč jsi mi vlastně nabídl cestovat s tebou? To tě tak láká moje přítomnost? Nebo to má jiný důvod?"

Než jsem se nadála, byli pryč, prostě odešli, jakoby nic. Což mě  ještě víc rozčílilo, ale nebyla jsem jako Kyle, neuměla jsem je podle čichu vystopovat. Věděla jsem že šli do Hostince, takže to vypadá že budu muset jít za nimi, no dobře. Povzdechla jsem si a vydala se lesem k hostinci, alespoň že ten vím kde je, sice to chvíli potrvá, ale já je najdu a pak jím zabráním spolu něco mít, chudáček můj bráška.

Crai seděla ve svém provizrním hnízdě a čekala, za chvíli přijde ten čas a ona vyletí aby les získala jen a pouze pro sebe. Ano, to udělá, už se nemůže dočkat. Konečně to tu bude její a ona si bude moci dělat co se jí zlíbí se všemi v tomto lese. Očima pozorovala oceán a přemýšlela kdy už konečně se tu někdo objeví, už čekala dost dlouho, tak kdy konečně ten čas přijde. Kdy? Už chtěl aby tu zavládl chaos a ona mohla toho prince mít jen pro sebe, mohla by si na něm užívat dokud by nezemřel, třeba by se rozplakal a prosil o milost. To Crai milovala, užívala by si jeho smrt. Pousmála se a znovu se zahleděla na moře.

Uslyšela jsem hlas což mi přerušilo usnout. Otevřela jsem oči a přede mnou stojí holka s devíti ocasy. Překvapilo mě to. Měla jsem vykulené oči protože to vypadalo že přede mnou stojí devítiocasá liška. A o těhle lišek jsem už slyšela ale v mém světu jsem nikdy nepotkala. Snažila jsem být v klidu. "Ahoj..?" Pozdravila jsem jí. 

,, přeci jsi už dospělý a můžeš se rozhodovat sám... Měl by jsi dělat to co chceš a né to co chce tvoje sestra." Moc se o něj stará. Měla by trochu povolit. ,,Neboj... Neublížíš mu... Však jsi sám viděl, že jsi Okymu nic neudělal,tak proc by jsi měl nějakému zvířátku ubližovat?" Ujistil jsem ho a vřele se na něj usmál. 

(Oblasti vládlo ticho. Netradiční. Vítr šustil s okolními keřy, jakoby v nich číhal predátor vyhlížející si kořist. Vzdálenost mezi oběma udržovala prašná cesta, která snad představovala i hranici, kam má druhý zakázaný vstup. Mohutné koruny osídlily ptáci, kteří se značily za záchytný bod případné změny v okolí. I samotná společnice, která by mladíka automatický upozornila na cizí přítomnost. Ano. Mohl by si dopřát doprovod další loutky ze sbírky. Nemá žádný důvod, sem zmíněnou loutku začlenit. Nepočítá-li, že William obdržel stručné rozkazy a nachází se v okolí hostince u zlatého kamene. Využívá zhruba pasedát procent síly k udržení kontaktu mezi ním i loutkami a zároveň, aby vůbec dokázali chodit a plnit sdělené rozkazy. I přesto má v záloze zbytek procent k uchránění. Co kdyby rozšířil sbírku a přidal mezi ní i mladíka? Co by získal? Víčka zavírá o centimetr, čímž obličej naklání s mírností do strany.) „Víc pozorností bys měl každopádně vkládat, že v údolí Nox vzbudíš pozornost vlastní vůní, čímž se s pravděpodobnosti dostaneš i do závažného ohrožení.“ (Mluvil vážně. Nezpečetily ani obyčejný kontrakt, čímž by mladíka označil za vlastní „poklad“. A každý ví, že není moudré si s démony začínat ani se snažit odcizit zmíněný „poklad“ v podobností například osoby.) „Mám-li ti zodpovědět otázku.. Napřed si zodpověz, zda si ochotný věřit či pořád hodláš trvat, že všechny odpovědí zazněné z úst démona se značí za klišé. Nesmysl, abych ti dál odpovídal si-li zaslepený. Míníš-li tak zabít čas čekáním, následně zanech ústa zavřená.“ (V dlaní si zanechá zhmotnit knížku, obsahující maximálně latinu která patří do rodného jazyka každé temné bytosti, žijící na území všeznámého podsvětí. Nepočítá-li pár vyjímek. I když v dnešní době má dočista pochybnosti, že by démoní znamenali to, co kdysi. Odvrátí zrak do otevřené knihy, kdy si přislušné řádky započne číst.)

"Já vím,  ale... Vím taky že když mám svou druhou podobu..   Jsem kapku nebezpečný a to je... Špatně." Zakuňkal jsem a zoufale se na něj podíval. "Nechtěl jsem nikdy ubližovat nikomu jinému Ichi. Já... Když mám liščí podobu,  je to něco jiného víš?  Bojím se sám sebe." Zašeptal jsem zoufale. "Nikdy jsem nechtěl nikomu ublížit,  bojím se že jemu bych třeba ublížil." Šeptal jsem zoufale a celý se třásl. Chytil jsem ho za ruku a pohlédl na něj,  odhrnul jsem si svoje zrzavé prameny z očí a smutně na něj koukal. "Jestli..  Ti to vadí že tě držím. Řekni." Zašeptal jsem po chvíli a pohled upřel do země,  pod nohama mi rupla větvička a já sebou splašeně cukl. 

Volně jsem letěla nad oceánem. Konečně po dlouhé době jsem uviděla pevninu. Viděla jsem pláž a stromy. Usmála jsem se. Zastavila jsem se a na místě levitovala. Rozhlídla jsem se kolem. Neměla jsem hlad. V ruce jsem vytvořila černou díru. Pousmála jsem se. Věřila jsem že nikdo nepřekoná takovou moc destruktivní magie. Pak jsem černou díru odvolala.

Vzhledem k tomu že ta holka žila, znamenalo to, že se mnou bude mluvit, a taky že jo. Přimhouřila jsem oči a sklopila liščí ouška. Takže mluví.  Mírně jsem naklonila hlavu na stranu a očima ji pozorovala. "Kdo jsi?" Zeptala jsem se po chvíli váhavě.  Mezitím co se za mnou ocasy jaksi vlnily, ale  to jsem ignorovala. Jen jsem na ní zvědavě koukala, alespoň jednou za celý můj život v ústraní a skrývání se, jsem byla také zvědavá.

Chvíli to trvalo, ale najednou jsem to cítila, taková silná temná magie. To se mi líbilo. Okamžitě jsem sletěla dolů ze skal a přistála v písku. Byla tam ta osoba ke které mě to silně táhlo, tolik zla a temna, ach bože! Pomalu jsem se k té obří ženě vypadala, cítila jsem z ní temnotu démona. Žeby také potomek démona? "Děvče!" Zavolala jsem a pomalu k ní došla. "Všimla jsem si tvojí magie, je úžasná, nechceš se se mnou spojit? Chci...mám v plánu dobít tenhle les. Chci mít prince pro sebe." Zaskučela jsem blahem jen nad tou představou jak pláče a prosí o milost.

Viděla jsem jak sklopila ouška a vlněly se jí ocasy a zeptala se mě kdo jsem. "Oh. Já jsem Anna. Jsem mágyně." Představila jsem se jí. "A jak se jmenuješ ty?" Zeptala jsem se jí. Viděla že se mě nebála. Mezitím jsem něco na krátkou chvíli ucítila. Ale ignorovala jsem to. 

,, chápu...ja se sebe taky občas bojím když mám svou démonickou podobu. Neumím jí ještě stále moc ovládat a jsem hodně negativní. Bojím se, že bych někomu ublížil. Vždycky tady byl Oky. Ten mě vždycky uklidnil" ujasnil jsem mu. ,,Nevadí mi to... Naopak se mi to moc líbí" stiskl jsem její ruku a pak jej objal okolo ramen. ,,Neboj to byla jen větvička..." Usmál jsem se a pohladil ho po tváři. 

"Oky tě uklidňuje?" Zašeptal jsem a sledoval jeho tvář. Ten se má, mě nikdy nic neuklidnilo, moje moc mě děsila a já se děsil sám sebe i takhle.  Taky bych chtěl někoho kdo by mě uklidňoval. Zvedl jsem k němu pohled když mi objal ramena a mirně ve tváři zčervenal. Pod jeho doteky jsem se mírně zachvěl a tiše na něj dál hleděl. Najednou se mi strašně špatně dýchalo. Možná protože byl tak blízko. možná z té atmosféry která byla najednou kolem nás, rozšlápl jsem další větvičku, ale tentokrát mi to nějak nezabránilo v tom na něj dál čumět. Byl jsem možná až moc okouzlený, a jeho doteky tomu akorát pomáhali, cítil jsem akorát jak rudnu víc a víc. 

Moje jméno? Mírně jsem sebou cukla. Přemýšlela jsem, měla bych jí vůbec moje jméno říkat? A proč bych to říkat měla?! "Ahri." Zašeptala jsem po chvíli a zavrtěla se. Vzduch najednou, jakoby se plnil mírnou temnou magiií, a o jsem cítila na velkou vzdálenost. Něco bylo špatně. "Já jsem...liška. Devítiocasý démon. Liška:" Ani mi nedošlo že jsem dvakrát za sebou řekla liška. Jelikož jsem se vyplašeně rozhlížela, stříhala ušima a masávala okolní vzduch. Snažila jsem se zjistit jakto že se vzduch plní temnou magií.

Uslyšela jsem někoho kdo na mě volal. Otočila jsem se k té dívce kdo na mě volala. Přistála jsem k ní. Chválila mi moji magii a potom mi řekla o čem touží. "Aha. Tak tedy ty chceš vládnout tomuto lesu? Dobře. Připojím se s tebou. Ale nevím kdo ten princ je. Ještě mi musíš říct všechno co tenhle les je zač a co se děje." Řekla jsem. "Dovol abych se ti představila. Jsem Kali Gouri. Jsem napůl démon a napůl upírka." Představila jsem se jí.

Viděla jsem jsem jak ona zacukla. Zašeptala její jméno. "Ah.. kdo? Ahri?" Zeptala jsem se. Bylo vidět že se jí asi moc nechce říkat její vlastní jméno. Ale pak jsem zase cítila tu temnou energii někde z daleka. "Počkej. Cítíš to? Něco je velmi v nepořádku." Řekla jsem. Energie kterou jsem cítila byla podbná té mojí ale je moc jaksi zvláštně destruktivní. Nebyla jsem si tí ještě jistá.