Příběh

Když dorazili na hrad, tak si každý šel po svém, jen Kurumi nevěděla co má dělat. Nikdo si jí nevšímal a tak se děsně nudila. Chvíli si poletovala jen tak mezi hradními věžemi a když jí to omrzelo tak se snesla na zem. Všimla si, že Anna sedí u fontány na lavičce. Šla proto k ní a sedla si vedle ní. Protáhla si křídla i nohy a zasténala. "Ááááách! Já se tak nudím!"

I když byl silný tak moc dobře veděl že nedokaže sile Laurenta čelit dlouhe. Ne pokud poté znova povola svoje loutky které mu jasně pomáhaly v boji. Bylo zbytečné mluvit o ferovem souboji . Nikdo nebojov nikdy fer souboj. mA pokud to sad někdo tvrtil stejně by jistě lhal. Zoufala doba volala po zoufalých činech. Dalši pohyby byly zastaveny ve chvíli kdy byl poliben mladíkem . Musel se nad tím ušklibnout . Ještě ho stačil cvrknout do čela s tichym zasmanim. " TO byl snad poslední polibek na rozloučenou? Popravdě bral bych ho od někoho jineho , ale když není jiná možnost." zašeptal nakonec tiše. Chvíli ještě sledoval chlapce jk se rozešel pryč . Poté už ale nečekal na další možnost byt napaden ze zadu. otočil se zády ke směru kam utíkal mladík a pomalým krokem se rozešel opět k Laurentovy. Jak dělal stale delší kroky tak se mu v ruce pomalu zhmotnil dlouhy meč který yl dlouhy až k zemy a byl zdobeny hlavně černo červenou barvou. Nebyla jiná možnost než využit tuto schopnost aby měl čanci v boji vydržet co nejdele. Nebyl najivní aby si myslel že má šanci že vyhraje. Nikdo nema nikd 100 procentni šanci vyhry nkdyž neví jake budou udalosti. Proto si nijak nefandil. Zastavil poslední krok kousek od Laurenta na ktereho se zadíval neutralnim vyrazem . " Jaka to pocta že zrvna změřím síly s Laurentem..a proč? jen kvuli chlapci který mě vlastně ani nezajimá. Nicméně proč nezbavit života někoho jako jsi ty." Na malý okamžik se zamyslel nad tím co vše prožil a co mohl prožít kdyby se od Abaddona neodloučil kvuli jeho ochraně. A nyní? Mohl jeho život skončit a při tom rozloučení měl jen od chlapce a ne od toho od koho by dostal posledni polibek nějraději. "Tak to skončíme." Poveděl poslední větu po které se rychle odrazil od země aby se dostal co nejrychleji do jiste blizkosti aby se v tu chvíli mohl napřahnout ostřím sveho meče kterým namiřil přimo na hrudník aby mu udělal značne zraněni. Nicmeně když se nepovedlo ohned zastavil meč ve vzduchu a machnutím mu v další vteřině zamiřil na rameno při čemž take sledoval jeho konání aby nebyl lehkým terčem jeho kopi které on sám svíral v ruce. Nehodlal se vzzdát bez boje. Nikdy neměl ve zviku utect z boje jen tak bez toho aniž by se pokusil o to vyhrát. 

(Veškeré kroky zastaví zkontrolováním prázdného okolí. Odešli? Dřív, než-li Lucifer koná.. Vyhledá zrakem Amradlu, která rozpětím křídel automatický vzlétá s úkolem, nalézt Michaela i Williama, kteří musí každopádně odchytit Mikhaila, dokud brzdí Lucifera. Koutkem oka zbystří záblesk, ocitající se pod dalším útokem Lucifera, kterému znemožní úder zbraní, kdy kopí zastaví božský meč ve vhodný čas. Náraz způsobí silný vzdušný tlak, bourající stromy v okolí - viditelné mapy praskající půdy. Volnou dlaní chopí zápěstí Lucifera - ve které drží zbraň.) „Jaké klišé. Velectěný Lucifer s komplexem chránit druhé bylo-li známo, že chrání leda padlé ptáčky. O kolik kníže pýchy klesl?“ (Obtočil si v dlaní držící kopí, kdy ostré hroty mířily ke spánkům Lucifera. Vykouzlený úsměv předpovídal další čin, který zanedlouho Lucifer i pocítí. Ostré pálení v oblastí hrudníku, kudy mu ostrá čepel pronikla skrz kůží i brnění, doprovázená i mírnou zlatou září - viditelnými latinskými symboly. Nezazněl-li ten hebký hlásek u ouška Lucifera.) „Fratrem..“ (Již se za zády Lucifera nachází vyšší andělská - mužská bytost. Osoba, která patří do historie i přítomností božího syna, který byl svržený do útrob temnoty. Vůdce andělů - pravá ruka boží - bratr; Michael. Síle, kterou vládne se mu vyrovná leda Lucifer. Odražením chodidel se dostává do ideální vzdáleností.) „Není nic horšího, než-li otevřít staré rány, kufufu~“ (Vždy si liboval v utrpení druhých. Momentálně už ví, že u Lucifera spustí mechanismus vzteku, čímž se začne potápět do iluze, které se pro něho stane realitou i hřbitovem. Michael zatlačí meč do hrudi Lucifera víc, s následnými slovy.) „Není ti dovoleno opouštět útroby pekla.“ (V každé válce, ve které mimochodem střetl Lucifera se snažil, zavrhnout ho do té hluboké propasti, ze které by už vícekrát nespatřil denní světlo.)

(Abaddonův momentální společník poněkud zamrzl. V pořádku. Nástup druhého - mladého společníka i zpověď odůvodněného problému, z donuceností opouští současné útočiště. Není důvod dál čekat. S předností musí neprodleně dopomoct u konfliktu mezi Laurentem & Luciferem. Chtějí-li si vzájemně dokázat dominanci v síle, boj musí každopádně probíhat na území říše Ďábla. Prostředí, ve kterém stoupá hladina síly posílením u kterékoliv pekelné bytosti. Ztrácí tady čas, úplně nesmyslným dokazováním. Vydává se s Mikhailem směrem, vstupující opět do údolí Nox. Nepočítá-li.. Má-li Lucifera dotyčný zabít, bude to ON! Znějící dlouholetá - vzájemně zpečetěná dohoda mezi nimi. Víceméně započatý incident může zneužít k osobnímu chtíči. Vrátit se tam, odkud přišel. Nadobro opustit Wonderful. Hloupě si myslel, že by zde narazil na bytost, hodnou veškeré pozorností i dlouholetého zájmu. Nesmyslné. Kromě Mikhaila & Lucifera není nikdo, kdo by mu porozuměl. I s lidskými bytostmi by si užil zdaleka lepší zábavu. Přiblíží-li se k místu do vzdáleností několika kilometrů.. Cítí ve vzduchu tu hustotu odlišných aur, které se plní každou vteřinou, div neprasknou. Nemíní pospíchat. Lucifer nepatří ke slabým. Ani Laurent. Což ale neznamená, že by s ním prohrál. To ovšem doposud netuší, jaký špinavý trik na Lucifera použil. Dokáže-li někdo démona nesmírně rozladit, rozeštvat, extrémně podráždit, není-li to nikdo jiný, než Michael. Anděl, kterému částečně na paty šlapou potomci Ďábla, kteří se snaží doslova odstranit Michaelovou existenci.)

Najivní dítě by si jen myslelo že tento boj bude jednoduchy. Nebylo to nic co bylo lehké  a hned hotové. V okamžik kdy mu zachytil zapěstí tak se velice nespokojeně zadíval na Laurenta z blízkosti. " Tento kníže stálle chráni ty co chranil vždy. Dnes však dělam vyjimku kvuli toho že ten chlapec znamena něco pro někoho jineho. A věř nebo ne nedovolil bych aby si ho odvedl někdo jako ty. I když možna jsi jeho otec , tak stejně ti ten chlapec nepatři. A pokud raději bych ho zabil než aby se dostal do tvých odporných sparu" Zatím mluvil vcelku klidně. Neměl nijak velke nutkání být v tuto chvíli naštvaný. Nenechal se rozhodit zrovna jeho přitomnosti. Zadíval se do jeho očí. Nelibil se mu ten jeho výraz který nevěstil nic dobrého. V ten okamžik kdy zacítil palivou bolest na hrudníku sklonil pohled. Ne nesměl v tuhle chvíli  ukázat že snad cítí bolest. Bolest přestal vnimat v okamžik kdy zaslechl ten znamy nechutný hlas. "Michael? Jak mile. Čim jsem si zasloužit tuto navštěvu?" Značně klidný hlas se velice rychle změnil na hlas ve kterým šel jasně zaslechnout vztek a zlost. I kdyby ho ted proobodalo tisice ostří čepele stale by se snažil pohnout jen aby tento stín sprovodil ze světa. Jak se dostal ze sevřeni Laurenta , uplně zapomněl na to že snim vedl boj. Pomalu se otočil kdy se zadíval směrem na toho jenž byl jeho noční murou každym dnem. I  když čepel ze mu zabodavala do hrudi a pocitoval bolest tak i přesto v těle cítil více vztek a zlost než bolest která ted byla to nejmenší . " Už je čas aby jsi chcipl tyy mazličku boha!"Jeho hlas a tvař vše značilo tomu že v něm proudil vztek. Uchopil pevněji svou zbran kdy druhou rukou chopil ostrou čepel která se mu zabodavala do hrudi. V dalším okamžiku jí v prudkosti vytrhl ze sveho těla při čemž  hned v dalšim kroku se hned dostal do jeho blizkosti kdy mu probodl rameno až bestialni vyraz se mu rysoval na tvaři." Konečně tě zabiju. Rozsekám tvoje tělo na kousičky a hodím tě tam kde jsem skončil já kvuli tobě . Každou čast tveho těla necham trpět dokud se neusmažíš v pekle. Jistě to pro tebe bude velice přijemne že ano?" Zavrčel zle. V dalším okamčiku čepeli v ramene Michaela hnul nahoru aby mu tak roztrhal rameno na dvě pulky. Vztek mu zatemnoval mysl a také rozum. Tohle bylo to nejhorší v tuhle chvíli. Jeho mysl přestala i přemýšlet nad myšlenkou zda uvidí ještě Abaddona. Neuvěřitelne na tom bylo to jak dokazal v okamžiku zapomenout na přitele a myslet jen na pomstu. Během dalších okamžiku Michaela prudkou ranou doslova odpalil do vzdalenych stromu ktere razem popadaly na zem jako páratka. Místo které bylo předtim zalesněné už nepřipomínalo les , ale bojiště které mělo ukončit život jednoho znich. 

Přišla ke mě Kurumi. Posadila jsem se jak zakřičela. "Můžeš být se mnou. Jinak se ale tady by nemělo křičet." Mezitím jsem cítila silné intenze energie ze kterých jsem dokázala určit směr odkud ozařují. Samozřejmě to bylo k Údolí Nox. Ještě že jsme se dostali odsud pryč. Avšak jsem pokračovala konzervací s Kurumi. "Máš nějaké dobré schopnosti?" Zeptala jsem se jí.

Měl jsem depresi, takže jsem si vybral to nejlepší místo kam jsem mohl jít, do svého pokoje. Zavřel jsem za sebou, byla to docela veliká místnost, dlouhé tmavě modré závěsy až na zem na oknech. Postel se stejně tmavě modrými nebesy na bílý koberec. Nějaké skříně a poličky a banda květin. Uvelebil jsem se na té posteli a schoulil se do klubíčka. Bylo to hrozné. Proč tohle dělám, připadal jsem si zbytečný a bylo to špatné. Byl jsem smutný a tohle tomu moc nepomáhalo. Ale alespoň jsem měl klid a to bylo hlavní. Nikdo mi sem nelezl. Accalia byla venku a tak jsem měl jistotu že sem nepustí nikoho zvenčí. To  to pozitivní. Láska bolí, což je na tom to nejhorší. A teď kdzy jsem se někomu svěřil, tak mě unesl. 

Šla jsem před bránu ke strážím. Představila jsem se jim. "Dobrý den. Jsem princezna z  království Údajů. Očekává mě princezna Accalia. Dovolte mi vstoupit." Stráže mě tedy pustili ale viděla jsem jak byli mým vzhledem zmatení. Prošla jsem nádvořím. Lidé kolem na mě se zmateně dívali. Došla jsem až k fontáně kde jsem uviděla na lavičce žlutovlasou holku a opeřenou Harpyji.

"No umím létat, a když použiju svou speciální schopnost, tak jsem rychlá jako blesk. Ale tohle můžu použít jen jedenkrát za den. Dále pak rozumím řeči kachen a stejně jako ony mám nepromokavé peří. Narozdíl od jiných harpyjí nemám ráda zabíjení pro zábavu, ale stejně jako ony jsem úchylačka, toho se prostě nezbavím, je to má přirozenost." Pak Kurumi náhle přestala mluvit a zpozorněla. "Naklonila se k Anně a zašeptala jí do ucha." Támhleta cizinka nás už nějakou dobu pozoruje.

Po zhruba několika hodinovém okukování krajiny poblíž řeky Enyo se rozhodla že půjde zase někam jinam. Nevěděla ale kde začít, přeci jen zastávek tu bylo ještě tak nějako hodně. Vstala proto z místa protáhla se a zívla si a někam ještě na určitou dobu zapadla na průzkum, dokud se nezačala vracet zpět tam kde bydlí.

Osamělá část těchto končin byla pro ní ideální domovina, nemusela poslouchat hlasy jak lidí, démonů nebo kohokoliv jiného, než aby použila teleportační možnost tedy svou schopnost se přemisťovat z místa na místo tak jak to umí, se rozhodla jít zase opět pěšky, sice to bylo delší, ale nechtěla riskovat, v některých úsecích přidala jaksi z kroku do běhu, aby se vyhla potížím a poté nakonec spatřila svou domovinu v zapadlé části této říše.

"Mhaaa konečně doma." poví si tiše pro sebe a jde si pořádně odpočinout spánkem po této dlouhé a náročené i trochu nervy drásající cestě.