Přírodní knihovna

Knihovna nebyla tak daleko jak jsem si myslel. Vešli jsme do ní s Yukiem který šel okamžitě vrátit knihy a vzápětí se ponořil mezi regály.  Chvíli jsem ho jen tak sledoval a pak jsem si sedl ke stolu s pohledem zaměřeným z okna ven. Můj pohled se uhnízdil na  krabici s knihama na kterých bylo jasně napsáno: Nebezpečné! Nesahat! No jindy bych to šel asi hned prozkoumat ale teď jsem na to neměl náladu. Chtělo se mi spát. Povzdechl jsem si a zahleděl se na Yukia který nadšeně koukal na knihy. Co na nich vidí? Kdyby to byly holky v plavkách tak koukám taky ale tohlr. Jsou to obyčejné knihy s haldou prachuze kterého člověk akorát kýchal. To Yukiovi bylo ale jedno. To byl možná i jeden z důvodů proč jsem ho nechápal i když jsem se ho pochopit snažil. 

Od té doby, co Akihiko opustil klášter a ocitnul se na pospas vnějšímu světu, potýkal se s pocity zoufalství doprovázené nepochopením... Ten svět totiž a především lidi v něm, všechno pro něj bylo moc zkažné. Za svůj dosavadní život, za uplynulých 21 let nevytáhl paty z kláštera, takže znal jenom mnichy, meditace a střídmý, spořádaný život. Ve zkaženém světě plném intrik, lží a nenávisti se Akihiko ztrácel. Při svém putování se mu nikde nedařilo zapadnout. Jedinou útěchu pro něj představovaly knihovny , které si oblíbil už při životě v klášteře, tam v knihovně trávil většinu času. Takže, když při svém putování procházel městem a měl to štěstí, že v něm byla knihovna, tak se v ní nemohl nezastavit.

A právě v knihovně začíná celý příběh. Po delším putování pustinou Akhiko přišel do takového menšího městečka, které mělo sice jenom prá obyvatel, zato knihovna v něm nechyběla. Byl sice po té dlouhé cestě vyhladovělý a unavený, ale jeho vášeň pro knihy byla silnější než hlad a nebo jakýkoliv jiný pud. Bez váhání se tedy nadšeně vrhnul do budovy, která představuje jeho vlastní svět. Knihovna byla prázdná, kromě obsluhy tu byli pouze dva mladíci. Jeden si zrovna u regálu vybíral mezi knihami a ten druhý seděl se znuděným a unaveným výrazem v čítárně, ovšem žádnou knihu neměl, jenom tak seděl a nervózním pohledem poletoval po místnosti.

Do knihovny vběhl nějaký muž. Moje ignorace vůči okolnímu světu ještě dvakrát vzrostla.  ukio se dál hrabal  knihách než jich asi deset přinesl ke mě na stůl. Zůstal jsem na něj z8rat. "To myslíš vážně?!" vyprskl jsem možná až přehnaně nahlas. Knihovnice si totiž přiložila prst na rty aby vydala dlouhý syčivý zvuk abysme byli zticha.  "Myslím že je na čase abys začas víc číst Nii-San a tohle ti prospěje ke studiu."  usmál se na mě než zamířil zpět mezi regály. Nenamával jsem se s tím ty knihy otvírat. Věděl jsem co to bude. Další způsoby vymítání démonů. Ndchápal jsem k čemu by mi to bylo. Mě stačil můj meč. Ten kluk tam jen tak postával. Což mi přišlo takové... Zvláštní? No možná něco takového. Pomalu jsem se zvedl abych náhodou nezpůsobil nějaký hluk. Vydal jsem se k onomu klulovi? Muži? No spíš muži.  Prohlédl jsem si ho a pramen vlasů mi spadl jako obvykle do obličeje. Špičaté uči nešli přehlídnout, stejně jako zuby. Jelikož jsem se na něj koukal s pootevřenou pusou jako bych čekal kdy mi tam vlítne moucha. "Hele...kdo jsi?" zeptal jsem se toho kluka. Nic jiného mě nenapadlo navíc on nevypadal jako člověk. Působil jako opak mě a Yukia. 

Důvod, proč Akihiko měl tak moc rád a vyhledával knihovny nebyl ani tak ten, že by to byl tak velký knihomol a bez čtení nemohl vydržet (ikdyž jinak čeba byla jeho velkou vášní). Skutečný důvod, proč měl tak rád knihovnu byl ten, že to bylo jediné místo ve městě, kde bylo ticho a klid. Kde se mohl posadit a přemýšlet nebo třeba meditovat... Taky ve skrytu duše doufal, že by v knihovně mohl potkat a seznámit se s nějákými zajímavými lidmi, někým, kdo bude stjeně založený jako on, ač si to snažil sám sobě přiliš nepřiznávat, tak po tomhle toužil opravdu moc. A jak se tak zdálo, tentokrát se mu tahle jeho touha chýlila k naplnění. Jeden z kluků k němu přistoupil (ten hezčí) a bez jakýchkoliv zdvořilostí na něj vybalil "Hele...kdo jsi?". Akihika to trochu zarazilo, ale nedal to na sobě znát, pomalu se otočil a tiše si ho začal prohlížet. Bylo na něm něco zvláštního. Nikoho podobného doposud nespatřil. Nevypadal jako mniši v klášteře ani nebyl podobný nikomu koho potkal při svých cestách... I přesto, že jeho vystupování působilo poněkud hrubě a neotřele, měl z něj Akihiko dobrý pocit, to mu napovídal jeho instinkt (který ho téměř ještě nikdy nezklamal)

"Zdravím tě, příteli, mé jméno je Akihiko, jsem na cestě a právě jsem dorazil sem do města, zastavil jsem se v tady v knihovně, abych si trochu odpočinul, a co ty?" krátce se mu představil a hořel nedočkavostí, až se dozví víc o tom zvláštním klukovi s modrými vlasy a šibalským úsměvem ve tváři.

Dál jsem na něj upíral pohled modrých očí. Jako japonec bych rozhodně neměl mít modré oči. Ani Yukio ne. Ale konec konců. My dva jsme byli potomci Satana. Což se i prokázalo v různých případech a vlastně i pochybuju že kolem normálního člověka hoří Satanovo modré plameny. Hlavně tenhle kluk vypadal že má podobné vychování jako Yukio. Tudíž nebyl někdo kdo si na všechny dovoluje. Je mu ukradený naprosto všechno a podobně. 

Pak na mě promluvil. Zavřel jsem pusu a tak skryl řezáky které by očividně neměl vidět. Nazval mě přitelem. Kdo by mě nazval přítelem? Mě když kvůli mě se otevřela brána Gehenny a málem Satan ovládl svět? Vlastně to byla i Yukiova chyba i když on nemohl za to že ho náš povedený tatík posedl. Narovnal jsem se a ukázal na svoje mladší dvojče mezi regály. "Dotáhl mě sem on." řekl jsem jednoduše. "Dobrovolně bych sem opravdu nešel. Pak jsem se zatvářil dost otráveně když jsem se mu ze slušnosti měl představit. "Jsem... Okumura Rin. Tamto je moje mladší dvojče, Okumura Yukio. Kousek odsud chodíme do školy." řekl jsem mu.  Vlastně co bych mu měl dalšího říct já? Už jen ta školní uniforma vypovídala o hodně věcech. Hlavně jsem byl pořád otrávdný z toho že mě sem Yukio dotáhl.

"Rád tě poznávám, Okumuro Rine. To nemáš nic jiného nebo lepšího na práci, když takhle doprovázíš svého bratra na místo, které ti očividně nic neříká? A na jaký obor je zaměřena vaše škola? Máš slušivou uniformu." Řekl Akihiko a dál se nechával unášet na té vlně fascinace klukem, kterého právě poznal.

Zahleděl jsem se na jeho ruce protože to jediné se mi líbilo. Jeho obličej byl taky zajímavý ale vždycky jsem si všímal struktury prstů. "Popravdě mě Yukio hlídá." zamumlal jsem. Proč, to vědět nemusel. Bez ohledu na to že se u Yukia objevili plameny tak si furt mysleli že já jsrm víc nebezpečný. "Naše skola je... Zaměřená na všechno možný plus..." nevěděl jsem jestli mu to mám říkat. "Speciální lekce pro exorcisty." řrkl jsem a zahleděl se stranou. Jo on tohle přece vědět nepotřeboval. To že škola do které s Yukiem chodíme je zaměřená hlavně pro exorcisty.

"Hmm, to zní zajímavě. Tvůj bratr je teď evidentně zabraný do knížek, ideální možnost mu proklouznout a vypařit se odsud. Nechtěl by jsi mi to tady ukázat a třeba mě provést po okolí?" Je to velice zvláštní, zatím jsem doposud k žádnému neznámému člověku nepociťoval takovou náklonnost, důvěru a touhu ho poznat. Ta slova ze mě plynula dočista sama, nebylo to pod mou kontrolou. Běžně bych se takhle nechoval, ale jako bych to ani nebyl já, vypadalo to spíš, jako že skrze mne promlouvá někdo jiný a ovládal mě jako loutku. Vyslovil jsem mu tento návrh a v duchu se modlil, aby na něj přistoupil. Jeho bratr si nás sice nevšímal, ale i přesto jsem cítil, že má vše dokonale pod kontrolou. Snad mu to nebude vadit, když oejdeme, Rin o knihy stejnak o knihy zjevně zájem nemá ať už by v knihovně setrval sebedýl, dřív by je určitě všechyn snědl než přečetl, takže nemělo cenu ho tady držet. Yuki působí moudře, jistě nebude dělat problémy nebo nějáké scény, minimálně né teď a tady, na tomhle místě, jsme přecejenom v knihovně.

Překvapeně jsem zamrkal a hleděl na něj. Pak jsem mírně odvrátil tvář a přemýšlel. Pokud uteču, bude mít problém Yukio a vatikán mě zabije. Pošlou proti mě a Yukiovi všechny vojáky. Všechny exorcidty a ať už budu chtít nebo ne, tentokrát se smrti nevyhnu. Takže vlastně výborný plán. Proč toho nevyužít. Yukio by mě samozřejmě nepustil. On a ty jeho pravidla. Ale já bxl prostě jeden velký idiot a tohle mi pořád nedocházelo. Podle toho jak tenhle cizinec vypadal tu byl asi nový. A proč ho tady neprovést, ale stejnak. Všichni by řvali a utíkali sotva by mě viděli a to bych nevysvětlil. asi by pak můj kamarád být nechtěl. Hodil jsem si meč v červeném látkovém pouzdře na záda a kývl na něj. "Jsně klidně tě tu provedu." zamířil jsem ven z knihovny a zahleděl se na oblohu. "Odkud jsi a kolik ti je?" zeptal jsem se ho po chvíli.

Rin na mě působil mile a přátelsky, ale přes to všechno poněkud nervózně, pomyslel jsem si mezitím co mi položil první seznamovací otázku, zeptal se mě odkud jsem a kolik mi je let. "Již 22 let poznávám krásy tohoto světa a zároveň hledám nějáký smysl, proč tady vubec jsem. Pocházím z daleka, vyrostl jsem v klášteře, vychovali mě mniši" odpověděl jsem Rinovi se stejnou zvídavou otázkou na rtech. "Pověz mi Rine něco víc o sobě a o tvém bratrovi. Kolik je vám let a co jinak kromě chození do školy děláte ve volném čase? Já znám jenom život v klášteře a jinak nenzám jak to venku běžně chodí, hledám inspiraci a nové poznatky"