Přírodní knihovna

Zahleděl jsem se na něj. Tak mniši hmm. Pomalu jsem se vydal ulicí. Dvacet dva let, to je dost. Se má je dospělej. Zamračil jsem se na chodník a pak pak se na něj zašklebil. "Yukio a já jsme dvouvaječná dvojčata. Oboum nám je patnáct a vyrostli jsme v opactví. Zatímco Yukio byl extra chytrý, já se furt rval a furt se rvu do teď." pokrčil jsem rameny. "Náš otčím je wxorcista. Nebo spíš byl. Exorcismus je těžká práce. A našeho otčíma posedl Satan. Táta se pak zabil aby ze svého těla Satana vypudil." řekl jsem a usmál se na něj. "A Yukio a já jsme teď na škole kam nás táta poslal. Jenže. Yukio už dávno dostudoval. Potají abych to nevěděl. Jediná jeho odpověď je: musím tě chránit Nii-San." to poslední jsem řekl docela naštvaně než jsem se zase rozmluvil. "No Yukio je teď můj učitel a dost to přehání jak jsi viděl v knihovně. jestli jsi to viděl." prošli jsme kolem nějakého dítěte co se okamžitě schovalo za sloum a zamumlalo něco o Satanovo synovi.

"Máte zajímavou minulost, to musím uznat. Já jsem rodiče nepoznal mniši mne nalezli před branou kláštera v proutěném košíku a jediné co bylo u mě byl lístek kde bylo napsané mé jméno. Ty máš pocit, že to tvůj bratr přehání, ale mě naopak připadá, že je hezké, když se o tebe někdo takhle stará, měl by sis toho víc vážit... A kde spolu s bratrem žijete? Jste na koleji nebo máte svůj byt? Já jako poutník jsem si sice už docela zvykl složit hlavu kde se dá, v lese nebo někde na poli, ale lhal bych, kdybych  řekl, že po pořádné posteli a teplém přístřeší se mi nestýská a opravdu by mi prospěl odpočinek a posíelení. Jenomže nemám žádné peníze, takže o takovém pořádném ubytování si můžu nechat leda tak zdát... Proto aspoň chodím do knihoven, je tam teplo a můžu si tam sednout a odpočívat." kráčeli jsme dál a vzájemně se zpovídali, zrovna jsme akorát prošli kolem malého dítěte, které při pohledu na Rina vzalo nohy na ramena a zaběhlo se schovat za nejbližší sloup, při útěku křičelo nějáké výrazy z kterých jsem vyrozuměl jedinému slovu "Satan..." Pomyslel jsem si, že lidé jsou velice neohleduplní a plní předsudků, soudí druhé podle vzhledu a navzájem se bojí, každému by prospělo strávit nějáký čas v klášteře a poznat také buddhovo učení, určitě by na světě mezi lidmi bylo líp. Mám takový pocit, že Rin asi moc přátel nemá a nejspíš se nesetkal s někým, kdo by o něj jevil zájem, asi právě proto je z mé přítomnosti takový nervózní, jako kdyby si nevěděl rady co má dělat a jak se chovat..

 Chtělo se mi smát. Já svoje pravé rodiče nikdy neviděl. Jediný kdo viděl naší matku byl Yukio a to když mu jí Satan ukázal. "Hmm, u nás na koleji je spousta volných pokojů protože s Yukiem máme jednu celou kolej pro sebe. Myslím že kdyby ses na nějaký ten pokoj vecpal, tak by si toho Yukio ani nevšiml." řekl jsem mu na jeho slova a zahleděl se na dlouhou ulici. "Támhle mají dobré potraviny." řekl jsem a ukázal na jeden obchod. Už jen kvůli Yukiovi jsem kupoval ty nejlepší potraviny které jsem tu našel. Chtěl jsem aby byli dobré protože Yukio měl dost práce, musel mít alespoň dobré jídlo z dobrých potravin. Ukázal jsem na poštu a pár dalších budov a u každé řekl co je co. Pak jsem se zastavil na mostě kus od školy a zahleděl se na řeku. Voda šplouchala o kameny a kousek od mostu na břehu si hrály děti. "Je tu zajímavá krajina. Vlastně, celé tohle místo je zajímavé a chráněné. Démoni se sem například nemohou dostat." řekl jsem zamyšleně a pohlédl na něj. Celého jsem si ho důkladně prohlédl jako bych ho hodnotil. Nakonec jsem se znovu zahleděl na řeku. "Kdybys něco potřeboval tak mi to řekni." vyhoupl jsem se na zábradlí a posadil se na něj. Z kalhot mi vyklouzl ocas. Jak už bylo mým zvykem. Nevšiml jsem si toho a pozoroval opět chodník.

"Je to tady opravdu hezký a zajímavý, to máš pravdu. Nechci se nikam vecpávat, ale kdyby to nevadilo, tak kdybych mohl přespat nějákou dobu u vás na koleji, bylo by to fajn" Procházeli jsme dál po městě a já si všechno s obdivem prohlížel, vážně se mi tu líbilo, je to zatím asi nejhezčí místo, na které jsem za cestu svého putování narazil. Myslím si, že ten fakt, že jsem zároveň na takovém úžasném místě potkal také Rina, že to není jenom tak, je to znmení, osud. Intuice mi říká, že to je sprváné místo a abych tady nějákou dobu setrval. Krom první otázky ohledně noclehu jsem měl na rtech ještě jeden nevyřčený dotaz, ale bylo mi trapné se na to ptát, jednalo se přecejenom o takovou intimní záležitost, ale pokud mám Rina lépe poznat, nesmím se tolik ostýchat a bude lepší, když to řeknu rovnou. Nevěděl jsem, jak se na to zeptat a tak jsem s těžkým  dechem ze sebe vysoukal "E-hh, hele, chci se tě na něco zeptat, sice ten dotaz není uplně nejvhodnější, ale nedá mi to..." Rin jenom mlčky přihlížel a čekal co ze mě vypadne... Tak jsem pokračoval. "všimnul jsem si toho prcka, jak před tebou utekl a taky jsem nemohl přehlédnout to, jak ti na mostě z kalhot vylezl ven tvůj... noo, ohon? Nebo ocas?..." Původně měl být můj dotaz krátký, myslel jsem si, že to bude víc zdvořilé a mírné, ale jakmile jsem jednou překonal ten počáteční ostych, tak už se to ze mě sypalo jak sůl ze slánky. "Zajímalo by mě, jaké to je být démonem ve světě lid, kde před tebou každý utíká. Nepoznal si rodiče, takže si ani nepoznal ten nejsilnější a nejzákladnější cit - mateřskou lásku. Máš jenom bratra. Není ti někdy smutno? Necítíš se opuštěný?... Mám pocit, jako kdyby ti něco scházelo" Aniž bych to původně sám chtěl nebo plánoval, tak jsem Rina podrobil docela detailnímu výslechu, nevím proč, ale pořád mě to k němu nějak táhlo a poutalo, byl jsem zvědavý a chtěl jsem ho poznat, dozvědět se o něm co nejvíc.

Zvedl jsem pohled od země a pohlédl na něj. Poslouchal jsem ho a pak se zarazil. "O-ocas?!" prudce jsem otočil hlavu a pohled upřel na osa kterým jsem vrtěl. Pak jsem se ale zase zaměřilna něj a ve tváři zbedl. Než jsem si povzdechl a podepřel si hlavu rukou a přemýšlel co mu na to říct. "Moji rodiče..." zamračil jsem se a pohlédl na něj. "Je lidská žena. Jmenovala se Yuri. Když nás s Yukiem porodila, krátce na to zemřela v mrazu." zamumlal jsem. "No a můj táta, můj pravý táta je vládce démonů. Satan. Narozdíl od Yukia se u mě jeho magie probudila o dost dřív. Ale je zapečetěná tady." vzal jsem do ruky červené pouzdro a vytáhl z něj meč. Ukázal jsem mu ho a hned ho zase uklidil. To že plameny mi dělá prpblém ovládat jsem neřekl, ani to že když se naštvu jsem schopný všechno podpálit. "Mateřská láska. Otec v opactví nám s Yukiem tu lásku dával. Vychoval nás jako lidi." usmál jsem se na něj. "Je moje chyba že ho posedl Satan a že umřel." pak jsem se zarazil a hlavou mi probéhla menší vzpomínka při slově "opuštěný" hleděl jsem blbě před sebe. Bylo to nedávno. Yukio byl zrovna se mnou v kuchyni. Chtěl mi něco říct. "Nii-San. Jsi osamělý." otočil jsem se na něj od plotny. "Jak to myslíš?" zeptal jsem se ho nechápavě. "Nenyslím že moc dobře vycházíš se svými spolužáky. Proč si nenajdeš holku." ztuhl jsem a připálil rybu. "Nechci holku." Yukio vstala obejmul mě. "Tak proč si něco nezačneš se mnou? Vždycky jsi přece holku chtěl, tak proč tak najednou?!" pootočil jsem hlavu a zíral na něj. Byl to můj první polibek který mi ukradl můj mladší bratr. Zamrkal jsem a vrátil se zpět dp reality. "No možná jsem osamělý." zašeptal jsem. "Myslím že mám s bratrem dost hezký vztah." 

 Pořád jsme kráčeli kam nás nohy vedli a při tom dál pokračovali v konverzaci. "když máš s bratrem takový pevný vztah, to je určitě fajn, ale co třeba nějáká přítelkyně?" Já sám jsem v tomhle směru byl naprosto nedotčený a nezkušený, to ovšem Rin nemohl vědět a tak jsem se zvídavě vyptával jeho. Myslel jsem, že by mi třeba mohl poradit a něco se od něj přiučit. Rin je velice pohledný i na to, že je na půl démon. Ani jsem ještě Rina nepustil ke slovu a vznesl další dotaz a návrh "nepujdeme už na tu kolej? Docela rád bych si už odpočinul, mám toho po dlouhé cestě už akorát tak dost. Kdyby se tam navíc našlo i něco k snědku, byl bych maximálně spokojený" Pronesl jsem směrem k Rinovi a přitom si zvídavě prohížel jeho školní uniformu a červené pouzdro s mečem na jeho zádech.

Zarazil jsem se a pak se jen ušklíbl. "Vždycky když jsem se snažil, zvýšil jsem popularitu u Yukia. Holky o mě tvrdili dost nehezké věci." zatvářil jsem se kysele. Jako bych se rozhodl právě sníst citron. Sám jsem si vzpoměl že mi říkaly, nebo spíš Yukiovi že takový magor jako já vařit neumí a to jsem přitom věděl že vaření mojí osoby je skvělé. Došli jsme tedy až ke kpleji a já otevřel dveře. "Ok zavedu tě do volného pokoje co budeš mít." řekl jsem a zavedl ho do jednoho jednolůžkového pokoje. Byla tam velká skříň, psací stůl s lampou a postel. "Tak až bude mít Yukio dobrou náladu, řeknu mu o tom." řekl jsem a zahleděl se na něj. Vlastně byl i celkem pěkný. To se o něm dalo říct, pohledný a...hladový. "Myslím že v kuchyni ještě neco zbylo. Nějaká ryba a rýže." řekl jsem a skočil to do kuchyně ohřát. Pak jsem mu to donesl nahoru a položil na stůl. Sedl jsem si na židli u stolu a pohlédl na něj. Pak jsem mu podal příbor a hůlky.

"Jaké nehezké věci? Nejspíš si prozatím na moc slušných a správných lidí nenarazil a to nejenom z řad holek..." Asi to nebyl nejlepší nápad, ale prostě jsem nahlas říkal všechny svoje myšlenky, nedokázal jsem to ovládat, byl jsem před Rinem tak moc upřímný a otevřený, nikdy jsem nic podobného nezažil. Přišli jsme konečně na kolej, kde mě Rin ubytoval, zavedl mě do mého pokoje, který byl v základním vybavení. Následně mi přinesl jídlo a příbor s kterým mě vyzval, ať se do toho pustím. Byl jsem už opravdu vyhladovělý a tak jsem se do toho bez zábran pustil i přes klášterní výchovu jsem se nedržel etikety stolování a porci ryby s rýží spořádal během několika hltů. "Děkuji ti moc příteli. Jesm ti nesmírně vděčný za tvou ochotu. Kdyby jsi cokoliv potřeboval stačí říct. Můžeš se na mě obrátit s čímkoliv." Při těchto slovech jsem na něj reflexivně mrkl. S vděčností a spokojeným výrazem ve tváři jsem mu podíval prázdné nádobí a při tom předání jsem ho chytl za paži a sjel dlaní směrem dolů, takové malé pohlazení, ani nevím, proč jsem to udělal, ale připadalo mi to v tu chvíli vhodné. Podle jeho výrazu se mu to líbilo. Nastalo ticho a jeden druhému jsme dlouze pohlédli do očí...

Sledoval jsem ho až dojí. pak jsem se jen zamyslel co ještě v kuchyni je a co bych měl uvařit na večer. "Myslím že holky jedou po inteligentních typech jako je Yukio." zamumlal jsem zamyšleně. Pak mi podal misku. Vzal si jí ale to mě chytil za paži. Během chvíle jsem ztuhl. Co to sakra dělá? O co se snaží?!  Zíral jsem na něj, na jeho oči. Můj vnitřní hlas mi jasně říkal: vyškubni se mu! Pusť mě! Vynadej mu! Ale já mu dál zíral do očí. Ale tohle nebyl...ndbyl to Yukio tak proč je moje reakce taková?! Sevřel jsem misku a pomalu se mu vykroutil. "Jasně. Rád se ti ohlásím kdykoliv budu něco potřebovat." zasmál jsem se a zdrhnul. Ano opravdu jsem utekl před člověkem. Ale za to mohlo moje srdce které se tak rychle rozbušilo. Sám sebe jsem přesvědčil že z nervozity! Skončil jsem v kuchyni a položil misku na stůl. Moje reakce byla stejná jako když se mě Yukio snažil dostat do postele. Roztřásl jsem se a zhroutil se na židli. Ale jeho vychovali mniši! Nemohl být... Jako Yukio nebo...já. Ale já bych se o tom mohl přesvědčit sám. Vydal jsem se k němu zpátky. Pak jsem otevřel dveře a došel k němu. "Říkal jsi cokoliv?!" zeptal jsem se ho. Chytil jsem ho za ruku a stáhl k sobě. Políbil jsem ho. Svíral jsem mu ruku aby nemohl couvnout. Mezitím co jsem mu kradl rty. Pak jsem ho pustil. "Díky." řekl jsem a zabouchl za sebou dveře jak jsem zase utekl ale teď jen na chodbu. Bylo to...stejně jako u Yukia. To jsem si potřeboval zjistit.

Po tom dlouhém tichu a hledení do očí Rin náhle utekl z pokoje pryč. Jevil se být docela rozrušený... Ve vzduchu byla cítit zvláštní energie a hustá atmosféra. Za malou chvilku se Rin objevil opět v mém pokoji, nečekal jsem, že se ještě vrátí, navíc takhle rychle... Ani pořádně nepřekročil prah a vychrlil ze sebe otázku, která byla řečnická  "Říkal jsi cokoliv?!"a odpověď na ní nebyla ve verbální podobě. Chytl mne za ruku a přitáhl k sobě, potom mi přiložil své rozpálené rty k mým a vášnivě mě políbil. Ten polibek byl velice energický, sice trval jenom pár vteřin, ale měl jsem pocit, jako že to je věčnost a já se nechal unášet na vlně nekonečna. Ale v tu chvíli, kdy jsem si tohle všechno začal uvědomovat se náhle odtrhl a se slovem "Díky."zmizel ze scény... Zůstal jsem strnulý nějákou dobu stát, přemýšlel jsem nad tím, co se to vubec vlastně stalo? Když jsem procitl a přišel trochu k sobě, udělal jsem pár kroků po pokoji a zjistil, že se vubec nedokážu na nic soustředit... svalil jsem se tedy do postele a dál přemítal nad celou tou událostí, která se odehrála před malou chvílí. Nebyl jsem schopen dojít k žádnému závěru, jedno však bylo jisté, líbilo se mi to a chtěl bych si to rozhodně zopakovat! A nejenom to... Chci toho zkusit ještě víc! Utápěl jsem se v myšlenkách a všemožných představách tak dlouho až se to fantazírování překlenulo do fáze spánku.