Přírodní knihovna

Knihovna nebyla tak daleko jak jsem si myslel. Vešli jsme do ní s Yukiem který šel okamžitě vrátit knihy a vzápětí se ponořil mezi regály.  Chvíli jsem ho jen tak sledoval a pak jsem si sedl ke stolu s pohledem zaměřeným z okna ven. Můj pohled se uhnízdil na  krabici s knihama na kterých bylo jasně napsáno: Nebezpečné! Nesahat! No jindy bych to šel asi hned prozkoumat ale teď jsem na to neměl náladu. Chtělo se mi spát. Povzdechl jsem si a zahleděl se na Yukia který nadšeně koukal na knihy. Co na nich vidí? Kdyby to byly holky v plavkách tak koukám taky ale tohlr. Jsou to obyčejné knihy s haldou prachuze kterého člověk akorát kýchal. To Yukiovi bylo ale jedno. To byl možná i jeden z důvodů proč jsem ho nechápal i když jsem se ho pochopit snažil. 

Od té doby, co Akihiko opustil klášter a ocitnul se na pospas vnějšímu světu, potýkal se s pocity zoufalství doprovázené nepochopením... Ten svět totiž a především lidi v něm, všechno pro něj bylo moc zkažné. Za svůj dosavadní život, za uplynulých 21 let nevytáhl paty z kláštera, takže znal jenom mnichy, meditace a střídmý, spořádaný život. Ve zkaženém světě plném intrik, lží a nenávisti se Akihiko ztrácel. Při svém putování se mu nikde nedařilo zapadnout. Jedinou útěchu pro něj představovaly knihovny , které si oblíbil už při životě v klášteře, tam v knihovně trávil většinu času. Takže, když při svém putování procházel městem a měl to štěstí, že v něm byla knihovna, tak se v ní nemohl nezastavit.

A právě v knihovně začíná celý příběh. Po delším putování pustinou Akhiko přišel do takového menšího městečka, které mělo sice jenom prá obyvatel, zato knihovna v něm nechyběla. Byl sice po té dlouhé cestě vyhladovělý a unavený, ale jeho vášeň pro knihy byla silnější než hlad a nebo jakýkoliv jiný pud. Bez váhání se tedy nadšeně vrhnul do budovy, která představuje jeho vlastní svět. Knihovna byla prázdná, kromě obsluhy tu byli pouze dva mladíci. Jeden si zrovna u regálu vybíral mezi knihami a ten druhý seděl se znuděným a unaveným výrazem v čítárně, ovšem žádnou knihu neměl, jenom tak seděl a nervózním pohledem poletoval po místnosti.

Do knihovny vběhl nějaký muž. Moje ignorace vůči okolnímu světu ještě dvakrát vzrostla.  ukio se dál hrabal  knihách než jich asi deset přinesl ke mě na stůl. Zůstal jsem na něj z8rat. "To myslíš vážně?!" vyprskl jsem možná až přehnaně nahlas. Knihovnice si totiž přiložila prst na rty aby vydala dlouhý syčivý zvuk abysme byli zticha.  "Myslím že je na čase abys začas víc číst Nii-San a tohle ti prospěje ke studiu."  usmál se na mě než zamířil zpět mezi regály. Nenamával jsem se s tím ty knihy otvírat. Věděl jsem co to bude. Další způsoby vymítání démonů. Ndchápal jsem k čemu by mi to bylo. Mě stačil můj meč. Ten kluk tam jen tak postával. Což mi přišlo takové... Zvláštní? No možná něco takového. Pomalu jsem se zvedl abych náhodou nezpůsobil nějaký hluk. Vydal jsem se k onomu klulovi? Muži? No spíš muži.  Prohlédl jsem si ho a pramen vlasů mi spadl jako obvykle do obličeje. Špičaté uči nešli přehlídnout, stejně jako zuby. Jelikož jsem se na něj koukal s pootevřenou pusou jako bych čekal kdy mi tam vlítne moucha. "Hele...kdo jsi?" zeptal jsem se toho kluka. Nic jiného mě nenapadlo navíc on nevypadal jako člověk. Působil jako opak mě a Yukia. 

Důvod, proč Akihiko měl tak moc rád a vyhledával knihovny nebyl ani tak ten, že by to byl tak velký knihomol a bez čtení nemohl vydržet (ikdyž jinak čeba byla jeho velkou vášní). Skutečný důvod, proč měl tak rád knihovnu byl ten, že to bylo jediné místo ve městě, kde bylo ticho a klid. Kde se mohl posadit a přemýšlet nebo třeba meditovat... Taky ve skrytu duše doufal, že by v knihovně mohl potkat a seznámit se s nějákými zajímavými lidmi, někým, kdo bude stjeně založený jako on, ač si to snažil sám sobě přiliš nepřiznávat, tak po tomhle toužil opravdu moc. A jak se tak zdálo, tentokrát se mu tahle jeho touha chýlila k naplnění. Jeden z kluků k němu přistoupil (ten hezčí) a bez jakýchkoliv zdvořilostí na něj vybalil "Hele...kdo jsi?". Akihika to trochu zarazilo, ale nedal to na sobě znát, pomalu se otočil a tiše si ho začal prohlížet. Bylo na něm něco zvláštního. Nikoho podobného doposud nespatřil. Nevypadal jako mniši v klášteře ani nebyl podobný nikomu koho potkal při svých cestách... I přesto, že jeho vystupování působilo poněkud hrubě a neotřele, měl z něj Akihiko dobrý pocit, to mu napovídal jeho instinkt (který ho téměř ještě nikdy nezklamal)

"Zdravím tě, příteli, mé jméno je Akihiko, jsem na cestě a právě jsem dorazil sem do města, zastavil jsem se v tady v knihovně, abych si trochu odpočinul, a co ty?" krátce se mu představil a hořel nedočkavostí, až se dozví víc o tom zvláštním klukovi s modrými vlasy a šibalským úsměvem ve tváři.

Dál jsem na něj upíral pohled modrých očí. Jako japonec bych rozhodně neměl mít modré oči. Ani Yukio ne. Ale konec konců. My dva jsme byli potomci Satana. Což se i prokázalo v různých případech a vlastně i pochybuju že kolem normálního člověka hoří Satanovo modré plameny. Hlavně tenhle kluk vypadal že má podobné vychování jako Yukio. Tudíž nebyl někdo kdo si na všechny dovoluje. Je mu ukradený naprosto všechno a podobně. 

Pak na mě promluvil. Zavřel jsem pusu a tak skryl řezáky které by očividně neměl vidět. Nazval mě přitelem. Kdo by mě nazval přítelem? Mě když kvůli mě se otevřela brána Gehenny a málem Satan ovládl svět? Vlastně to byla i Yukiova chyba i když on nemohl za to že ho náš povedený tatík posedl. Narovnal jsem se a ukázal na svoje mladší dvojče mezi regály. "Dotáhl mě sem on." řekl jsem jednoduše. "Dobrovolně bych sem opravdu nešel. Pak jsem se zatvářil dost otráveně když jsem se mu ze slušnosti měl představit. "Jsem... Okumura Rin. Tamto je moje mladší dvojče, Okumura Yukio. Kousek odsud chodíme do školy." řekl jsem mu.  Vlastně co bych mu měl dalšího říct já? Už jen ta školní uniforma vypovídala o hodně věcech. Hlavně jsem byl pořád otrávdný z toho že mě sem Yukio dotáhl.

"Rád tě poznávám, Okumuro Rine. To nemáš nic jiného nebo lepšího na práci, když takhle doprovázíš svého bratra na místo, které ti očividně nic neříká? A na jaký obor je zaměřena vaše škola? Máš slušivou uniformu." Řekl Akihiko a dál se nechával unášet na té vlně fascinace klukem, kterého právě poznal.

Zahleděl jsem se na jeho ruce protože to jediné se mi líbilo. Jeho obličej byl taky zajímavý ale vždycky jsem si všímal struktury prstů. "Popravdě mě Yukio hlídá." zamumlal jsem. Proč, to vědět nemusel. Bez ohledu na to že se u Yukia objevili plameny tak si furt mysleli že já jsrm víc nebezpečný. "Naše skola je... Zaměřená na všechno možný plus..." nevěděl jsem jestli mu to mám říkat. "Speciální lekce pro exorcisty." řrkl jsem a zahleděl se stranou. Jo on tohle přece vědět nepotřeboval. To že škola do které s Yukiem chodíme je zaměřená hlavně pro exorcisty.

"Hmm, to zní zajímavě. Tvůj bratr je teď evidentně zabraný do knížek, ideální možnost mu proklouznout a vypařit se odsud. Nechtěl by jsi mi to tady ukázat a třeba mě provést po okolí?" Je to velice zvláštní, zatím jsem doposud k žádnému neznámému člověku nepociťoval takovou náklonnost, důvěru a touhu ho poznat. Ta slova ze mě plynula dočista sama, nebylo to pod mou kontrolou. Běžně bych se takhle nechoval, ale jako bych to ani nebyl já, vypadalo to spíš, jako že skrze mne promlouvá někdo jiný a ovládal mě jako loutku. Vyslovil jsem mu tento návrh a v duchu se modlil, aby na něj přistoupil. Jeho bratr si nás sice nevšímal, ale i přesto jsem cítil, že má vše dokonale pod kontrolou. Snad mu to nebude vadit, když oejdeme, Rin o knihy stejnak o knihy zjevně zájem nemá ať už by v knihovně setrval sebedýl, dřív by je určitě všechyn snědl než přečetl, takže nemělo cenu ho tady držet. Yuki působí moudře, jistě nebude dělat problémy nebo nějáké scény, minimálně né teď a tady, na tomhle místě, jsme přecejenom v knihovně.

Překvapeně jsem zamrkal a hleděl na něj. Pak jsem mírně odvrátil tvář a přemýšlel. Pokud uteču, bude mít problém Yukio a vatikán mě zabije. Pošlou proti mě a Yukiovi všechny vojáky. Všechny exorcidty a ať už budu chtít nebo ne, tentokrát se smrti nevyhnu. Takže vlastně výborný plán. Proč toho nevyužít. Yukio by mě samozřejmě nepustil. On a ty jeho pravidla. Ale já bxl prostě jeden velký idiot a tohle mi pořád nedocházelo. Podle toho jak tenhle cizinec vypadal tu byl asi nový. A proč ho tady neprovést, ale stejnak. Všichni by řvali a utíkali sotva by mě viděli a to bych nevysvětlil. asi by pak můj kamarád být nechtěl. Hodil jsem si meč v červeném látkovém pouzdře na záda a kývl na něj. "Jsně klidně tě tu provedu." zamířil jsem ven z knihovny a zahleděl se na oblohu. "Odkud jsi a kolik ti je?" zeptal jsem se ho po chvíli.

Rin na mě působil mile a přátelsky, ale přes to všechno poněkud nervózně, pomyslel jsem si mezitím co mi položil první seznamovací otázku, zeptal se mě odkud jsem a kolik mi je let. "Již 22 let poznávám krásy tohoto světa a zároveň hledám nějáký smysl, proč tady vubec jsem. Pocházím z daleka, vyrostl jsem v klášteře, vychovali mě mniši" odpověděl jsem Rinovi se stejnou zvídavou otázkou na rtech. "Pověz mi Rine něco víc o sobě a o tvém bratrovi. Kolik je vám let a co jinak kromě chození do školy děláte ve volném čase? Já znám jenom život v klášteře a jinak nenzám jak to venku běžně chodí, hledám inspiraci a nové poznatky"

Zahleděl jsem se na něj. Tak mniši hmm. Pomalu jsem se vydal ulicí. Dvacet dva let, to je dost. Se má je dospělej. Zamračil jsem se na chodník a pak pak se na něj zašklebil. "Yukio a já jsme dvouvaječná dvojčata. Oboum nám je patnáct a vyrostli jsme v opactví. Zatímco Yukio byl extra chytrý, já se furt rval a furt se rvu do teď." pokrčil jsem rameny. "Náš otčím je wxorcista. Nebo spíš byl. Exorcismus je těžká práce. A našeho otčíma posedl Satan. Táta se pak zabil aby ze svého těla Satana vypudil." řekl jsem a usmál se na něj. "A Yukio a já jsme teď na škole kam nás táta poslal. Jenže. Yukio už dávno dostudoval. Potají abych to nevěděl. Jediná jeho odpověď je: musím tě chránit Nii-San." to poslední jsem řekl docela naštvaně než jsem se zase rozmluvil. "No Yukio je teď můj učitel a dost to přehání jak jsi viděl v knihovně. jestli jsi to viděl." prošli jsme kolem nějakého dítěte co se okamžitě schovalo za sloum a zamumlalo něco o Satanovo synovi.

"Máte zajímavou minulost, to musím uznat. Já jsem rodiče nepoznal mniši mne nalezli před branou kláštera v proutěném košíku a jediné co bylo u mě byl lístek kde bylo napsané mé jméno. Ty máš pocit, že to tvůj bratr přehání, ale mě naopak připadá, že je hezké, když se o tebe někdo takhle stará, měl by sis toho víc vážit... A kde spolu s bratrem žijete? Jste na koleji nebo máte svůj byt? Já jako poutník jsem si sice už docela zvykl složit hlavu kde se dá, v lese nebo někde na poli, ale lhal bych, kdybych  řekl, že po pořádné posteli a teplém přístřeší se mi nestýská a opravdu by mi prospěl odpočinek a posíelení. Jenomže nemám žádné peníze, takže o takovém pořádném ubytování si můžu nechat leda tak zdát... Proto aspoň chodím do knihoven, je tam teplo a můžu si tam sednout a odpočívat." kráčeli jsme dál a vzájemně se zpovídali, zrovna jsme akorát prošli kolem malého dítěte, které při pohledu na Rina vzalo nohy na ramena a zaběhlo se schovat za nejbližší sloup, při útěku křičelo nějáké výrazy z kterých jsem vyrozuměl jedinému slovu "Satan..." Pomyslel jsem si, že lidé jsou velice neohleduplní a plní předsudků, soudí druhé podle vzhledu a navzájem se bojí, každému by prospělo strávit nějáký čas v klášteře a poznat také buddhovo učení, určitě by na světě mezi lidmi bylo líp. Mám takový pocit, že Rin asi moc přátel nemá a nejspíš se nesetkal s někým, kdo by o něj jevil zájem, asi právě proto je z mé přítomnosti takový nervózní, jako kdyby si nevěděl rady co má dělat a jak se chovat..

 Chtělo se mi smát. Já svoje pravé rodiče nikdy neviděl. Jediný kdo viděl naší matku byl Yukio a to když mu jí Satan ukázal. "Hmm, u nás na koleji je spousta volných pokojů protože s Yukiem máme jednu celou kolej pro sebe. Myslím že kdyby ses na nějaký ten pokoj vecpal, tak by si toho Yukio ani nevšiml." řekl jsem mu na jeho slova a zahleděl se na dlouhou ulici. "Támhle mají dobré potraviny." řekl jsem a ukázal na jeden obchod. Už jen kvůli Yukiovi jsem kupoval ty nejlepší potraviny které jsem tu našel. Chtěl jsem aby byli dobré protože Yukio měl dost práce, musel mít alespoň dobré jídlo z dobrých potravin. Ukázal jsem na poštu a pár dalších budov a u každé řekl co je co. Pak jsem se zastavil na mostě kus od školy a zahleděl se na řeku. Voda šplouchala o kameny a kousek od mostu na břehu si hrály děti. "Je tu zajímavá krajina. Vlastně, celé tohle místo je zajímavé a chráněné. Démoni se sem například nemohou dostat." řekl jsem zamyšleně a pohlédl na něj. Celého jsem si ho důkladně prohlédl jako bych ho hodnotil. Nakonec jsem se znovu zahleděl na řeku. "Kdybys něco potřeboval tak mi to řekni." vyhoupl jsem se na zábradlí a posadil se na něj. Z kalhot mi vyklouzl ocas. Jak už bylo mým zvykem. Nevšiml jsem si toho a pozoroval opět chodník.

"Je to tady opravdu hezký a zajímavý, to máš pravdu. Nechci se nikam vecpávat, ale kdyby to nevadilo, tak kdybych mohl přespat nějákou dobu u vás na koleji, bylo by to fajn" Procházeli jsme dál po městě a já si všechno s obdivem prohlížel, vážně se mi tu líbilo, je to zatím asi nejhezčí místo, na které jsem za cestu svého putování narazil. Myslím si, že ten fakt, že jsem zároveň na takovém úžasném místě potkal také Rina, že to není jenom tak, je to znmení, osud. Intuice mi říká, že to je sprváné místo a abych tady nějákou dobu setrval. Krom první otázky ohledně noclehu jsem měl na rtech ještě jeden nevyřčený dotaz, ale bylo mi trapné se na to ptát, jednalo se přecejenom o takovou intimní záležitost, ale pokud mám Rina lépe poznat, nesmím se tolik ostýchat a bude lepší, když to řeknu rovnou. Nevěděl jsem, jak se na to zeptat a tak jsem s těžkým  dechem ze sebe vysoukal "E-hh, hele, chci se tě na něco zeptat, sice ten dotaz není uplně nejvhodnější, ale nedá mi to..." Rin jenom mlčky přihlížel a čekal co ze mě vypadne... Tak jsem pokračoval. "všimnul jsem si toho prcka, jak před tebou utekl a taky jsem nemohl přehlédnout to, jak ti na mostě z kalhot vylezl ven tvůj... noo, ohon? Nebo ocas?..." Původně měl být můj dotaz krátký, myslel jsem si, že to bude víc zdvořilé a mírné, ale jakmile jsem jednou překonal ten počáteční ostych, tak už se to ze mě sypalo jak sůl ze slánky. "Zajímalo by mě, jaké to je být démonem ve světě lid, kde před tebou každý utíká. Nepoznal si rodiče, takže si ani nepoznal ten nejsilnější a nejzákladnější cit - mateřskou lásku. Máš jenom bratra. Není ti někdy smutno? Necítíš se opuštěný?... Mám pocit, jako kdyby ti něco scházelo" Aniž bych to původně sám chtěl nebo plánoval, tak jsem Rina podrobil docela detailnímu výslechu, nevím proč, ale pořád mě to k němu nějak táhlo a poutalo, byl jsem zvědavý a chtěl jsem ho poznat, dozvědět se o něm co nejvíc.

Zvedl jsem pohled od země a pohlédl na něj. Poslouchal jsem ho a pak se zarazil. "O-ocas?!" prudce jsem otočil hlavu a pohled upřel na osa kterým jsem vrtěl. Pak jsem se ale zase zaměřilna něj a ve tváři zbedl. Než jsem si povzdechl a podepřel si hlavu rukou a přemýšlel co mu na to říct. "Moji rodiče..." zamračil jsem se a pohlédl na něj. "Je lidská žena. Jmenovala se Yuri. Když nás s Yukiem porodila, krátce na to zemřela v mrazu." zamumlal jsem. "No a můj táta, můj pravý táta je vládce démonů. Satan. Narozdíl od Yukia se u mě jeho magie probudila o dost dřív. Ale je zapečetěná tady." vzal jsem do ruky červené pouzdro a vytáhl z něj meč. Ukázal jsem mu ho a hned ho zase uklidil. To že plameny mi dělá prpblém ovládat jsem neřekl, ani to že když se naštvu jsem schopný všechno podpálit. "Mateřská láska. Otec v opactví nám s Yukiem tu lásku dával. Vychoval nás jako lidi." usmál jsem se na něj. "Je moje chyba že ho posedl Satan a že umřel." pak jsem se zarazil a hlavou mi probéhla menší vzpomínka při slově "opuštěný" hleděl jsem blbě před sebe. Bylo to nedávno. Yukio byl zrovna se mnou v kuchyni. Chtěl mi něco říct. "Nii-San. Jsi osamělý." otočil jsem se na něj od plotny. "Jak to myslíš?" zeptal jsem se ho nechápavě. "Nenyslím že moc dobře vycházíš se svými spolužáky. Proč si nenajdeš holku." ztuhl jsem a připálil rybu. "Nechci holku." Yukio vstala obejmul mě. "Tak proč si něco nezačneš se mnou? Vždycky jsi přece holku chtěl, tak proč tak najednou?!" pootočil jsem hlavu a zíral na něj. Byl to můj první polibek který mi ukradl můj mladší bratr. Zamrkal jsem a vrátil se zpět dp reality. "No možná jsem osamělý." zašeptal jsem. "Myslím že mám s bratrem dost hezký vztah." 

 Pořád jsme kráčeli kam nás nohy vedli a při tom dál pokračovali v konverzaci. "když máš s bratrem takový pevný vztah, to je určitě fajn, ale co třeba nějáká přítelkyně?" Já sám jsem v tomhle směru byl naprosto nedotčený a nezkušený, to ovšem Rin nemohl vědět a tak jsem se zvídavě vyptával jeho. Myslel jsem, že by mi třeba mohl poradit a něco se od něj přiučit. Rin je velice pohledný i na to, že je na půl démon. Ani jsem ještě Rina nepustil ke slovu a vznesl další dotaz a návrh "nepujdeme už na tu kolej? Docela rád bych si už odpočinul, mám toho po dlouhé cestě už akorát tak dost. Kdyby se tam navíc našlo i něco k snědku, byl bych maximálně spokojený" Pronesl jsem směrem k Rinovi a přitom si zvídavě prohížel jeho školní uniformu a červené pouzdro s mečem na jeho zádech.

Zarazil jsem se a pak se jen ušklíbl. "Vždycky když jsem se snažil, zvýšil jsem popularitu u Yukia. Holky o mě tvrdili dost nehezké věci." zatvářil jsem se kysele. Jako bych se rozhodl právě sníst citron. Sám jsem si vzpoměl že mi říkaly, nebo spíš Yukiovi že takový magor jako já vařit neumí a to jsem přitom věděl že vaření mojí osoby je skvělé. Došli jsme tedy až ke kpleji a já otevřel dveře. "Ok zavedu tě do volného pokoje co budeš mít." řekl jsem a zavedl ho do jednoho jednolůžkového pokoje. Byla tam velká skříň, psací stůl s lampou a postel. "Tak až bude mít Yukio dobrou náladu, řeknu mu o tom." řekl jsem a zahleděl se na něj. Vlastně byl i celkem pěkný. To se o něm dalo říct, pohledný a...hladový. "Myslím že v kuchyni ještě neco zbylo. Nějaká ryba a rýže." řekl jsem a skočil to do kuchyně ohřát. Pak jsem mu to donesl nahoru a položil na stůl. Sedl jsem si na židli u stolu a pohlédl na něj. Pak jsem mu podal příbor a hůlky.

"Jaké nehezké věci? Nejspíš si prozatím na moc slušných a správných lidí nenarazil a to nejenom z řad holek..." Asi to nebyl nejlepší nápad, ale prostě jsem nahlas říkal všechny svoje myšlenky, nedokázal jsem to ovládat, byl jsem před Rinem tak moc upřímný a otevřený, nikdy jsem nic podobného nezažil. Přišli jsme konečně na kolej, kde mě Rin ubytoval, zavedl mě do mého pokoje, který byl v základním vybavení. Následně mi přinesl jídlo a příbor s kterým mě vyzval, ať se do toho pustím. Byl jsem už opravdu vyhladovělý a tak jsem se do toho bez zábran pustil i přes klášterní výchovu jsem se nedržel etikety stolování a porci ryby s rýží spořádal během několika hltů. "Děkuji ti moc příteli. Jesm ti nesmírně vděčný za tvou ochotu. Kdyby jsi cokoliv potřeboval stačí říct. Můžeš se na mě obrátit s čímkoliv." Při těchto slovech jsem na něj reflexivně mrkl. S vděčností a spokojeným výrazem ve tváři jsem mu podíval prázdné nádobí a při tom předání jsem ho chytl za paži a sjel dlaní směrem dolů, takové malé pohlazení, ani nevím, proč jsem to udělal, ale připadalo mi to v tu chvíli vhodné. Podle jeho výrazu se mu to líbilo. Nastalo ticho a jeden druhému jsme dlouze pohlédli do očí...

Sledoval jsem ho až dojí. pak jsem se jen zamyslel co ještě v kuchyni je a co bych měl uvařit na večer. "Myslím že holky jedou po inteligentních typech jako je Yukio." zamumlal jsem zamyšleně. Pak mi podal misku. Vzal si jí ale to mě chytil za paži. Během chvíle jsem ztuhl. Co to sakra dělá? O co se snaží?!  Zíral jsem na něj, na jeho oči. Můj vnitřní hlas mi jasně říkal: vyškubni se mu! Pusť mě! Vynadej mu! Ale já mu dál zíral do očí. Ale tohle nebyl...ndbyl to Yukio tak proč je moje reakce taková?! Sevřel jsem misku a pomalu se mu vykroutil. "Jasně. Rád se ti ohlásím kdykoliv budu něco potřebovat." zasmál jsem se a zdrhnul. Ano opravdu jsem utekl před člověkem. Ale za to mohlo moje srdce které se tak rychle rozbušilo. Sám sebe jsem přesvědčil že z nervozity! Skončil jsem v kuchyni a položil misku na stůl. Moje reakce byla stejná jako když se mě Yukio snažil dostat do postele. Roztřásl jsem se a zhroutil se na židli. Ale jeho vychovali mniši! Nemohl být... Jako Yukio nebo...já. Ale já bych se o tom mohl přesvědčit sám. Vydal jsem se k němu zpátky. Pak jsem otevřel dveře a došel k němu. "Říkal jsi cokoliv?!" zeptal jsem se ho. Chytil jsem ho za ruku a stáhl k sobě. Políbil jsem ho. Svíral jsem mu ruku aby nemohl couvnout. Mezitím co jsem mu kradl rty. Pak jsem ho pustil. "Díky." řekl jsem a zabouchl za sebou dveře jak jsem zase utekl ale teď jen na chodbu. Bylo to...stejně jako u Yukia. To jsem si potřeboval zjistit.

Po tom dlouhém tichu a hledení do očí Rin náhle utekl z pokoje pryč. Jevil se být docela rozrušený... Ve vzduchu byla cítit zvláštní energie a hustá atmosféra. Za malou chvilku se Rin objevil opět v mém pokoji, nečekal jsem, že se ještě vrátí, navíc takhle rychle... Ani pořádně nepřekročil prah a vychrlil ze sebe otázku, která byla řečnická  "Říkal jsi cokoliv?!"a odpověď na ní nebyla ve verbální podobě. Chytl mne za ruku a přitáhl k sobě, potom mi přiložil své rozpálené rty k mým a vášnivě mě políbil. Ten polibek byl velice energický, sice trval jenom pár vteřin, ale měl jsem pocit, jako že to je věčnost a já se nechal unášet na vlně nekonečna. Ale v tu chvíli, kdy jsem si tohle všechno začal uvědomovat se náhle odtrhl a se slovem "Díky."zmizel ze scény... Zůstal jsem strnulý nějákou dobu stát, přemýšlel jsem nad tím, co se to vubec vlastně stalo? Když jsem procitl a přišel trochu k sobě, udělal jsem pár kroků po pokoji a zjistil, že se vubec nedokážu na nic soustředit... svalil jsem se tedy do postele a dál přemítal nad celou tou událostí, která se odehrála před malou chvílí. Nebyl jsem schopen dojít k žádnému závěru, jedno však bylo jisté, líbilo se mi to a chtěl bych si to rozhodně zopakovat! A nejenom to... Chci toho zkusit ještě víc! Utápěl jsem se v myšlenkách a všemožných představách tak dlouho až se to fantazírování překlenulo do fáze spánku.

Seděl jsem u zdi s ocasem staženým mezi nohama a civěl před sebe. Cítil jsem se divně. Sevřel jsem svoje sako od školní uniformy a najednou cítil jak mi hoří tváře. Tiše jsem dýchal. Venku se stmívalo a najednou se otevřrli dveře. "Nii-San? Proč sedíš na zemi?" cítil jsem jak mě Yukio zvedl a pomohl mi k nám do pokoje. A pak jsem jen věděl že us8nám v náručí svého mladšího dvojčete. 

Ráno jse se vydal rovnou do kuchyně. Snídani dělal Ukobachu. Démon co se plížil do kuchyní a dělal jídlo chutnější. Yukio mě přivítal raním polibkem na čelo a najedl se. Řekl mi ať na sebe dám pozor a šel pracovat do pracovny na nějakých papírech. Já ještě udělal jablkové rizoto aby měl toho můj host víc. Ddonesl jsem mu to do pokoje. Zavřel jsem za sebou dveře a položil mu to na stůl. Zatřásl jsem jím abych ho probudil. "Máš tu snídani. Vlasy mi napadali do očí.

Opět jsme se líbali, tentokrát mnohem déle a bylo u toho více doteků... Když v tom mnou něco zatřáslo a já jsem se probudil. Aha, byl to jenom sen, ale byl tak moc živý! Ten otřes se mi už nezdál, byl to Rin a budil mě k snídani. Byl jsem tátálně zmatený a rozhozený, to na co jsem myslel a co jsem si tolik přál se mi promítlo do snu a zdálo se mi o tom, když jsem se probudil, tak nademnou stál hlavní aktér mých tajných tužeb. Byl nakloněný nad mou postelí... Měl jsem chuť ho popadnout za ruce a přitáhnout ho k sobě, ale místo toho jsem jenom nechápavě a zasněně zíral na jeho tvář, do jeho očí, ikdyž mu v tom předklonu do nich zrovna padali vlasy. Po chvíli jsem ze sebe z obtížemi vysoukal slova "Dě-děkuji" letmo jsem hodil pohled na stůl se snídaní, ale hned jsem se zase vrátil k němu. Čekal jsem co se bude dít dál? Jaká bude jeho reakce... To co se stalo včera, byl to jenom nějáký zkrat? Nenacházel jsem žádná vhodná slova, to co se právě teď dělo a viselo ve vzduchu, to se ani slovy vyjádřit nedalo, nezbývalo mi jenom čekat, jak se zachová.

Hleděl na mě docela...divně? Chvíli jsem přemýšlel jestli teda nemám něco na obličeji když na mě tak kouká. Pak jsemnad tím v myšlenkách jen zakroutil hlavou, prohrábl si vlasy a  roztáhl závěsy u okna. Objevil se výhled na celé město Pravého kříže. Tenhle pokoj měl celkem hezký výhled. Okamžitě jsem si vzpoměl na Yukia a jeho výraz když jsem se sem chtěl nastěhovat. "A co škola?" řekl mi tenkrát bratr.  "Budeš civět z okna a škola půjde stranou. A nejenom škola Nii-San." povzdechl jsem si a uculil se. Obrátil jsem se zpátky na svou návštěvu. "V kuchyni zbyl ještě rámen tak kdybys chtěl tak mi řekni. Tamto je moje práce. Rámen vařil někdo...jiný." řekl jsem abych nemusel říkat kdo.  Pořád na mě tak divně koukal. Zamyslel jsem se.  Došel jsem kněmu a věnoval mu krátký polibek na rty. "Dobré ráno." usmál jsem se s červenými tvářemi. Pocuchal jsem mu vlasy tak jak nám to dělal s Yukiem otčím a narovnal se. 

Ležel jsem v posteli a čekal, co se bude dít... Spolu se snídaní, kterou mi vlastnoručně připravil a přinesl až do pokoje mi nabídl ještě Rámen, který zbyl v kuchyni. Při odchodu mě políbil na rty a mne zase polilo horko po celém těle, pohladil mě ve vlasech a byl na odchodu, už měl jednou nohou nakročenou ven z pokoje, musel jsem nějak zareagovat...  "Ppo počkej ještě" vyhrkl jsem na poslední chvíli. Rin se zastavil mezi dveřmi a pohlédl ke mě "copak?" zeptal se. "dal bych si ještě i ten rámen, jestli by to nevadilo? Mám opravdu velký hlad..." musel jsem nějak improvizovat, a tohle bylo jediné co mě v tu chvíli narychlo napadlo..

Ještě mě zastavil a tak jsem se jen usmál. "Jasně přinesu to. Chvíli počkej." řekl jsem a zavřel za sebou. Cestou do kuchyně jsem se ještě stavil u sebe a vzal si mikinu. Pak jsem už sel so kuchyně a ohřál zbylý rámen. Hovězí jsem vyměnil za čerstvé a než se to ohřálo, hleděl jsem z okna a vrtěl ocasem. Pak jsem vzal ohřáté jídlo. Vydal jsem se zpět nahoru s tichým pískáním. Vlastně by se dalo ř8ct že jsem teď spokojený sám se sebou. Yukio si d3lal pap8ry takže takové dvě hodiny se se mnou nebude bavit. Došel jsem k pokoji Akihika a zaklepal. "Jsu dovnitř." oznámil jsem a vešel dovnitř. Zavřel jsem za sebou.

Rin odešel do kuchyně pro Rámen, měl jsem pár minut času. Strhnul jsem ze sebe deku a následně i všechno oblečení, které jsem měl na sobě, bylo mi hrozné horko... Byl jsem vzrušený a rozpálený od toho sladkého polibku, byla to sice jen krátká pusa na rty, ale cítil jsem jak mě zalévají šimravé vibrace po celém těle. Tohle prokrvení se taky nahrnulo přirozeně do těch jistých partií, kde se to začínalo pomalu rýsovat... Nikdy jsem nic podobného nezažil. Ležel jsem v posteli a začal jsem se sám sebe dotýkat. Hladit se po celém těle, a jedna ruka mi uvízla zrovna v části rozkroku... Zaslechl jsem nějáké zvuky, znělo to jako něčí hlas, ale vnímal jsem to jako někde v dálce, byl jsem jako smyslů zbavený. A v tom najednou stál Rin v pokoji a koukal na mě.

Zahleděl jsem se na něj. Jeho nahé tělo, křivky jeho těla, svaly. Hlavně jsem se zaměřil na ruku. Měl ji mezi nohama. Věděl jsem že bych ho teď neměl rušit. Ale... "Tady máš ten rámen Akihiko." zašeptal jsem a položil mu misku na stůl. "Nenech se rušit." hlasitě jsem dýchal. Vážně to se mnou pohlo jen z pohledu na jeho tělo?! Zavřel jsem za sebou a zhroutil se na zem. Moje ruka okamžitě zajela do kalhot a zpracovávala ten trochu větší problém. S myšlenkami na Akihika a mého mladšího bratra. A vzápětí jsem cítil jak to jde ven. A mě došlo že jsem si zašpinil kalhoty. Ještě že pere Yukio. Pomalu jsem se zvedl a sklonil hlavu. Otevřel jsem dveře zase k Akihikovi a zavřel za sebou. Zahleděl jsem se na něj. V očích se mi něco změnilo. Objevila se chtíč. Došel jsem k Akihikovi a jednoduše se na něj nalepil. "Akihiko... Prosím, polib mě!" zašeptal jsem.

Když se Rin vrátil s Rámenem v ruce, jenom ho položil na stůl a v zápětí hned zase zmizel...  Pokračoval jsem v té práci, kterou jsem měl rozdělanou. Poznával jsem jak funguje moje tělo a vychutnával si chuť rozkoše. Sice jsem cítil, že to takhle jenom sám není uplně ideální, ale i tak to bylo příjemný a zajímavý, navíc, Rinova stopa se stále držela ve vzduchu... Začal jsem pociťovat uplně nový pocit s jistým tlakem, když v tom se otevřeli dveře a Rin se v rtátil, vlezl ke mě do postele a zašeptal mi do ucha "Prosím, polib mě!" . V tom jsem mu milerád vyhověl a své rty vydal těm jeho, v tom spojení vznikl vášnivý a dlouhý polibek. Při kterém jsem ho navíc objal, jednou rukou  ho hladil ve vlasech a druhou mapoval jeho záda. Nevyhovovalo mi, že jsem ležel a Rin byl nademnou, obratným manévrem jsem ho položil na postel a při tom mu  rozepl a sundal jeho bílou košili. Všechno tohle se dělo tak přirozeně a automaticky, ale přecejenom jsem se v tu chvíli zastavil a zeptal se ho "seš si tím jistý? Vážně to chceš udělat? Máš už nějákou zkušenost takhle?..."

Většinou když to na mě přišlo a já si to nedělal sám, otravoval jsem Yukia. Stala se z toho potpm moje oblíbená činnost, vyprovokoval jsem ho a neustále od něj chtěl co nejvíc polibků a doteků. Stejně to nakonec vždycky nedopadlo ji ak než se Yukio rozhodl mi ho vykouřit. I když jsem dorážel se slovy: "Ty jsi si začal tak dělej" nebo: "Jsem starší a t mě musíš poslouchat." nebo jsme mu jednoduše vrtěl ocasem u obličeje a zím pádem ho šimral na nose dokud se po mě nevrhl. Pak bylo snadné mu ukrást rty a svést ho. Ale jeho slova o tom jak máme čas mě rozčilovala. Chtěl jsem víc než jen polibky. A navíc to byl Yukio kdo se mi vyznal, a i když jsem se do něj potom silně zamiloval, osmítal dojít dál. Teď když jsem Yukia vlastně podváděl tak to bylo vzrušující a to je kvůli tomu že Akihiko chtěl. Yukio ne a Akihiko jo. Ocitl jsem se na zádech. Lhal bych kdybych řekl že se mi to nelíbilo. Pak ale promluvil. "Yukio a já... Už dlouho jsem se snažil ale on pořád ndchce. Neustálemi říká jak mě miluje, taky ho miluji ale on... A já chci. Yukio to neudělá a já chci." zašeptal jsem. Jasně když dostanu tuhle zkušenost. Třeba pak už bude hračka donutit Yukia se se mnou vyspat. "Chci moc." zašeptal jsem.

Nejaou chvili sem neviděl Rina..a to bylo zvláštní...šel sem po chodbě byl sem nacestě do našeho pokoje ale...ja něco zaslechl.Zastavil sem se u jedněch dveří a chvíli poslouchal.Nemohl sem uvěřit..ne tam nemohl být Rin.To nemohl on by mě přeci nepodvedl.Nebo..sem se mílil já?Neměl bych ale sahl sem po klice a otevřel dveře to co se mi naskytlo za pohled..nedokaži ani popsat.,N...Nii-san?" řekl sem uplně stuhlí a nevěděl sem co...co mam dělat ,,Ty....j..jak si mohl? Jak si mi to mohl udělat?!" rozkrtikl sem se.Ja sem nemohl jinak byl sem totalně nadně.,,To sem odtebe nečekal" řekl sem ..otočil sem se ,,Slovo laska ti nic neřika že?" řekl sem a koukl sem se na n3 le...muj pohled byl pohrdaví vičítaví...ale taky bez citů teď už sem asi nemel budpvod se na nej koukat s láskou.rozešel sem se chodbou pryč pryč z budovi...nechtel sem tam být..zamířil sem na jediny misto kam mě napadlo a to do knihovny.