Přírodní knihovna

Seděl jsem u zdi s ocasem staženým mezi nohama a civěl před sebe. Cítil jsem se divně. Sevřel jsem svoje sako od školní uniformy a najednou cítil jak mi hoří tváře. Tiše jsem dýchal. Venku se stmívalo a najednou se otevřrli dveře. "Nii-San? Proč sedíš na zemi?" cítil jsem jak mě Yukio zvedl a pomohl mi k nám do pokoje. A pak jsem jen věděl že us8nám v náručí svého mladšího dvojčete. 

Ráno jse se vydal rovnou do kuchyně. Snídani dělal Ukobachu. Démon co se plížil do kuchyní a dělal jídlo chutnější. Yukio mě přivítal raním polibkem na čelo a najedl se. Řekl mi ať na sebe dám pozor a šel pracovat do pracovny na nějakých papírech. Já ještě udělal jablkové rizoto aby měl toho můj host víc. Ddonesl jsem mu to do pokoje. Zavřel jsem za sebou dveře a položil mu to na stůl. Zatřásl jsem jím abych ho probudil. "Máš tu snídani. Vlasy mi napadali do očí.

Opět jsme se líbali, tentokrát mnohem déle a bylo u toho více doteků... Když v tom mnou něco zatřáslo a já jsem se probudil. Aha, byl to jenom sen, ale byl tak moc živý! Ten otřes se mi už nezdál, byl to Rin a budil mě k snídani. Byl jsem tátálně zmatený a rozhozený, to na co jsem myslel a co jsem si tolik přál se mi promítlo do snu a zdálo se mi o tom, když jsem se probudil, tak nademnou stál hlavní aktér mých tajných tužeb. Byl nakloněný nad mou postelí... Měl jsem chuť ho popadnout za ruce a přitáhnout ho k sobě, ale místo toho jsem jenom nechápavě a zasněně zíral na jeho tvář, do jeho očí, ikdyž mu v tom předklonu do nich zrovna padali vlasy. Po chvíli jsem ze sebe z obtížemi vysoukal slova "Dě-děkuji" letmo jsem hodil pohled na stůl se snídaní, ale hned jsem se zase vrátil k němu. Čekal jsem co se bude dít dál? Jaká bude jeho reakce... To co se stalo včera, byl to jenom nějáký zkrat? Nenacházel jsem žádná vhodná slova, to co se právě teď dělo a viselo ve vzduchu, to se ani slovy vyjádřit nedalo, nezbývalo mi jenom čekat, jak se zachová.

Hleděl na mě docela...divně? Chvíli jsem přemýšlel jestli teda nemám něco na obličeji když na mě tak kouká. Pak jsemnad tím v myšlenkách jen zakroutil hlavou, prohrábl si vlasy a  roztáhl závěsy u okna. Objevil se výhled na celé město Pravého kříže. Tenhle pokoj měl celkem hezký výhled. Okamžitě jsem si vzpoměl na Yukia a jeho výraz když jsem se sem chtěl nastěhovat. "A co škola?" řekl mi tenkrát bratr.  "Budeš civět z okna a škola půjde stranou. A nejenom škola Nii-San." povzdechl jsem si a uculil se. Obrátil jsem se zpátky na svou návštěvu. "V kuchyni zbyl ještě rámen tak kdybys chtěl tak mi řekni. Tamto je moje práce. Rámen vařil někdo...jiný." řekl jsem abych nemusel říkat kdo.  Pořád na mě tak divně koukal. Zamyslel jsem se.  Došel jsem kněmu a věnoval mu krátký polibek na rty. "Dobré ráno." usmál jsem se s červenými tvářemi. Pocuchal jsem mu vlasy tak jak nám to dělal s Yukiem otčím a narovnal se. 

Ležel jsem v posteli a čekal, co se bude dít... Spolu se snídaní, kterou mi vlastnoručně připravil a přinesl až do pokoje mi nabídl ještě Rámen, který zbyl v kuchyni. Při odchodu mě políbil na rty a mne zase polilo horko po celém těle, pohladil mě ve vlasech a byl na odchodu, už měl jednou nohou nakročenou ven z pokoje, musel jsem nějak zareagovat...  "Ppo počkej ještě" vyhrkl jsem na poslední chvíli. Rin se zastavil mezi dveřmi a pohlédl ke mě "copak?" zeptal se. "dal bych si ještě i ten rámen, jestli by to nevadilo? Mám opravdu velký hlad..." musel jsem nějak improvizovat, a tohle bylo jediné co mě v tu chvíli narychlo napadlo..

Ještě mě zastavil a tak jsem se jen usmál. "Jasně přinesu to. Chvíli počkej." řekl jsem a zavřel za sebou. Cestou do kuchyně jsem se ještě stavil u sebe a vzal si mikinu. Pak jsem už sel so kuchyně a ohřál zbylý rámen. Hovězí jsem vyměnil za čerstvé a než se to ohřálo, hleděl jsem z okna a vrtěl ocasem. Pak jsem vzal ohřáté jídlo. Vydal jsem se zpět nahoru s tichým pískáním. Vlastně by se dalo ř8ct že jsem teď spokojený sám se sebou. Yukio si d3lal pap8ry takže takové dvě hodiny se se mnou nebude bavit. Došel jsem k pokoji Akihika a zaklepal. "Jsu dovnitř." oznámil jsem a vešel dovnitř. Zavřel jsem za sebou.

Rin odešel do kuchyně pro Rámen, měl jsem pár minut času. Strhnul jsem ze sebe deku a následně i všechno oblečení, které jsem měl na sobě, bylo mi hrozné horko... Byl jsem vzrušený a rozpálený od toho sladkého polibku, byla to sice jen krátká pusa na rty, ale cítil jsem jak mě zalévají šimravé vibrace po celém těle. Tohle prokrvení se taky nahrnulo přirozeně do těch jistých partií, kde se to začínalo pomalu rýsovat... Nikdy jsem nic podobného nezažil. Ležel jsem v posteli a začal jsem se sám sebe dotýkat. Hladit se po celém těle, a jedna ruka mi uvízla zrovna v části rozkroku... Zaslechl jsem nějáké zvuky, znělo to jako něčí hlas, ale vnímal jsem to jako někde v dálce, byl jsem jako smyslů zbavený. A v tom najednou stál Rin v pokoji a koukal na mě.

Zahleděl jsem se na něj. Jeho nahé tělo, křivky jeho těla, svaly. Hlavně jsem se zaměřil na ruku. Měl ji mezi nohama. Věděl jsem že bych ho teď neměl rušit. Ale... "Tady máš ten rámen Akihiko." zašeptal jsem a položil mu misku na stůl. "Nenech se rušit." hlasitě jsem dýchal. Vážně to se mnou pohlo jen z pohledu na jeho tělo?! Zavřel jsem za sebou a zhroutil se na zem. Moje ruka okamžitě zajela do kalhot a zpracovávala ten trochu větší problém. S myšlenkami na Akihika a mého mladšího bratra. A vzápětí jsem cítil jak to jde ven. A mě došlo že jsem si zašpinil kalhoty. Ještě že pere Yukio. Pomalu jsem se zvedl a sklonil hlavu. Otevřel jsem dveře zase k Akihikovi a zavřel za sebou. Zahleděl jsem se na něj. V očích se mi něco změnilo. Objevila se chtíč. Došel jsem k Akihikovi a jednoduše se na něj nalepil. "Akihiko... Prosím, polib mě!" zašeptal jsem.

Když se Rin vrátil s Rámenem v ruce, jenom ho položil na stůl a v zápětí hned zase zmizel...  Pokračoval jsem v té práci, kterou jsem měl rozdělanou. Poznával jsem jak funguje moje tělo a vychutnával si chuť rozkoše. Sice jsem cítil, že to takhle jenom sám není uplně ideální, ale i tak to bylo příjemný a zajímavý, navíc, Rinova stopa se stále držela ve vzduchu... Začal jsem pociťovat uplně nový pocit s jistým tlakem, když v tom se otevřeli dveře a Rin se v rtátil, vlezl ke mě do postele a zašeptal mi do ucha "Prosím, polib mě!" . V tom jsem mu milerád vyhověl a své rty vydal těm jeho, v tom spojení vznikl vášnivý a dlouhý polibek. Při kterém jsem ho navíc objal, jednou rukou  ho hladil ve vlasech a druhou mapoval jeho záda. Nevyhovovalo mi, že jsem ležel a Rin byl nademnou, obratným manévrem jsem ho položil na postel a při tom mu  rozepl a sundal jeho bílou košili. Všechno tohle se dělo tak přirozeně a automaticky, ale přecejenom jsem se v tu chvíli zastavil a zeptal se ho "seš si tím jistý? Vážně to chceš udělat? Máš už nějákou zkušenost takhle?..."

Většinou když to na mě přišlo a já si to nedělal sám, otravoval jsem Yukia. Stala se z toho potpm moje oblíbená činnost, vyprovokoval jsem ho a neustále od něj chtěl co nejvíc polibků a doteků. Stejně to nakonec vždycky nedopadlo ji ak než se Yukio rozhodl mi ho vykouřit. I když jsem dorážel se slovy: "Ty jsi si začal tak dělej" nebo: "Jsem starší a t mě musíš poslouchat." nebo jsme mu jednoduše vrtěl ocasem u obličeje a zím pádem ho šimral na nose dokud se po mě nevrhl. Pak bylo snadné mu ukrást rty a svést ho. Ale jeho slova o tom jak máme čas mě rozčilovala. Chtěl jsem víc než jen polibky. A navíc to byl Yukio kdo se mi vyznal, a i když jsem se do něj potom silně zamiloval, osmítal dojít dál. Teď když jsem Yukia vlastně podváděl tak to bylo vzrušující a to je kvůli tomu že Akihiko chtěl. Yukio ne a Akihiko jo. Ocitl jsem se na zádech. Lhal bych kdybych řekl že se mi to nelíbilo. Pak ale promluvil. "Yukio a já... Už dlouho jsem se snažil ale on pořád ndchce. Neustálemi říká jak mě miluje, taky ho miluji ale on... A já chci. Yukio to neudělá a já chci." zašeptal jsem. Jasně když dostanu tuhle zkušenost. Třeba pak už bude hračka donutit Yukia se se mnou vyspat. "Chci moc." zašeptal jsem.

Nejaou chvili sem neviděl Rina..a to bylo zvláštní...šel sem po chodbě byl sem nacestě do našeho pokoje ale...ja něco zaslechl.Zastavil sem se u jedněch dveří a chvíli poslouchal.Nemohl sem uvěřit..ne tam nemohl být Rin.To nemohl on by mě přeci nepodvedl.Nebo..sem se mílil já?Neměl bych ale sahl sem po klice a otevřel dveře to co se mi naskytlo za pohled..nedokaži ani popsat.,N...Nii-san?" řekl sem uplně stuhlí a nevěděl sem co...co mam dělat ,,Ty....j..jak si mohl? Jak si mi to mohl udělat?!" rozkrtikl sem se.Ja sem nemohl jinak byl sem totalně nadně.,,To sem odtebe nečekal" řekl sem ..otočil sem se ,,Slovo laska ti nic neřika že?" řekl sem a koukl sem se na n3 le...muj pohled byl pohrdaví vičítaví...ale taky bez citů teď už sem asi nemel budpvod se na nej koukat s láskou.rozešel sem se chodbou pryč pryč z budovi...nechtel sem tam být..zamířil sem na jediny misto kam mě napadlo a to do knihovny.