Přírodní knihovna

Vzhlédl jsem ke svému mladšímu bratrovi těla ubrečenýma očima. Vůbec jsem nebrečel, tohle bylo po dlouhé době. "Nebudu to už víc dělat, jen mi to prosím odpusť." zašeptal jsem plný zoufalství. A pak se tam Akihiko objevil a Yukio se zrovna ptal. Sklonil jsem hlavu. "Akihiko je...syn anděla." zašeptal jsem. Jasně bylo to úplně rozdílé než Yukio a já. My jsme byli synové vládce démonů zatímco on byl syn anděla, čisté a nevinné bytosti. Ale člověka. Obrovského hříšníka. Poznal jsem to podle pachu a podle Akihikovo doteků. "Vychovali ho mniši." pohlédl jsem znovu na Yukia. "Potkali jsme se včera v knihovně když sis tady četl, přišel ke mě a dali jsme se do řeči." zašeptal jsem. Pak jsem se obrátil na Akihika. "Chtěl jsem vás představit. Chtěl jsem abyste spolu vycházeli." zašeptal jsem. "Akihiko to je Yukio. Můj mladší bratr. Moje mladší dvojče a můj přítel kterého opravdu miluji." řekl jsem a tiše pohlédl na Yukia. "Yukio tohle je Akihiko. Můj kamarád."

Koukal se mu o očí a poslouchal ho podival sem se le i na Akihika ktery zrovna přišel.Muj pohled trochu zjemnil.On byl Anděl a mi poloviční démoni.To by byl ten největší hřích co by se kdy stal..,,Dobrá..Ale nevim jak to vid8te vi...byl by to lký hřích..andewl a poloviční démon..To by nám už neodpustili." zamyslel sem se..mel sem strach aby se to neopakovalo ale...nic se nestalo teda skoro nic a Rin kamarady neměl moc ...každye bál ..povzdechl sem si ,,Muže...zustat Akihiko..Jelikož si syn anděla tak se pokusim to co sem vid3l ignorovat.." řekl sem 

"Díky Yukio, jsi rozumný, cením si tvého odpuštění" Tohle jsem mu ze zdvořilosti řekl, koneckonců, vážně se ani v podstatě pořádně nic nestalo... Když vše bylo takhle urovnáno a vysvětleno, napadla mě jediná věc. "Co kdybchom se teď šli společně nasnídat?" navrhl jsem. Přecejen jsme se k tomu ještě nedostali.

Pohlédl jsme na Yukia, jo rozumu měl možná až moc. Narozdíl ode mě. On byl konec konců učitel. Tiše jsem si povzdechl. "V kuchyni je jídlo takže poprosím Ukobacha aby to ohřál." řekl jsem a vzal mobil a vytočil číslo do kuchyně. Ze sluchátka se ozvalo huhňání kterému rozuměl i Yukio ale Akihiko ne. Řekl že to ohřeje. "Zbylo Sukiyaki ze včerejšího oběda, pak onigiri a nějaký chobotnice." natáhl jsem se a lehounce políbil Yukia na rty.  "Tak půjdeme viď Yukio." usmál jsem se na Yukia.

Přikývl sem,,Možna sem reagoval až moc přehnaně ale..byl to trochu šok ..myslím že by takto reagoval skoro každý" řekl sem a pak mě Rin polibil..ja mu to ale moc neoplatil..ale tvařil srm se normalně ne na#tvabě.Jen sem si to potřeboval uplne urovnat..on Akihiko nebude špatný človek ale ja si ho budu hlidat stejne tak jako Rina

Vydali jsme se tedy zpět na kolej, abychom se nasnídali. Sledoval jsem, jak se bratři k sobě mají, Rin políbil Yukiho, určiě to bylo upřímné, ale zároveň jsem z toho vypozoroval, že si to Rin u něj snaží jenom za každou cenu vyžehlit. Taky jsem se nemohl zbavit toho pocitu, že Rin pořád tak trochu provokuje, ty jeho pohyby a jak se na mě dívá... O co mu jde a koho opravdu chce? Přesně tohle všechno se mi honilo hlavou při cestě na snídani, napadlo mě, že si Rina otestuju, sice jsem ještě nevěděl přesně pořádně jak, ale jdu do toho a něco zkusím. Je sice fakt, že bych se měl chovat asi více úctivě k lidem, kteří se o mě tak o chotně starají a nabídli mi přespání a jídlo, ale je to silnější než já a mé vychování, něco mě svádí...  "ještě jednou se Vám moc oběma omlouvám" řekl jsem "bylo to vážně celé jedno velké nedorozumění a jeden chvilkový zkrat, že mám pravdu, Rine?" když jsem to vyslovil, poplácal jsem Rina po rameni a schválně tam tu ruku nechal déle než byla třeba... A když jsem vychytal moment a chvíli, kdy se Yukio nedíval, tak jsem od ramene sjel svou dlaní pomalu Rinovi po zádech, zajímala mě jeho reakce na takové pohlazení a tyhle doteky.... Jedno je jistý, Tta energie mezi námi se nedá popřít!

Po celou cestu zpátky jsem byl na Yukia prakticky úplně nalepený. Svíral jsem jeho paži a tulil se k jeho raenu. On na to byl Yukio zvyklý. Že se na něj poslední dobou často lepím. Ale to kvůlitomu že jsem do něj blázen. Pak když začal s omluvou tak jsem horlivě přikyvoval. "Ano Yukióó. Taky mě to moc mrzí. Moc tě miluji. Moc chci abys mi to odpustil. Jako bych to ani nebyl já." zněl jsem smutně a zoufale. Poplácal mě po rameni a já na chvíli jakoby ztuhl a mírně mi zčervrnali tváře. A ještě pak to pohlazení. Přitiskl jsem se k Yukiovi. Vždycky to byl on kdo se mě takhle dotýkal. On kdo mi říkal: Miluji tě.Ale taky on kdo říkal: Musím tě chránit Nii-San. Máme čas. Ne na tohle bych neměl myslet. Proč se mě Akihiko takhle dotýká? Proč u Yukia.

Cestou se na mě Rin lepil ale to bylo normalni..jenže..ja sem mel porad pocit ze oni dva maj mezi sebou neco co nemužu ovlivnit něco co proste ani to co k Rinovi citim neovlivni.Popravde..nemohl sem mu stat v cestě.Pokud me chtel opustit ..tak at si de.Je to jeho život .,,Všichni sme se omluvili...myslim že je to v pořadku" řekl sem.Toho poplacani sem si nevšiml asi bych to nepochopil.Ale vrtalo mi hlavou..co nebo koho Rin vlastne chce .

Ta společná cesta na snídani vyvolala spoustu otazníků, ikdyž toho nebylo příliš vyřčeno, tak ve vzduchu viselo takové napětí a spoustu vzájemné touhy a chtíče, jediný problém byl v tom, že se jednalo o trjúhelkník. Trojúhelník, jehož středem byl právě Rin a nebylo příliš jasné co vlastně a koho přesně Rin chce na jednu stranu dával jasně najevo a přiznával, že jeho srdce patří Rinovi, o tom nebylo pochyb, ale taky se o slovo hlásil i jiný orgán než ten, který je umístený na hrudi, ten o něco níž, který měl v kalhotech a tím teď nemyslím jeho ocas, ale ten úd v přední části... Rinova sexuální touha byla neuspokojena a on už to bez toho dál těžce zvládal, byl plný napětí, to šlo poznat. Takže nejzásadnější otázka pro tuhle chvíli byla asi ta, jestli se Yukio přestane ostýchat a odloží stranou tu přehnanou péči a bratrskou lásku o Rina a dá mu taky konečně to co tolik chce a potřebuje... Jestli ne, tak po signálu, který jsem mu vyslal moc dobře ví, kde by dostal to co chce. Přecejenom je to na půl démon a proto se nebude muset nějak extra moc přemáhat k podvádění a hříchu. Takto ponořen do svých myšlenek a úvah jsem pokračoval spolu s oběma bratry a tvářil se nenápadně, možná duchem nepřítomně, vyčkával jsem co bude dál... Šli jsme ukojit hlad, ale to co jsem chtěl ze všeho nejvíc nebylo jídlo, ale aby se neřeklo pujdu teda něco sníst. Přišli jsme na kolej do jídelny a usadili se ke stolu.

Došli jsme až na kolej a twprve tam jsem svého bratra pustil. Došli jsme do kuchyně. Přivítal nás Ukobachu a Kuro který se mi uvelebil na rameni. Došel jsem ohřát jídlo a nakonec udělal čerstvé. Těstoviny se zeleninou a plátky dušeného hovězího a krůtího. Položil jsem to na stůl, ještě jsem udělal houby taky zvlášť protože jsem nevěděl kdo je bude všechno chtít. Potom dva vývary, hovězí a onen krůtí. Všichni mojí kuchyni chválili a tak jsem si kuchyň zabral. Byl to můj revír. Když jsem dodal i poslední suroviny což byla zelenina, rýže, čaj, džus , sušená rajčata a nějaké to ovoce tak jsem si sednul k nim. Usmál jsem se a se slovy: pojďme jíst jsem se do toho pustil. Pokud by ti dva spolu vycházeli byl bych šťastný. Yukiovi jsem dal svoje srdce a nade vše ho miloval ale Akihiko mě zase velice přitahoval. Protp jsem chtěl aby spolu vycházeli.