Přírodní knihovna

V jidelne sem se usadil a sledoval Rina jak vařil...jeho kuchini sem si musel vychvalovat i ja...každy si ji vychvaloval .Dival sem se ale upřenym pohledem na Akihika proste sem ho propaloval pohledem.Chtel sem vedet co chce ..nechtel sem aby mi přebral mého Rina..Ale zase sem nemohl branit Rinovi...pohled sem odvratil a dival se na Rina.Bal sem se ze me opusti.Jedli sme a ja sem se s jidlem jako vždy loudal.Ale co vychutnaval sem si to .bylo to vyborne a ja sem si ted v tuhle chvili nemel na co stežovat.

Dali jsme si snídani, Rin je opravdu výborný kuchař, to se musí nechat! Má na vaření výjmečný talent nebo snad dokonce nadání... Ikdyž, v jeho případě to asi nebude nadání od boha? Přemítal jsem o tom, kde se naučil tak skvěle vařit a zároveň zkoušel vymyslet nějáký plán jak pokračovat s dnešním dnem. Nic mě ovšem nenapadlo a tak jsem se rozhodl, že po vydatné snídani si pujdu ještě na chvíli lehnout a odpočinout si, přecejenom, dnešní ráno bylo docela rušné a náročné. Poděkoval jsem za jídlo a oznámil bratrům, že jdu ještě chvilku dospat a kdyby něco, budu u sebe v pokoji. "kdyby jste náhodou někdo potřeboval společnost nebo s čímkoliv pomoc, neváhejte se na mne obrátit, jsem vašim dlužníkem!" Pronesl jsem nahlas a přitom významně mrknul na Rina, zároveň nenápadně, vystihnul jsem vhodný okamžik, kdy Yuki koukal někam mimo.

Jwlikož jsem od malička vařil pro celkem dost chlapů protože jiný exorcista v opactví nebyl, tak jsem se neustále zlepšoval. Zamával jsem Akihikovi když odcházel a pak když byl pryč jsem se koukl na Yukia. "Yukio. Víš jak moc tě miluji. Ale tys neustále říkal věci jako:Co když nás někdo uvidí. Musím tě chránit. Teď musím studovat. A já byl potom tak frustrovaný a připadal si jako bys mě ani nepotřeboval. A to se mi nelíbí. Prosím Yukio. Pořád mi to nechceš odpustit protože jsem takový hajzl." z očí mi zase začali téct slzy. "Ani mě neobejmeš."

Když Akihiko odešel tak sem se trochu uvolnil.A konečne sem dojedl.Rin se kemě otočil a začal mluvit.Ano chtel sem ho chránit.Už proto že svou láskou ho vystavuju velkým potížím.A pravda je že sem si vždy našel něco.Ale prostě.Nechtěl sem hpo vidět brečet.Vstal sem a došel knemu.Objal sem ho a přitiskl k sobě,,Nii-san.Nejsi hajzl.A ja tě potřebuju jen...tady de o to že tě mužu dostat do vážných problémů a to nechci.Miluju tě taky se...přemáhám ..občas ..ale mám strach aby se ti pak neco nestalo.A kdyż sem te viděl s ním žárlil sem a myslel sem si že mě nepotřebuješ ty.On zda se jko fajn kluk ale vy dva ksobě neco máte..možná to neni láska al neco vas ksobě táhme.Je to patrné.Všiml sem si toho.Chci snim vycházet ale..nemužu mužu se knemu chovat slušne mluvit s nim ale nevěřim mu co se tebe týče.Oba dva nás mýt nemůžeš to je jasné." ta posledni slova byla spiše taková...no teoretická.Kdyby se stalo necoakoveho a li by sme všichni tři spolu..no nevim jak bych reagoval .o tom sem ani přemýšlet teď nechtel ale ...kdyby ai to Rin přál tak možná ano.

Napětí mezi oběma bratry a ta otravná nevyzrálost a nerozhodnost Rina mě nebavila a samotné pomyšlení na to se mezi ně nějak vměšovat a angažovat se, mě unavovalo... Proto jsem se rozhodl, že to nechám na osudu. Co má se stát, to se taky stane. Karty jsou rozadané... Takže jsem se po snídani, s klidem v duši, odebral do svého pokoje, kde jsem si na zemi našel vhodné místo, zaujal pozici lotosového květu a za odříkávání mantry Óm mani padmé húm jsem se oddal meditaci.

Věděl jsem že díky tomu jak nebrečím skoro vůbec, na Yukia moje slzy zabírají. Potřeboval jsem si ho u sebe udržet. Milovat ho dál. A taky mě hned obejmul. "Ne Yukio nezatáhneš mě do problémů. Vždyť  jsem se do nich dostat sám díky sobě a svojí frustraci. Nic se mi nestane. Já ti věřím a miluju tě Yukio." šeptal jsem. "Vím Yukio že vás mít nemohu. Vím že mě k němu něco táhne. Uvědomuju si to." zašeptal jsem. "A je to špatné. Ale tobě jsem dal svoje ardce. Yukio. Ty jsi byl vždycky smysl proč žiji." šeptal jsem zoufale. Tiskl jsem se k němu a tiše se chvěl. 

Povzdechl sem si a pohladil ho po zadech,,Myslim jine problemi ale...to je jedno..." zašeptal sem ,,Ja vim ze by si me umuslne nepodvedl ale mozek reagoval po svem ...on..nezda se jako nejaky...grazl jen je težke se stim vyrovnat..ja to zvladnu a...budu s nim vychazet..Zustat tu muže je tu dost mista a kdyz onas vi tak je to snažši ." podival sem se na hodiny a povzdechl sem si,,Zachvili musim jit na hodinu..." i ja sem musel chodit na hodiny .I kdyz sem ho samotneho nechtel nechavat,,Nebo..ja tam nepudu" pro me tohle bylo netypicke abych nešel na hodinu.

"Yukio on je poloviční anděl. Nemůže být takový grázl. Ne větší než my dva." sevřel jsem mu oblečení. Yukio chodil na doučování aby byl dobrým učitelem vždycky když měl volno. Chodil k soukromému učiteli. A tak jsem se ani nedivil když tohle říkal. Ale pak jsem se zarazil. "Nepůjdeš?" zašeptal jsem překvapeně. "Yukio..." začal jsem vrtět spokojeně ocasem. "Ty tu budeš se mnou?" šťastně jsem se usmál.  Pak jsem se zatvářil zamyšleně a vypravil se do Akihikovo pokoje. Yukia jsem táhl za ruku za sebou. Pootevřel jsem dveře a nakoukl dovnitř. "On medituje." zašeptal jsem a pomalu zavřel abych ho nevyrušil. "Je vidět kdo ho vychoval." z vlasů mi vyskočili modré plamínky.

Při meditaci jsem zaslechl nepatrné zvuky a zároveň taky přítomnost někoho dalšího, pomalu jsem se tedy svou myslí opět přesunul do bdělé přítomnosti. Otevřel jsem oči a u mne v pokoji předemnou stáli oba bratři. Pomalu jsem se zvedl a s úsměvem je přivítal v mém pokoji s otázkou "vítejte přátelé, jak Vám mohu pomoci?" 

,,ano zustanu..neska tam nepudu ani nemam naladu na tu učitelku." nemel sem tu učitelku ràd a porad sme mezi sebou vedli spory.,,Asi máš pravdu my sme horší..on je přeci jen napůl and3l" rekl sem spiše..no k sobě.Rin me pak ale nekam odtahl a ja pak poznal kam,,Popravdě? Takybych rád věděl co tady děláme" řekl sem a zadival se na rina,,Nii-san??" chtel sem vysvětlení..být v takove mistnosti všichni a kdyz na nas oba ma zalusk Rin..no nic dobreho.