Sakurový Park s altánkem

Mira ke mě došel ale já stále nevěděl o co jde. O čem to mluví? "Moje jméno je Kirishima Touka." usmála se žena a já na ní vyděšeně koukl. "Jsem tvoje matka Satoru. Kaneki Ken tvůj otec. Použili jsme falešné příjmení pro tvou ochranu. Jmenuješ se Kaneki Satoru." usmála se ještě víc. Kaneki Satoru. Syn to úchyla měl pravdu. Zahleděl jsem se na ženu. "Vy jste...opravdu moje matka?" kývla. "Takže Toshihiro je můj..." znocu kývla. Zíral jsem na ní a pak na Miru. 

Usmál sem se,,Vidíš Satoru říkal sem Ti to...Říkal sem ti že voní po tobě mají tvou vůní" řekl sem..možná sem to opravdu cítil jen já.Ale bylo to tak .,,Sem rád že máš rodinu...aspoň už znáš svou rodinu " věděl sem ze to není lehké přijmout to když někoho neznáš a pak najednou se oběví.Já sem rodinu stratil a ani sem si na ni nepamatoval jak se jmenovala mamka táta sourozenci...co se všechno stalo co jsme spolu zažili..nic.Prázdno .A z toho sem byl smutný.

Vykroutil jsem se od ženy a přitiskl se k Mirovi, moje důvěra k němu byla v dané chvíli daleko větší než k nim. "Jak vám můžu věřit, já vám nechci věřit, nemůžu být syn toho ghoula, toho nejhoršího ghoula." Zašeptal jsme se slzičkami v očích.  On je...je proslavený po celém Japonsku, nemohu být jeho syn. Miro." Zahleděl jsem se na Miru. "Notak řekni něco zastaň se mě."

Satoru se kemě natiskl a ja sem ho pohladil po vlasech,,Satoru...oni sou vážně tvoji rodiče..jak sem řekl voníte stejně a taky tak trochu vypadáte stejně...promin měl bych tě asi podpořit al eje to tak jsem to oni.Ale ja chapu ž eje těžke to přijmout chce to čas " usmal sem se i na tu ženu.,,sem tu ale pro tebe takže se nemusíš bát " usmal sem se na něj

Touka vstala a dál hleděla na mě. "Dáme ti s Kenem čas Satoru." Usmála se a já ucítil hřejivý pocit v srdci. "jsem ráda že jsme tě našli. Ken je natvrdlý takže tě nepoznal, omlouvám se Satoru." Obejmul jsem silně Miru a jen se k němu tiskl a hleděl vystrašeně na ženu. Koukla se na Miru. "Postarej se o mého syna prosím." Pak se otočila a vydala se pomoct Kenovi vybalovat. Já pohlédl na Miru a posmutněl. "Jsem hrozný zbabělec viď Miro?" Zašeptal jsem.

Nechal sem ho u sebe přitiskleho aby se cítil v bezpečí,,Nebojte se..postarám" zašeptal sem k ní.Koukl sem se na Satoru,,Nejsi...to já...já sem..se bál i tebe..nezapomeň." usmál sem se .Byla to pravda já se bál taky skoro všeho jediné ceho sem se nebál byl ten úchyl kterej mi zlomil ruku ale to bylo proto že sem chtěl pomoct Satoru a nelituji toho.

"Miro..." zašeptal jsem jen tiše a skoro zoufale. Právě jsem se styděl sám za sebe. Byl jsem takový srab. Bojím se svojí...opravdu to byla moje matka?! "Nechci abych byl s nima. Mám to tady rád. Tohle je moje rodina." zašeptal jsem a usmál se na Miru nebo to spíš jako úsměv mělo vypadat. Takový pokus.

Pohladil ho,,To bude dobré víš..nemusíš nikam chodit..i kdyby chtěli..tohle rozhodnutí je zcela na tobě Satoru" usmál jsem se na něj,,A nebuď smutný..no..co by si chtěl dělat? Mě by docela zajímalo jak se používá to kagune a jaké sám mam " usmál jsem se nevině.Chtel jsem jeho myšlenky rozptýlit

Zatvářil jsem se zamyšleně. "Víš Haruka mě naučila kagune používat dost drasticky ale asi to je jediný dobrý způsob. Potřebuješ cítil strach, tak velký že se bojíš o svůj život, tak vyvoláš kagune poprvé a pak bys ho tak nějak už mohl vyvolat ty sám." Řekl jsem. "Ale to ti ukáže jen Haruka. Protože já tohle nedělám."