Tokijská univerzita

Tak jo, ahoj, jsem Shin. Je mi 19 let a pocházím z města Okayamy, kde žiju do teď. Dodělal sem školu, ale nejsem nijak spokojený nebo šťastný. Proto sem se jednoho dne rozhodl konečně se nějak nakopnout a přestěhovat se. Jak se říká jinak, vyletět z hnízda od rodičů a jít někam dál. Daleko odsud. Stejně jsem už jako malý přišel o poloviční důvod své existence. Svého nejlepšího přítele. Sobecky mě tu nechal a já ho za to ty celé roky skoro nenávidím. Psali sme si, to ano...jenomže to pak utichlo. Já sem se na to shodou okolností vykašlal. Nemělo to cenu! On už má jistě nového přítele a dalš kamarády, novou společnost, ve které se pohybuje. Proto se to snažím neřešit. Ale moc dobře to nejde. 
Rozhodl sem se pokračovat na univezitě v Tokiu, což je odsud necelých 700kilometrů. Tomu říkám vhodné místo na nový začátek. Po svém příjezdu jsem ubytován na koleji kousek od školy, abych ráno nemusel jezdit vlakem a složitě se tam dopravovat. Aspoň se trochu i vyspím. Navíc..vždycky sem chtěl tady žít. Je to něco nového a jiného. Takže bych měl být spokojený a konečně třeba zapomenu. Je tu větší šance potkat nové lidi a sblížit se. 

Začíná další rok na univerzitě, pro mne už druhý. I když to bylo jen pár týdnů, těšil jsem se. Nejsem zrovna typ člověka, který by se válel někde na dovolené a užíval si volna. Převážně jsem chodil pracovat za bar, párkrát si vyšel s přáteli ven. Jinak nic moc. Tedy, upřímně... dost jsem zanedbával přípavu na další semestr. Měl jsem v plánu projít tolik knih, věnovat se tomu svému pokusu o mangu, která beztak nebude mít žádný úspěch... Povzdychnu si, narovnám se a pak se vzpřímenou hlavou vstoupím do areálu Tokijské univerzity.

Přestoupil sem, tak nastupuju rovnou do druháku. S taškou přes rameno a sluchátky na uších se docourám ke škole a zadívám se na ní. Je obří a doufám, že se tu jako nestratím hned první den. Nádech, výdech a jdeme na to. Zabodnu pohled do země, na obličeji vytvořím něco jako nepřístupnou masku "drsňáka" a jdu vstříc nové škole. KOlem sebe slyším špitání a cítím na sobě mnohé pohledy. S povzdechem to ignoruju a podle papírů hledám, kde mam jako první hodinu. Díkybohu učebnu sem našel skoro hned a na poprvé! Yattaaa! Usadím se do zadní lavice k oknu a dívám se ven. 

Do třídy přijdu akorát včas, nestihnu si ani vybalit věci z tašky a už zazvoní. Rychle se rozhlédnu po třídě a zkontroluju, zda jsou přítomni všichni spolužáci. Pohledem zastavím u nějakého nového spolužáka. Nejspíš přstoupil pomyslím si. Je mi nějaký povědomý. Pokrčím rameny a otočím se zpět k tabuli. Všichni se ukloníme a pak obeznámím profesora se stavem třídy. "Třída je v plném poču, pane profesore Yamamoto. Poprosím nového studenta, aby předstoupil a představil se sám..." pokloním se ještě jednou a pokynu tmavovláskovi, aby se zvedl a přešel k učiteli.

Představit? No dobře. Nedělá mi to nějaký moc velký problém. Zvednu se s úšklebkem na tváři a přejdu dopředu před tabuli. "Mé jméno je Shin Taiki a přestoupil sem ze školy v Okayamě..doufám, že se brzy seznámíme a lépe poznáme," vykouzlím něco jako milý úsměv a ukloním se. Třídou to zašumí, ale vidím spíše úsměvy, tak snad to bude v pohodě. Hlavně ale od holek. Ehm..ne. Díky. Na pokyn učitele se přesunu zase na své místo a dál a zírám z okna. Co jsem se tak díval po třídě, jeden mi přišel povědomý. Až dost. Ale...to přece není možné, že bych měl takovou smůlu. Radši se opravdu dívám ven, abych na to nemyslel.

Jen co vysloví své jméno, vytřeštím oči. Shin? Kde se tu ale vzal? Nikdy by mě nenapadlo, že bychom se mohli znovu potkat. Je to už tak dlouho... pět, šest let? Nejradši bych ho okamžitě vytáhl ven ze třídy a vychrlil na něj tolik otázek. Ovládnu se. Když se usadím, lehce natočím hlavu a podívám se na něj. Pravda, že mě to netrklo hned. Ten nos, ty rty... zakroutím hlavou. Jsem fakt asi v nějakém šoku. Raději stočím pohled k tabuli, ale ač se snažím sebevíc, pozornost utíká k tomu člověku v zadní lavici... v hlavě mi začne výřit jedna jediná otázka. Proč před lety přestal psát?

Hodina se dobere ke konci a o přestávce se kolem mě začne tvořit hlouček lidí. Nemám teď ale náladu se s nimi bavit, proto se mile omluvím, že teď nemám čas a musím si ještě něco vyřídit u ředitele a podobně. Je to lež, ale co. Prostě chci vypadnout ven na vzduch, než začne další hodina někdy za deset minut. Vezmu si své věci a spěšně vypadnu ze třídy alespoň na chodbu. Tady si mě nidko nevšímá, tak toho využiju a plahočím se pomalým krokem ven. Ke vchodu snad ještě trefím. 

Je mi jasné, že po zvonění se k němu nahrne většina spolužáků. Sklidím učení a zvednu se. Seč vypadám klidně, srdce mi splašeně bije. Nevím proč. Mám takovou radost, že jej konečně vidím? Poznal mě? Nebo ne? Projde okolo mé lavice, ani se nezastaví. Polknu. Třeba se změnil? Už není takový, jaký býval? Popadnu tašku a vyjdu na chodnu. Chvíli se rozhlížím, a když jej konečně zahlédnu a chci za ním vyrazit, přihrne se ke mě kamarád. "Takahiro! Slyšel jsem, že máte nového spolužáka! A taky jsem šlyšel, že je z Okayamy. Tam jsi taky dřív žil, nee? Neznáš ho?" vychrlí na mě. Pousměju se, ačkoliv bych nejradši protočil očima. "Ayato, ty taky víš hned všechno!" zasměju se, ale rychle se ohlédnu. Shin nikde. Tak to nechám na potom. "Hm, jo... znám ho. Ale zjevně mě nepoznal. Tak třeba příště..."

Sednu si venku na lavičku a vyndám opět sluchátka. Pustím si hudbu a vnímám jenom to a sluneční paprsky, jak se mi vpíjejí do kůže. Konečně trocha klidu. Co mě ale mírně rozlaďuje, je ten kluk. Je to on, nebo není? Můj malý Sho..každopádně má stejné oči a tak..jsem si více než jistý, že je to on. Zavrtím hlavou a promnu si obličej. Pak těsně před zvonením se zvednu, sundám sluchátka na krk a vydám se hledat další učebnu. Doufám ale, že aspoň tohle nebudeme mít společné. Chci se mu vyhnout jak jen to půjde. Alespoň pro dnešek. A hele! Není tady. Vydechnu trochu s úlevou a zaberu si lavici zase vzadu u okna. 

Když přijde čas oběda, nedá mi to a pokusím se Shina někde najít. Bylo mi hned jasné, že nebudeme mít moc společných hodin, ale čekat do dalšího dne, kdy bych měl šanci jej oslovit, bylo dost znepokojující. Rychle zahnu za rok chodby, a okamžitě toho zalituju, protože do někoho vrazím a složím se na zem jako hrad z karet. A co je nejlepší, když se podívám, na dotyčnou osobu, okamžitě se plácnu do čela a rozesměju se. "Shine.. hah..haha... chci tě zrovna najít a ujistit se, že jsi to opravdu ty... a takhle to dopadne. Ne dle mých představ, ale je to tak snažší..." rychle se zvednu, natáhnu ruku za hlavu a usměju se jako sluníčko, abych zakryl nervozitu. Nehledí na mě zrovna nějak nadšeně. "Ehm, víš kdo jsem, že ano?"