Tokijská univerzita

Po skončení hodiny se s taškou přes rameno vydám na oběd. Kde je jídelna už naštěstí vím, tak ponořený v myšlenkách se šourám právě tam, když...do mě někdo vrazí. No paráda. Chci začít nadávat, ale uvědomím si hned záhy, kdo to je. Pořád stejně roztržitý a roztomilý. Ne. Tyhle pocity sem si zakázal už dávno! Seber se Shine, teď nebo nikdy. "Ne to je v pohodě.." odpovím jenom suše a dívám se mu do očí přímo. "Jasně že vím kdo si," pronesu jakoby to byla největší samozřejmost na světě. "Dlouho...sme se neviděli," ano, nic lepšího mě opravdu nenapdalo?

"Dobře, dobře..." zasměju se, "Nebyl jsem si uplně jistý... popravdě jsem tě hnedka nepoznal. Promiň..." trochu se uklidním a pak si urovnám mikinu. Nejradši bych se jej okamžitš zeptal, proč přestal psát, ale mám pocit, že to není dobrý nápad. "Uhn, jdeš do jídelny? Mohu se přiat?" zeptám se a uhnu se průchozím studentům. Snažím se tvářit naprosto v pohodě, jako bych se bavil s Ayatem. Strčím ruku do kapes a čekám na jeho odpověd. Doufám, že se nebude tvářit tak otráveně dlouho. Nechce se mi věřit, že by se změnil až tak moc.

Sjedu ho pohledem a nakonec jenom kývnu. "Jo jasně proč ne," aspoň nebudu vypadat jako osamělý podivín, co sem přišel a s nikým se nechce bavit. Poposunu si tašku na rameni a vyjdu pomalu směr k jídelně. Koupím si jídlo a s tácem si sednu na volné místo u poloprázdného stolu. Zadívám se na něj před sebou. Uchvacuje mě snad ještě víc než dřív. Je tak krásný. Hned od něj odtrhnu oči. Jistě někoho má, nebo alespoň o někoho zájem. Budu se toho muset držet, abych neudělal nějakou kravinu. "No..a co je nového u tebe za ty roky?" zeptám se a zvednu k němu opět pohled.

Usměju se, když souhlasí. Zařadím se vedle něj a vyrazíme do jídelny. Počkám až si vybere jídlo a pak spolu přejdeme k volnému stolu. Já si v kantýně nic nekoupím, z batohu si akorát vytáhnu malou krabičku, ve které mám jídlo z domova. "Hmmm, to je dost obtížná otázka, víš to?" zasměju se na něj. "Co bych měl říci... hm.." zasmyslím se. Popravdě, změnilo se všechno. Smutně si musím říci, že těch let odloučení bylo až moc... prakticky ho neznám. Prohlédnu si jeho obličej a pak sklopím pohled. "Hm, už nejsem takový uplakánek, jaký jsem býval..." uculím se na něj. Nic lepšího mě nenapadlo. Hah. Trouba jsem ale pořád, to jo. On byl ten, co mě vždycky chránil... jako starší bráška. Usměju se pro sebe... jo, na to nikdy nezapomenu.

Usměju se. "Jo, vážně? To sem rád," začnu se vrtat v jídle. Nějak..nemám chuť na  to snad ani. Chyběl mi jako  blázen, ale nedokážu mu to snad ani říct. "Ale to si nebyl ani dřív pokud si dobře vzpomínám..alespoň ne tak jak říkáš," usmívám se. Cítím v zádech několik pohledů lidí sedících kolem u stolů, ale ignoruju to. "Nečekal sem, že bych na tebe tady narazil.." začnu pak tiše. A ne, neplánoval sem to. Ani se mu snad znovu ozývat. Ale to vědět nemusí. 

Začínám se cítit celkem dost nesvůj. No, co jsem taky mohl očekávat, že? Že si padneme kolem krku a budem zas jako před lety nejlepší přátelé?! Nene, imaginárně zakroutím hlavou. Předtím... byli jsmě děti, teď už jsme ale téměř dospělí. "Hm, měl jsem tě ale za svého ochránce, víš..." nakloním hlavu na stranu a zašklebím se.

"Neříkáš to zrovna nadšeně..." zatvářím se na pár vteřin dotčeně, a pak se rozesměju. "To víš, svět je malej..." rychle se zakousnu do bagety, abych do sebe alespoň něco hodil. Za chvíli budu muset zas na další hodinu. "To jsi nezamýšlel, viď? Plánoval si na mne úplně zapomenout, viď?" řeknu v řertu, ačkoliv ždibíček pochybnosti o tom, zda na tom není kousek pravdy, zůstal... Ne, ale takové myšlenky rychle zaženu. Hlavní je myslet pozitivně. Jsem strašně rád, že se tu objevil.

Zamračeně se na něj podívám. Ale co bych zapíral? Je to pravda. Ale pro jeho dobro. Ne pro moje. "Ano..plánoval sem na tebe zapomenout,  ale skoro ani na minutu za ty roky sem tě nedostal z hlavy," odpovím mu na to nepříjemně. "Víš vůbec jak to bylo pro mě těžký, se prostě sebrat, všechno nechat a odjet jenom kvůli rodičům? Nevíš! Nic totiž nevíš! Zatímco ty sis žil poklidný život tak...já..já sem trpěl," ve tváři se mi objeví téměř zoufalý výraz. Pár lidí co sedělo nejblíž k nám se otáčí a špitají si. Nojo, holky. "Ale to je teď už stejně jedno," mávnu rukou a snažím se v klidu pokračovat v jídle. 

Jen tak tak udržím bolest na uzdě. Co to do něj vjelo? Obviňovat mě z něčeho, co jsem nemohl ovlivnit? To on mi přestal psát. To on přerušil kontakt. Už bylo tak na blízku, že bychom se vrátili zpět a on přestal odepisovat. NE! Nebudu jako on. Nebudu ho z ničeho obviňovat. "Mrzí mě, že jsi kvůli mému odchodu tak trpěl narozdíl ode mne, který to měl TAK JEDNODUCHÉ!" poslední dvě slova opravdu zdůrazním. Zvednu se a s posledními slovy: "V tom případě se neznáme..." se otočím a rychle vyběhnu pryč z jídelny.

"Jasně  jdi si! Já tě přece nikdy nepotřeboval!" křiknu za ním a nejradši bych shodil tác ze stolu. Nakonec ho tam nechám s nedojedeným jídlem a s taškou přes rameno se rozejdu pryč. Pryč ze školy, pryč z areálu kolem školy. Mizím na kolej. Je mi jedno že přídu o dvě hodiny ještě k tomu první den. Potřebuju se někde  vyvztekat a na to škola není to správné místo. Po cestě ukopnu pár odpadkových košů a když konečně dojdu na kolej, plácnu sebou do postele a zavřu oči. Bože neměl sem na něj tak vyjet. Sem idiot. Ale když..prostě mě to sebralo opět.  Celá ta situace co pro mě byla tak moc těžká. 

Nejradši bych odešel ze školy, opravdu se cítím mizerně. Ne, do breku mi není, ale takovou zlost jsem ještě na nikoho neměl. Opravdu. Co si o sobě myslí? Člověk se snaží být milej, a on ho hned ze všeho obviní. Proplesknu si obličej, abych se z toho dostal a pak zamířím na další hodinu. Nesmín se nechat rozptýlit, teď už vím, že to nemá smysl... A škola je pro mne opravdu důležitá. Vejdu do třídy a posadím se na své místo. Shin... je minulost. Minulost, na kterou se musí zapomenout.

Naštěstí, myšlenky mi pomůže změnit Ayato, který okamžitě po škole se ke mě přiřítí s tím, že cosi slyšel o jídelně. Okamžitě si ale rozmyslí toto téma rozebírat, když po něm hodím rozmrzelým pohledem. "Dobře kámo, tak se budeme bavit třeba... o Piccusovi? Jmenuje se ten malíř tak, ne?" Jen se zasměju a začnu mu vysvětlovat, kdo ten Piccaso byl... a Shin, jako bych ho dneska ani nepotkal.