Tokijská univerzita

Tak jo, ahoj, jsem Shin. Je mi 19 let a pocházím z města Okayamy, kde žiju do teď. Dodělal sem školu, ale nejsem nijak spokojený nebo šťastný. Proto sem se jednoho dne rozhodl konečně se nějak nakopnout a přestěhovat se. Jak se říká jinak, vyletět z hnízda od rodičů a jít někam dál. Daleko odsud. Stejně jsem už jako malý přišel o poloviční důvod své existence. Svého nejlepšího přítele. Sobecky mě tu nechal a já ho za to ty celé roky skoro nenávidím. Psali sme si, to ano...jenomže to pak utichlo. Já sem se na to shodou okolností vykašlal. Nemělo to cenu! On už má jistě nového přítele a dalš kamarády, novou společnost, ve které se pohybuje. Proto se to snažím neřešit. Ale moc dobře to nejde. 
Rozhodl sem se pokračovat na univezitě v Tokiu, což je odsud necelých 700kilometrů. Tomu říkám vhodné místo na nový začátek. Po svém příjezdu jsem ubytován na koleji kousek od školy, abych ráno nemusel jezdit vlakem a složitě se tam dopravovat. Aspoň se trochu i vyspím. Navíc..vždycky sem chtěl tady žít. Je to něco nového a jiného. Takže bych měl být spokojený a konečně třeba zapomenu. Je tu větší šance potkat nové lidi a sblížit se. 

Začíná další rok na univerzitě, pro mne už druhý. I když to bylo jen pár týdnů, těšil jsem se. Nejsem zrovna typ člověka, který by se válel někde na dovolené a užíval si volna. Převážně jsem chodil pracovat za bar, párkrát si vyšel s přáteli ven. Jinak nic moc. Tedy, upřímně... dost jsem zanedbával přípavu na další semestr. Měl jsem v plánu projít tolik knih, věnovat se tomu svému pokusu o mangu, která beztak nebude mít žádný úspěch... Povzdychnu si, narovnám se a pak se vzpřímenou hlavou vstoupím do areálu Tokijské univerzity.

Přestoupil sem, tak nastupuju rovnou do druháku. S taškou přes rameno a sluchátky na uších se docourám ke škole a zadívám se na ní. Je obří a doufám, že se tu jako nestratím hned první den. Nádech, výdech a jdeme na to. Zabodnu pohled do země, na obličeji vytvořím něco jako nepřístupnou masku "drsňáka" a jdu vstříc nové škole. KOlem sebe slyším špitání a cítím na sobě mnohé pohledy. S povzdechem to ignoruju a podle papírů hledám, kde mam jako první hodinu. Díkybohu učebnu sem našel skoro hned a na poprvé! Yattaaa! Usadím se do zadní lavice k oknu a dívám se ven. 

Do třídy přijdu akorát včas, nestihnu si ani vybalit věci z tašky a už zazvoní. Rychle se rozhlédnu po třídě a zkontroluju, zda jsou přítomni všichni spolužáci. Pohledem zastavím u nějakého nového spolužáka. Nejspíš přstoupil pomyslím si. Je mi nějaký povědomý. Pokrčím rameny a otočím se zpět k tabuli. Všichni se ukloníme a pak obeznámím profesora se stavem třídy. "Třída je v plném poču, pane profesore Yamamoto. Poprosím nového studenta, aby předstoupil a představil se sám..." pokloním se ještě jednou a pokynu tmavovláskovi, aby se zvedl a přešel k učiteli.

Představit? No dobře. Nedělá mi to nějaký moc velký problém. Zvednu se s úšklebkem na tváři a přejdu dopředu před tabuli. "Mé jméno je Shin Taiki a přestoupil sem ze školy v Okayamě..doufám, že se brzy seznámíme a lépe poznáme," vykouzlím něco jako milý úsměv a ukloním se. Třídou to zašumí, ale vidím spíše úsměvy, tak snad to bude v pohodě. Hlavně ale od holek. Ehm..ne. Díky. Na pokyn učitele se přesunu zase na své místo a dál a zírám z okna. Co jsem se tak díval po třídě, jeden mi přišel povědomý. Až dost. Ale...to přece není možné, že bych měl takovou smůlu. Radši se opravdu dívám ven, abych na to nemyslel.

Jen co vysloví své jméno, vytřeštím oči. Shin? Kde se tu ale vzal? Nikdy by mě nenapadlo, že bychom se mohli znovu potkat. Je to už tak dlouho... pět, šest let? Nejradši bych ho okamžitě vytáhl ven ze třídy a vychrlil na něj tolik otázek. Ovládnu se. Když se usadím, lehce natočím hlavu a podívám se na něj. Pravda, že mě to netrklo hned. Ten nos, ty rty... zakroutím hlavou. Jsem fakt asi v nějakém šoku. Raději stočím pohled k tabuli, ale ač se snažím sebevíc, pozornost utíká k tomu člověku v zadní lavici... v hlavě mi začne výřit jedna jediná otázka. Proč před lety přestal psát?

Hodina se dobere ke konci a o přestávce se kolem mě začne tvořit hlouček lidí. Nemám teď ale náladu se s nimi bavit, proto se mile omluvím, že teď nemám čas a musím si ještě něco vyřídit u ředitele a podobně. Je to lež, ale co. Prostě chci vypadnout ven na vzduch, než začne další hodina někdy za deset minut. Vezmu si své věci a spěšně vypadnu ze třídy alespoň na chodbu. Tady si mě nidko nevšímá, tak toho využiju a plahočím se pomalým krokem ven. Ke vchodu snad ještě trefím. 

Je mi jasné, že po zvonění se k němu nahrne většina spolužáků. Sklidím učení a zvednu se. Seč vypadám klidně, srdce mi splašeně bije. Nevím proč. Mám takovou radost, že jej konečně vidím? Poznal mě? Nebo ne? Projde okolo mé lavice, ani se nezastaví. Polknu. Třeba se změnil? Už není takový, jaký býval? Popadnu tašku a vyjdu na chodnu. Chvíli se rozhlížím, a když jej konečně zahlédnu a chci za ním vyrazit, přihrne se ke mě kamarád. "Takahiro! Slyšel jsem, že máte nového spolužáka! A taky jsem šlyšel, že je z Okayamy. Tam jsi taky dřív žil, nee? Neznáš ho?" vychrlí na mě. Pousměju se, ačkoliv bych nejradši protočil očima. "Ayato, ty taky víš hned všechno!" zasměju se, ale rychle se ohlédnu. Shin nikde. Tak to nechám na potom. "Hm, jo... znám ho. Ale zjevně mě nepoznal. Tak třeba příště..."

Sednu si venku na lavičku a vyndám opět sluchátka. Pustím si hudbu a vnímám jenom to a sluneční paprsky, jak se mi vpíjejí do kůže. Konečně trocha klidu. Co mě ale mírně rozlaďuje, je ten kluk. Je to on, nebo není? Můj malý Sho..každopádně má stejné oči a tak..jsem si více než jistý, že je to on. Zavrtím hlavou a promnu si obličej. Pak těsně před zvonením se zvednu, sundám sluchátka na krk a vydám se hledat další učebnu. Doufám ale, že aspoň tohle nebudeme mít společné. Chci se mu vyhnout jak jen to půjde. Alespoň pro dnešek. A hele! Není tady. Vydechnu trochu s úlevou a zaberu si lavici zase vzadu u okna. 

Když přijde čas oběda, nedá mi to a pokusím se Shina někde najít. Bylo mi hned jasné, že nebudeme mít moc společných hodin, ale čekat do dalšího dne, kdy bych měl šanci jej oslovit, bylo dost znepokojující. Rychle zahnu za rok chodby, a okamžitě toho zalituju, protože do někoho vrazím a složím se na zem jako hrad z karet. A co je nejlepší, když se podívám, na dotyčnou osobu, okamžitě se plácnu do čela a rozesměju se. "Shine.. hah..haha... chci tě zrovna najít a ujistit se, že jsi to opravdu ty... a takhle to dopadne. Ne dle mých představ, ale je to tak snažší..." rychle se zvednu, natáhnu ruku za hlavu a usměju se jako sluníčko, abych zakryl nervozitu. Nehledí na mě zrovna nějak nadšeně. "Ehm, víš kdo jsem, že ano?"

Po skončení hodiny se s taškou přes rameno vydám na oběd. Kde je jídelna už naštěstí vím, tak ponořený v myšlenkách se šourám právě tam, když...do mě někdo vrazí. No paráda. Chci začít nadávat, ale uvědomím si hned záhy, kdo to je. Pořád stejně roztržitý a roztomilý. Ne. Tyhle pocity sem si zakázal už dávno! Seber se Shine, teď nebo nikdy. "Ne to je v pohodě.." odpovím jenom suše a dívám se mu do očí přímo. "Jasně že vím kdo si," pronesu jakoby to byla největší samozřejmost na světě. "Dlouho...sme se neviděli," ano, nic lepšího mě opravdu nenapdalo?

"Dobře, dobře..." zasměju se, "Nebyl jsem si uplně jistý... popravdě jsem tě hnedka nepoznal. Promiň..." trochu se uklidním a pak si urovnám mikinu. Nejradši bych se jej okamžitš zeptal, proč přestal psát, ale mám pocit, že to není dobrý nápad. "Uhn, jdeš do jídelny? Mohu se přiat?" zeptám se a uhnu se průchozím studentům. Snažím se tvářit naprosto v pohodě, jako bych se bavil s Ayatem. Strčím ruku do kapes a čekám na jeho odpověd. Doufám, že se nebude tvářit tak otráveně dlouho. Nechce se mi věřit, že by se změnil až tak moc.

Sjedu ho pohledem a nakonec jenom kývnu. "Jo jasně proč ne," aspoň nebudu vypadat jako osamělý podivín, co sem přišel a s nikým se nechce bavit. Poposunu si tašku na rameni a vyjdu pomalu směr k jídelně. Koupím si jídlo a s tácem si sednu na volné místo u poloprázdného stolu. Zadívám se na něj před sebou. Uchvacuje mě snad ještě víc než dřív. Je tak krásný. Hned od něj odtrhnu oči. Jistě někoho má, nebo alespoň o někoho zájem. Budu se toho muset držet, abych neudělal nějakou kravinu. "No..a co je nového u tebe za ty roky?" zeptám se a zvednu k němu opět pohled.

Usměju se, když souhlasí. Zařadím se vedle něj a vyrazíme do jídelny. Počkám až si vybere jídlo a pak spolu přejdeme k volnému stolu. Já si v kantýně nic nekoupím, z batohu si akorát vytáhnu malou krabičku, ve které mám jídlo z domova. "Hmmm, to je dost obtížná otázka, víš to?" zasměju se na něj. "Co bych měl říci... hm.." zasmyslím se. Popravdě, změnilo se všechno. Smutně si musím říci, že těch let odloučení bylo až moc... prakticky ho neznám. Prohlédnu si jeho obličej a pak sklopím pohled. "Hm, už nejsem takový uplakánek, jaký jsem býval..." uculím se na něj. Nic lepšího mě nenapadlo. Hah. Trouba jsem ale pořád, to jo. On byl ten, co mě vždycky chránil... jako starší bráška. Usměju se pro sebe... jo, na to nikdy nezapomenu.

Usměju se. "Jo, vážně? To sem rád," začnu se vrtat v jídle. Nějak..nemám chuť na  to snad ani. Chyběl mi jako  blázen, ale nedokážu mu to snad ani říct. "Ale to si nebyl ani dřív pokud si dobře vzpomínám..alespoň ne tak jak říkáš," usmívám se. Cítím v zádech několik pohledů lidí sedících kolem u stolů, ale ignoruju to. "Nečekal sem, že bych na tebe tady narazil.." začnu pak tiše. A ne, neplánoval sem to. Ani se mu snad znovu ozývat. Ale to vědět nemusí. 

Začínám se cítit celkem dost nesvůj. No, co jsem taky mohl očekávat, že? Že si padneme kolem krku a budem zas jako před lety nejlepší přátelé?! Nene, imaginárně zakroutím hlavou. Předtím... byli jsmě děti, teď už jsme ale téměř dospělí. "Hm, měl jsem tě ale za svého ochránce, víš..." nakloním hlavu na stranu a zašklebím se.

"Neříkáš to zrovna nadšeně..." zatvářím se na pár vteřin dotčeně, a pak se rozesměju. "To víš, svět je malej..." rychle se zakousnu do bagety, abych do sebe alespoň něco hodil. Za chvíli budu muset zas na další hodinu. "To jsi nezamýšlel, viď? Plánoval si na mne úplně zapomenout, viď?" řeknu v řertu, ačkoliv ždibíček pochybnosti o tom, zda na tom není kousek pravdy, zůstal... Ne, ale takové myšlenky rychle zaženu. Hlavní je myslet pozitivně. Jsem strašně rád, že se tu objevil.

Zamračeně se na něj podívám. Ale co bych zapíral? Je to pravda. Ale pro jeho dobro. Ne pro moje. "Ano..plánoval sem na tebe zapomenout,  ale skoro ani na minutu za ty roky sem tě nedostal z hlavy," odpovím mu na to nepříjemně. "Víš vůbec jak to bylo pro mě těžký, se prostě sebrat, všechno nechat a odjet jenom kvůli rodičům? Nevíš! Nic totiž nevíš! Zatímco ty sis žil poklidný život tak...já..já sem trpěl," ve tváři se mi objeví téměř zoufalý výraz. Pár lidí co sedělo nejblíž k nám se otáčí a špitají si. Nojo, holky. "Ale to je teď už stejně jedno," mávnu rukou a snažím se v klidu pokračovat v jídle. 

Jen tak tak udržím bolest na uzdě. Co to do něj vjelo? Obviňovat mě z něčeho, co jsem nemohl ovlivnit? To on mi přestal psát. To on přerušil kontakt. Už bylo tak na blízku, že bychom se vrátili zpět a on přestal odepisovat. NE! Nebudu jako on. Nebudu ho z ničeho obviňovat. "Mrzí mě, že jsi kvůli mému odchodu tak trpěl narozdíl ode mne, který to měl TAK JEDNODUCHÉ!" poslední dvě slova opravdu zdůrazním. Zvednu se a s posledními slovy: "V tom případě se neznáme..." se otočím a rychle vyběhnu pryč z jídelny.

"Jasně  jdi si! Já tě přece nikdy nepotřeboval!" křiknu za ním a nejradši bych shodil tác ze stolu. Nakonec ho tam nechám s nedojedeným jídlem a s taškou přes rameno se rozejdu pryč. Pryč ze školy, pryč z areálu kolem školy. Mizím na kolej. Je mi jedno že přídu o dvě hodiny ještě k tomu první den. Potřebuju se někde  vyvztekat a na to škola není to správné místo. Po cestě ukopnu pár odpadkových košů a když konečně dojdu na kolej, plácnu sebou do postele a zavřu oči. Bože neměl sem na něj tak vyjet. Sem idiot. Ale když..prostě mě to sebralo opět.  Celá ta situace co pro mě byla tak moc těžká. 

Nejradši bych odešel ze školy, opravdu se cítím mizerně. Ne, do breku mi není, ale takovou zlost jsem ještě na nikoho neměl. Opravdu. Co si o sobě myslí? Člověk se snaží být milej, a on ho hned ze všeho obviní. Proplesknu si obličej, abych se z toho dostal a pak zamířím na další hodinu. Nesmín se nechat rozptýlit, teď už vím, že to nemá smysl... A škola je pro mne opravdu důležitá. Vejdu do třídy a posadím se na své místo. Shin... je minulost. Minulost, na kterou se musí zapomenout.

Naštěstí, myšlenky mi pomůže změnit Ayato, který okamžitě po škole se ke mě přiřítí s tím, že cosi slyšel o jídelně. Okamžitě si ale rozmyslí toto téma rozebírat, když po něm hodím rozmrzelým pohledem. "Dobře kámo, tak se budeme bavit třeba... o Piccusovi? Jmenuje se ten malíř tak, ne?" Jen se zasměju a začnu mu vysvětlovat, kdo ten Piccaso byl... a Shin, jako bych ho dneska ani nepotkal.

Udělám si nějaké věci do školy, abych byl napřed na další dny a nějak se aspoň rozptýlil a nemyslel na něj. Nemyslel vůbec na nic. Alespoň dneska ne. Proboha už. Když táhne na půlnoc odhodím propisku a promnu si oči. "Seru na to" povzdechnu si, dám si sprchu a jdu ležet. Vezmu si telefon do ruky a projizdim facebook. Neudržim se a najdu ho tam. Pošlu mu žádost o přátelství a tak nějak čekám ze to přijme třeba hned. Cítím že bych se mu měl omluvit.

S Ayatem dojdem až ke mě do práce. Šéfa jako vždy uvidím v jednom kupé s nějakou slečnou, upozorním... jako vždy, jinou. Hrozný sukničkář... ale neměl bych si stěžovat. Dává mi dobré peníze a akceptuje, když do práce nemohu kvůli škole. Rychle se dojdu převléci do zázemí a pak se objevím u baru. Ayato netrpělivě vyčkává na můj příchod.

"Co chceš vědět?" zeptám se na oko otráveně. Ayata znám už dost dlouho na to, abych poznal, že ho svrbí jazyk otázkami. A je mi jasné, na koho se bude vyptávat.

"Ehm, promiň..." zasměje se nevinně... skoro nevinně. "Se Shinem asi nejste za dobře, co?" Povzdychu si. To jsem přesně čekal... naleju mu sklenku a podám mu jí. "Hm, nejspíš si myslí, že jsem jako čtrnáctelitý kluk mohl nějak zmenit rozhodnutí rodičů..." pokrčím rameny, jako by mne to vůbec netrápilo.... "

"A jéje..." vypadne z něj a opře si hlavu o ruku... "To zas bude perný rok..."

"Jo, to máš pravdu..."

Když mi skončí šichta, je něco po jedné hodině ráno. Vytáhnu mobil z tašky a všimnu si, že mám novou žádost. Ani se nepodívám a žádost zamítnu. Hned mi bylo jasné, kdo to byl... a přece jsem mu to řekl jasně ne? Neznáme se...

Usnul sem pak už tvrdě jako miminko. Další den se proberu ještě před budikem, dám si sprchu, ranní hygiena, obléct a jde se. Sluchátka na uši, tašku přes rameno a jdu. Po cestě se stavuji do kavárny pro snídani a velký kafe na probrání. 

Dnešek bude hodně na hovno to už vím teď. Jdu pomalu.. .mám čas. A navíc si chci v klidu vypít kafe. Neznáme se,hn? Super. Fakt super. Okay ale . Budu ho ignorovat a radši se nebudu bavit s nikým. To bude lepší. Dojdu do školy a jak sem rekl tak udělám. Na nikoho se nedívám a s nikým nemluvím.

Protáhnu se a přitom si zívnu. Popravdě jsem toho moc nenaspal, takže se cítím celkem mizerně. Rozhlédnu se a zkontroluju, zda jsou ve třídě všichni. Jo, jsou. I ten... novej. Povzdychnu si. To je zase nápad. Ale... tak budu to brát jako takovou hru. To mi půjde... Učiteli nahlásím stav a pak vše běží jako vždy. Taková ta rutina. Kupodivu mě to ale neunavuje. Učení mě fakt baví. Hah... jsem asi divnej, nebo co. Při polední přestávce se opět slezu s Ayatem, který mi okamžitě začne s klepy. "Bože, ty naše spolužačky si dokážou vymyslet takové bláboly..." protočím očima. Shin jako gigolo? Kdo to kdy slyšel... je pravda, že je pohledný, ale je to taky pěknej idiot a zrovna ne moc milý. "Na to je to až moc velkej snob..." řeknu a pak se málem zadusím, když ho uvidím vejít do jídelny. Ayato se hned otočí aby zjistil důvod mého rozhození. "Heleď, že se ti líbí?!" zeptá se s úšklebkem.

Den ubíhá zcela normálně. Měl sem sice nutkání za ním jít. Několikrát dokonce! Omluvit se mu za to včera, obejmout ho a ... ne ... neudělám to. Proto celej den sem trávil posloucháním písniček. Jak nastane doba oběda, zvednu se z lavice a jdu do jídelny. Se značně otráveným výrazem. Jak jinak se tvářit?! 
Nevšiml sem si jich že tam stojí. Dojdu si pro jídlo a zasednu k nejvíc zastrčenému stolu v jídelně. Spíš se v jídle jen rýpu, než abych normálně jedl. Podepřu si bradu rukou a sám nad sebou zavrtím hlavou. Sem nemožný. Ale asi bude lepší, když se bavit nebudeme. Stejně to nebude nikdy jako dřív. 

Mám celkem výdrž. A to jsem si myslel, že nevydržím ani týden. Ale on zjevně taky nejeví zájem o seznámení. Takže okole sebe chodíme už něco přes měsíc. Děláme, že se neznáme, přitom o sobě víme tolik věcí. Práce v baru přeci jen není ta nejhorší práce a nic mi tam neunikne. A to že se Shin o mě zajímá a přesto se nezeptá mě osobně... mě celkem teší i štve zároveň. Mohl by třeba zajít do baru? To bych ho musel obsluhovat... a třeba bychom se udobřili? Uhn. Opět zavrtím hlavou. To on byl nepříjemný, to on by se měl omluvit. Kašlu na něho, pitomce...
Opřu si znaveně hlavu o ruku a podívám se po baru. Dneska je mrtvo, takže mi směna neutíká. Achjo...

"Takahiro," ozve se za mnou šéf. Okamžitě se napřímím a jedno obočí mi vyskočí nahoru.

"Dneska to balíme. Musím si ještě něco zařídit, a nikdo tu není. Tak to tu pokliď a pak zamkni. Klíče, víš kde jsou..." mávne na mě a otočí se k odchodu.

"Jasně, šéfe..."

Začíná mě to srát čím dál víc. Jen kolem sebe chodíme a ani jeden se na druhého nepodíváme. Protočim očima a převalim se na bok. Jsem doma a jen relaxuju. Přemýšlím, že bych někam vyrazil. Napít se, pobavit. Jen sám. Nepotřebuju k tomu nikoho. Seberu se, obleču nějak normálně a vyrazím ven. Nevím kam. Prostě jdu po ulici a uvidím fain vypadající bar. Když ale chci vejít skoro se srazím s tím, koho bych teď zrovna vidět nepotřeboval. "Em..ahoj," ustoupím o pár kroků. Ale když už ho vidím.
"Chtěl bych se ti omluvit," začnu tiše a pomalu. 

Zrovna zavírám bar, když si všimnu že někdo nejspíš zamýšlí jít tam. "Uhn, omluvte, ale zrovna za-" trochu se zadrhnu, "-výrám." Otočím se zpěk ke dveřím, dotočím klíček a pak ho hodím do tašky. Pak se na Shina teprve podívám. "Hm..." řeknu jen. "Šel ses projít?" zeptám se jen tak a rozejdu se k domovu. Ne, že bych byl unavený, ale zrovna že bych se s ním chtěl bavit. Ne, tak to taky není. Prostě. Proč zrovna teď?

Povzdechnu si. "Notak stůj.." chytnu ho za ruku a přitáhnu k sobě. "Takhle to dál nejde," povzdechnu si tiše a zadívám se mu do očí. "Omlouvám se..choval sem se jako idiot," stisknu jeho ruku víc. Stejně je mi jasný že mě pošle doprdele, ale tak co aspoň sem to zkusil. "Choval sem se jako hovado a neměl sem na tebe tak vyjíždět," nevím co víc bych měl říct. Proto už zmlknu a jenom čekám na odpověď.

"Nehrabej na mě.." odstrčím ho. Urovnám si batoh na rameni a povzdychnu si. "Přestaň, už se neomlouvej..." řeknu klidněji. "Pojď... dáme si čaj u mě..." s těmito slovy se opět vydám směrem k domovu. "To ti to trvalo.." namítnu během chůze. Přemýšlím nad tím, že beztak kdybychom se teď nesrazili, chodili bychom okolo sebe další měsíc. "Měl by ses přestat přetvařovat a ve škole být přátelštější... vím, že takový nejsi.." Po pár minutách chůze se objevíme na sídlišti. Hned u prvního paneláku se zastavím a začnu vytahovat klíče...

V duchu zakoulím očima. "Už sem se omluvil stokrát," zavrčim jen tiše a dívám se před sebe. Když dojdeme na sídlišetě, no....není to tu nejhorší jak bych čekal. Není nic nad náš domek doma. Jenomže to je minulost. Povzdechnu si tiše a jdu za ním dovnitř. Dojdeme do bytu, tak se hned dívám kolem sebe. "Máš to tu moc hezký...bydlíš sám?"hledám nějaké..naše společné fotky jestli nemá vystavené...ale nic. Nikde nic. nedivím se mu vůbec. Já jeho fotku ale mám. Sice sme na ní ještě malý kluci ale co už. Aspon něco. Sednu si na sedačku a zadívám se z okna. Má i docela hezký výhled. 

"Ne, sám ne..." řeknu, když si složím věci u pracovního stolu... "Dáš si ten čaj? Nebo chceš vodu? Mám tu i nějaké pivo... ale to bych už teď nedoporučoval.." začnu se hrabat v ledničce. "Haru?!" zavolám do bytu. Je sice malý, ale ten kocour se vždycky někam schová. Po chvíli s ložnice vyběhne zrzavé chundelaté cosi. Usměju se a vezmu to klubko do náruče. "Nu, seznam se tady s mým novým kamarádem..." uculím se na Shina a podám mu ho. "Je to mazel... ten ti nic neudělá..." zasměju si, když uvidím Shinův nepříjemný pohled.

Sám ne? Nějak sem nezaznamenal věci, co by napovídali další osobě. Je toho tady málo. Pak se to ale vysvětlí. Kočka? Uchechtnu se a vezmu si ho, když mi to klubíčko podá. Nevadí mi. Moc. "Jo..no..čaj bych si dal, díky," odpovím mu na to a kocoura pak pustím. Nemusím ho přece chovat celý večer. Stejně se vzpouzel, asi má hlad. 
"No..takže chceš abych se ti ještě omlouval, nebo můžeme být v pohodě?" chtěl sem dodat jako dřív, ale to bych si asi zavařil ještě víc. S povzdechem se znova rozhlídnu kolem. V poličce mě zaujme cosi s našimi jmény. Album? Nevěřícně se zvednu a vezmu ho do rukou. Skoro...ne, ne skoro. Je mi z toho smutno. Sednu si s tím a prohlížím si všechny fotky. 

Přikývnu a dám vařit vodu... ze skříňky vytáhnu dva hrnečky. Než voda začně vřít, se otočím zpět a opřu se o linku. "To už jsem snad řekl před barem ne? Že se už nemáš omlouvat..." řeknu mu to podobným tónem, jaký měl on. Taky by si mohl uvědomit, že to není příjemný a znít trochu vstřícněji. Nadzvednu enchápavě obočí, když se zvedne a přejde k polici. Pak se jen pousměju. Rychle zaliju čaj a s hrnečky přejdu k němu. Hrnečky postavím na stolek a sám si sednu na zem. "Sis jako myslel, že jsem na tebe úplně zapoměl?" zeptám se, ačkoliv odpověď znám. Rozhodně tomu nevěřil, možná pochyboval.. to jo. "Mám i všechny dopisy od tebe... sice ne tady, ale u rodičů."

Povzdechnu si a otočím další stránku s fotkama. "Jo..myslel sem, že ses na mě vykašlal a zapomněl, že sem kdy existoval," podívám se na něj a zavřu album. "Proč si to vůbec neudělal? Proč..si nezapomněl? Je to taková doba, skoro nic o sobě už nevíme...tak proč?" šeptnu a dívám se na něj pořád. Že by mě měl rád, o tom dost silně pochybuju. Dřív, kdyby sme se nerozdělili tak...možná to dneska mohlo být všechno jinak. 

"Ty jsi byl vždycky takový..." pousměju se a vezmu si od něj album a podívám se na úvodní fotografii. "Nedokázal si emoce držet na uzdě... Víš moc dobře, že jsem se stěhovat nechtěl. Nechtěl jsem tě opustit. Měl jsem tě rád... ale rodiče jsem měl rád taky... To musíš pochopit..." odložím knihu stranou a natočím se víc na Shina. "A nevím, proč bych na tebe měl zapomínat. Na ty, které máš rád, se nezapomíná..." To, že mě dost zklamalo, že přestal psát, mu neřeknu. Kdyby nepřetrhl kontakt, možná by to teď bylo jiné...

 Pokývam hlavou. "Já to chápu...jen prostě bych chtěl navázat tam kde sme skončili ale ono to proste nejde. Sme kazdy nekde jinde" zadivam se mu do ocek. Ty se nezmeni nikdy. Odtrhnu od nej pohled a natahnu se po svem caji. Nadherne voni. Zamicham ho lžičkou a napiju se. "Je moc dobry...diky" pousmeju se pak abych zakryl rozpaky.

Zakroutím hlavou. "Ne, to máš pravdu... nelze pokračovat tam, kde to skončilo. Konec je konec..." poposednu si. Podepřu si hlavu o ruku a pousměju se. "Ale konec taky znamená začátek něčeho nového. Tak to tak ber. Zase se poznáme... a zjsitíme, že jsme se v celku stejně nezměnili..." mrku na něj. Sám se pak natáhnu pro šálek a usrknu si čaje. "Jo, díky..."