Tokijská univerzita

Udělám si nějaké věci do školy, abych byl napřed na další dny a nějak se aspoň rozptýlil a nemyslel na něj. Nemyslel vůbec na nic. Alespoň dneska ne. Proboha už. Když táhne na půlnoc odhodím propisku a promnu si oči. "Seru na to" povzdechnu si, dám si sprchu a jdu ležet. Vezmu si telefon do ruky a projizdim facebook. Neudržim se a najdu ho tam. Pošlu mu žádost o přátelství a tak nějak čekám ze to přijme třeba hned. Cítím že bych se mu měl omluvit.

S Ayatem dojdem až ke mě do práce. Šéfa jako vždy uvidím v jednom kupé s nějakou slečnou, upozorním... jako vždy, jinou. Hrozný sukničkář... ale neměl bych si stěžovat. Dává mi dobré peníze a akceptuje, když do práce nemohu kvůli škole. Rychle se dojdu převléci do zázemí a pak se objevím u baru. Ayato netrpělivě vyčkává na můj příchod.

"Co chceš vědět?" zeptám se na oko otráveně. Ayata znám už dost dlouho na to, abych poznal, že ho svrbí jazyk otázkami. A je mi jasné, na koho se bude vyptávat.

"Ehm, promiň..." zasměje se nevinně... skoro nevinně. "Se Shinem asi nejste za dobře, co?" Povzdychu si. To jsem přesně čekal... naleju mu sklenku a podám mu jí. "Hm, nejspíš si myslí, že jsem jako čtrnáctelitý kluk mohl nějak zmenit rozhodnutí rodičů..." pokrčím rameny, jako by mne to vůbec netrápilo.... "

"A jéje..." vypadne z něj a opře si hlavu o ruku... "To zas bude perný rok..."

"Jo, to máš pravdu..."

Když mi skončí šichta, je něco po jedné hodině ráno. Vytáhnu mobil z tašky a všimnu si, že mám novou žádost. Ani se nepodívám a žádost zamítnu. Hned mi bylo jasné, kdo to byl... a přece jsem mu to řekl jasně ne? Neznáme se...

Usnul sem pak už tvrdě jako miminko. Další den se proberu ještě před budikem, dám si sprchu, ranní hygiena, obléct a jde se. Sluchátka na uši, tašku přes rameno a jdu. Po cestě se stavuji do kavárny pro snídani a velký kafe na probrání. 

Dnešek bude hodně na hovno to už vím teď. Jdu pomalu.. .mám čas. A navíc si chci v klidu vypít kafe. Neznáme se,hn? Super. Fakt super. Okay ale . Budu ho ignorovat a radši se nebudu bavit s nikým. To bude lepší. Dojdu do školy a jak sem rekl tak udělám. Na nikoho se nedívám a s nikým nemluvím.

Protáhnu se a přitom si zívnu. Popravdě jsem toho moc nenaspal, takže se cítím celkem mizerně. Rozhlédnu se a zkontroluju, zda jsou ve třídě všichni. Jo, jsou. I ten... novej. Povzdychnu si. To je zase nápad. Ale... tak budu to brát jako takovou hru. To mi půjde... Učiteli nahlásím stav a pak vše běží jako vždy. Taková ta rutina. Kupodivu mě to ale neunavuje. Učení mě fakt baví. Hah... jsem asi divnej, nebo co. Při polední přestávce se opět slezu s Ayatem, který mi okamžitě začne s klepy. "Bože, ty naše spolužačky si dokážou vymyslet takové bláboly..." protočím očima. Shin jako gigolo? Kdo to kdy slyšel... je pravda, že je pohledný, ale je to taky pěknej idiot a zrovna ne moc milý. "Na to je to až moc velkej snob..." řeknu a pak se málem zadusím, když ho uvidím vejít do jídelny. Ayato se hned otočí aby zjistil důvod mého rozhození. "Heleď, že se ti líbí?!" zeptá se s úšklebkem.

Den ubíhá zcela normálně. Měl sem sice nutkání za ním jít. Několikrát dokonce! Omluvit se mu za to včera, obejmout ho a ... ne ... neudělám to. Proto celej den sem trávil posloucháním písniček. Jak nastane doba oběda, zvednu se z lavice a jdu do jídelny. Se značně otráveným výrazem. Jak jinak se tvářit?! 
Nevšiml sem si jich že tam stojí. Dojdu si pro jídlo a zasednu k nejvíc zastrčenému stolu v jídelně. Spíš se v jídle jen rýpu, než abych normálně jedl. Podepřu si bradu rukou a sám nad sebou zavrtím hlavou. Sem nemožný. Ale asi bude lepší, když se bavit nebudeme. Stejně to nebude nikdy jako dřív. 

Mám celkem výdrž. A to jsem si myslel, že nevydržím ani týden. Ale on zjevně taky nejeví zájem o seznámení. Takže okole sebe chodíme už něco přes měsíc. Děláme, že se neznáme, přitom o sobě víme tolik věcí. Práce v baru přeci jen není ta nejhorší práce a nic mi tam neunikne. A to že se Shin o mě zajímá a přesto se nezeptá mě osobně... mě celkem teší i štve zároveň. Mohl by třeba zajít do baru? To bych ho musel obsluhovat... a třeba bychom se udobřili? Uhn. Opět zavrtím hlavou. To on byl nepříjemný, to on by se měl omluvit. Kašlu na něho, pitomce...
Opřu si znaveně hlavu o ruku a podívám se po baru. Dneska je mrtvo, takže mi směna neutíká. Achjo...

"Takahiro," ozve se za mnou šéf. Okamžitě se napřímím a jedno obočí mi vyskočí nahoru.

"Dneska to balíme. Musím si ještě něco zařídit, a nikdo tu není. Tak to tu pokliď a pak zamkni. Klíče, víš kde jsou..." mávne na mě a otočí se k odchodu.

"Jasně, šéfe..."

Začíná mě to srát čím dál víc. Jen kolem sebe chodíme a ani jeden se na druhého nepodíváme. Protočim očima a převalim se na bok. Jsem doma a jen relaxuju. Přemýšlím, že bych někam vyrazil. Napít se, pobavit. Jen sám. Nepotřebuju k tomu nikoho. Seberu se, obleču nějak normálně a vyrazím ven. Nevím kam. Prostě jdu po ulici a uvidím fain vypadající bar. Když ale chci vejít skoro se srazím s tím, koho bych teď zrovna vidět nepotřeboval. "Em..ahoj," ustoupím o pár kroků. Ale když už ho vidím.
"Chtěl bych se ti omluvit," začnu tiše a pomalu. 

Zrovna zavírám bar, když si všimnu že někdo nejspíš zamýšlí jít tam. "Uhn, omluvte, ale zrovna za-" trochu se zadrhnu, "-výrám." Otočím se zpěk ke dveřím, dotočím klíček a pak ho hodím do tašky. Pak se na Shina teprve podívám. "Hm..." řeknu jen. "Šel ses projít?" zeptám se jen tak a rozejdu se k domovu. Ne, že bych byl unavený, ale zrovna že bych se s ním chtěl bavit. Ne, tak to taky není. Prostě. Proč zrovna teď?

Povzdechnu si. "Notak stůj.." chytnu ho za ruku a přitáhnu k sobě. "Takhle to dál nejde," povzdechnu si tiše a zadívám se mu do očí. "Omlouvám se..choval sem se jako idiot," stisknu jeho ruku víc. Stejně je mi jasný že mě pošle doprdele, ale tak co aspoň sem to zkusil. "Choval sem se jako hovado a neměl sem na tebe tak vyjíždět," nevím co víc bych měl říct. Proto už zmlknu a jenom čekám na odpověď.

"Nehrabej na mě.." odstrčím ho. Urovnám si batoh na rameni a povzdychnu si. "Přestaň, už se neomlouvej..." řeknu klidněji. "Pojď... dáme si čaj u mě..." s těmito slovy se opět vydám směrem k domovu. "To ti to trvalo.." namítnu během chůze. Přemýšlím nad tím, že beztak kdybychom se teď nesrazili, chodili bychom okolo sebe další měsíc. "Měl by ses přestat přetvařovat a ve škole být přátelštější... vím, že takový nejsi.." Po pár minutách chůze se objevíme na sídlišti. Hned u prvního paneláku se zastavím a začnu vytahovat klíče...